DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Žijeme v době dostatku všeho

Rozhovor

Žijeme v době dostatku všeho

3. 9. 2007 / AUTOŘI: Marek Hovorka, Andrea Slováková
Rozhovor o digitální revoluci s Ninou Numankadič, vedoucí internetového portálu Doc-Air

Jaké motivace byly těmi nejdůležitějšími pro vznik internetového prostoru, kde se distribuují dokumentární filmy?
Jsme uprostřed procesu digitální revoluce. Ve vztahu k dokumentu často znějí otázky nových forem, nových způsobů financování dokumentů, nových možností distribuce tzv. „nového obsahu“. Digitální revoluce se projevuje v několika základních aspektech. Jedním z nich je určitě snazší produkce a snazší výroba, levnější distribuce a otevřenější dostupnost filmů. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem technologické předpoklady proměňují dokumentární tvorbu, její filmový jazyk. Myslím, že estetická kritéria a autorský přístup – nejen – k dokumentu se mění.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Režisérem, který věčně hledá, je Alexander Sokurov. Jeho film Ruská archa je fantastickým příkladem toho, jakým způsobem lze spojit ideu s novými technologiemi. Ty mu umožnily úplně nový výraz, jejž by mu filmová surovina a filmová technika nedovolila.

Jednou z dalších novinek souvisejících s rozvojem digitálních technologií je možnost distribuce filmů prostřednictvím internetu. Proč vlastně vznikl váš portál?
Pro tvůrce se otevírá spousta možností, jednou z nich je úplně nová forma distribuce. Vznik našeho webového portálu iniciovalo sdružení pořádající jihlavský festival, protože chtělo podpořit celoroční distribuci dokumentárních filmů – chtělo vytvořit prostor pro celoroční festival. Naprostá většina snímků uváděná na festivalech se nedostane ani do kin, ani do televize. Proto vznikl Doc-Air.

Technologické změny se vlastně týkají všech fází vzniku filmu – natáčení, postprodukce i distribuce. V čem ty proměny spočívají, které z nich jsou ve prospěch filmu a které mu můžou být ke škodě?
Určitě stoupá kvantita obsahů, díky přístupnosti video technologií a střižen v počítačích. Tato snadnost ale vede k tomu, že se tvůrci spíš podřizují technologiím, než aby přemýšleli, jakým způsobem je využít pro zachování – případně i posunutí – svého autorského přístupu. Proto bych byla ráda, kdyby Doc-Air podporoval díla těch autorů, kteří si zachovali svůj přístup k filmu, a nabízel jejich filmy i v případě, že jsou pro televizi nebo kino příliš odvážné.

Kdo rozhoduje o obsahové náplni Doc-Airu, jsou to i jeho uživatelé?
Doc-Air je selektivní platforma. Filmy je samozřejmě možné přihlásit, i diváci můžou přihlásit svoje amatérské snímky, ale to neznamená, že všechny tyto filmy budou zpřístupněny. Portál má určitý dramaturgický profil, ve filmech hledá společensky závažné nebo objevné téma, ale zároveň inovativní estetiku, klade důraz na autorský přístup. Výrazně se tak odlišujeme od ostatních portálů typu My Space či You Tube. Jsme zatím jediný portál pro distribuci autorského filmu ve střední a východní Evropě. A zatím jedinou festivalovou iniciativou na světě.

Proč je tak důležitá selektivita?
Žijeme v době outletů, v době dostupnosti všeho. Proto je důležité dát divákovi jakýsi směr, zorientovat ho. K tomu slouží náš rozpoznatelný profil.

Nepřispívá ale Doc-Air také k této snadné dostupnosti všeho, chcete-li outletu? Mnozí autoři mají jistě ambivalentní vztah k digitální distribuci, protože filmy natočili pro kino a chtějí je promítat na filmové plátno, ne na malý počítačový monitor.
Určitě jsou filmy, které byly natáčeny vyloženě pro projekci v kině. A když žádám o licenci, sama doporučuji autorům, aby se snažili uvést své filmy nejdříve v kině. V první řadě přeci chceme každý film podpořit.
Pro spoustu producentů a autorů, zejména z východní Evropy, je však internetová distribuce jedinou možností, jak svoje filmy snadno zpřístupnit, protože v naprosté většině nemají jinou možnost distribuce. Doc- -Air také umožňuje studentům filmových škol uvádět své filmy i znovu objevovat zapomenuté archivní snímky. Internetové portály tak v blízké době snadno zpřístupní filmy, které byly dosud dostupné jen úzké skupině filmových teoretiků – a i těm často s velkými obtížemi. V tom tkví jedna ze zásadních změn dosažitelnosti filmů, které se brzy v dostupnosti mnohem více přiblíží knihám než obrazům.

Z toho, co říkáte, by se zdálo, že vás producenti zahrnují svými filmy. Jak se k digitální distribucí staví čeští producenti?
Nedávno jsem četla průzkum o užívání internetu. Docela mě překvapilo, že s ním padesát procent Čechů nemá vůbec žádnou zkušenost a jen dvanáct procent obyvatel nakoupilo alespoň jednou ročně něco přes internet. Hlavním důvodem je nedůvěra vůči tomu, co nakupuji. Na druhém místě jsou lidé radši, když jsou věci, které nakupují, hmatatelné. V tom je ale zásadní zkušenost – zatím u nás není digitalizovaná televize, nejsou digitální kina. I proto je pro mě mnohem obtížnější získat filmy z České republiky a z východní Evropy než z té západní.

Z čeho pramení obavy producentů, proč se bojí nabízet filmy na internetu?
Na prvním místě se bojí pirátství. Bohužel pořád nevěří, že je český divák ochoten za obsah platit, že nebude hledat jiné cesty, jak se k těm obsahům dostat. My třeba nepoužíváme technologii Digital Rights Management, používáme logo jako ochranu proti dalšímu šíření. V západní Evropě je ale mnohem větší váha přikládána smlouvám, dodržují-li se určitá pravidla, nedůvěra mizí. Ve východní Evropě, která není v tak pokročilém stádiu používání internetu, je obecně důvěra menší.

Je podle vás pirátství jakousi přechodovou fází a časem, až bude nakupování na internetu samozřejmostí, vymizí?
Myslím, že se to nevyčistí. Vždy bude existovat jedna i druhá strana, budou existovat portály, které svůj obsah zpoplatní, a pak budou ty pirátské.

Co Doc-Air přesněji uživatelům nabízí?
Základem je systematický přehled o světové dokumentární tvorbě současné, archivní i studentské. Klade totiž důraz na filmové vzdělávání a umožňuje studentům filmových škol, aby zde svá díla zveřejnili. V dohledné době se tak na Doc-Air objeví kolekce snímků studentů pražské FAMU či polské filmové školy Andrzeje Wajdy. Doc-Air dále upozorňuje na filmy připravované, poskytuje k nim kompletní filmografické údaje i ukázky. To je v současnosti příklad českých a východoevropských dokumentárních filmů připravovaných do kin ke konci roku 2007 a v průběhu roku 2008.
Nabízíme filmy ve třech kvalitativně rozdílných formátech. Divák si filmy může shlédnout on-line (streaming) nebo si je stahovat v nižší (Xvid) nebo vyšší (DVD) kvalitě. Ceny filmů jsou stanoveny podle několika faktorů: zmiňované kvality snímku (cena za streaming verzi by měla odpovídat ceně půjčovného, cena DVD kvality ceně kino vstupenky), dále podle metráže, významu autora, každopádně je však vždy předmětem dojednání s vlastníkem práv.

Sejdeme se v Eurocampu (Erika Hníková, 2005)

Jak je Doc-Air úspěšný u uživatelů, o které filmy je největší zájem?
Z českých filmů je nejsledovanější cyklus Manželských etud Heleny Třeštíkové a dokumenty, které vstoupily do české distribuce, například Kupředu levá, kupředu pravá Lindy Jablonské, Sejdeme se v Eurocampu Eriky Hníkové, Zdroj Martina Marečka. Ze zahraničních dokumentů bylo nejpopulárnějších 66 sezón Petra Kerekese, velký ohlas měl snímek Tima Novotného Život ve smyčkách, remix filmu Megacities Michaela Glawoggera. Zájem budí i filmy Ulricha Seidla či Jorgena Letha.
Mezi úplně nejúspěšnější ale patří třináct filmů, které jsou součástí nabídky Doc-Airu již od jeho pilotní fáze, a to stále zdarma. Lidé si je stáhnou třeba jen ze zvědavosti i jako jakýsi test celého systému. Poukazuje to ale také na fakt, že si diváci dosud nezvykli za filmy na internetu platit.

Z jakých zemí jsou převážně vaši uživatelé?
Dle statistik dominují následující země (v pořadí od nejsilnějšího zastoupení uživatelů k nejnižšímu): Česká republika, Slovensko, USA a Polsko. Uživatelé jsou na jedné straně filmoví profesionálové, nejčastěji nákupčí, kteří portál využívají ke zhlédnutí filmu, k němuž jinde nemají přístup. Zároveň, skrze kategorii „brzy na Doc-Air“, profesionálové mají možnost získat přehled o připravovaných projektech z této části Evropy a případně domluvit předkupní práva.
Na straně druhé pak stojí (povětšinou mladší) diváci z různých částí světa, kteří mají o autorský dokument zájem, anebo kupříkladu vyučující filmových škol, kteří chápou Doc-Air jako pohodlnou cestu k materiálům k doplnění výuky.

Jak reaguje na možnosti digitální distribuce a různé způsoby ochrany distribuovaného obsahu právní systém?
Nové možnosti šíření obsahu audiovizuálních děl pozvolně právní úpravu mění. České autorské právo je sevřeno rámcem evropských směrnic, nicméně do určité míry pořád zůstává podstatně rigidnější ve srovnání se standardy anglosaského právního řádu, který uživatelům nabízí několik možných alternativ. Jedním z nejznámějších příkladů je formalizace licenčního ujednání „creative commons“, které uživatelům dovoluje s obsahem volně nakládat, šířit jej, remixovat jej nebo volně citovat jeho části (bez nutnosti uvádět zdroj). Není vyloučeno, že se podobná právní úprava objeví i v České republice, ale zatím to není aktuální.

Důležitým aspektem je u internetu vždy teritoriální příslušnost – jakou právní úpravou se tedy ten který producent či uživatel má řídit a jakou filozofii autorského práva by měl respektovat mezinárodní portál, jako je Doc-Air?
To je velmi složitá otázka. Existuje celá kniha zaměřená pouze na tuto problematiku. Vzhledem k tomu, že jsme mezinárodně fungující distribuční portál, vznikají dvě roviny právních vztahů. První je zásadní obligační vztah mezi poskytovatelem (distributorem nebo producentem filmového díla) a Doc-Airem, který se řídí českým autorským právem. Ve vztahu k uživateli je to složitější, nastupuje tady druhá rovina. V případě ilegálního užití a šíření díla postihuje takto jednajícího jurisdikce té země, kde dochází k protiprávnímu aktu, tedy kde se např. nachází počítač, do nějž se stahuje.
Ideální je tedy filozofie co nejotevřenější, progresivně uvažující, uplatňující co nejméně právních úprav a nabízející více alternativních licenčních možností pro poskytovatele práv.

Je tento projekt samofinancovatelný?
Není, nenabízíme divácky vděčné hrané filmy, ale dokumentární snímky, které rozvíjejí reflexi světa a nutí diváky přemýšlet. Projekt podpořil Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, Ministerstvo kultury a Visegrádský fond. Pro příští rok usilujeme také o podporu evropského fondu Media Programme.

Myslím, že portály jako Doc-Air se v jistém smyslu chovají velmi veřejnoprávně – zpřístupňují například obsah, který produkovala Česká televize, a tedy vznikl za prostředky koncesionářů. Reakce televize na otevření svého archivu je však pomalá a konzervativní, jak se k ní staví třeba filmový archiv? Jsou tyto přístupy srovnatelné s vývojem za našimi hranicemi?
Národní filmový archiv plánuje do konce roku 2008 zdigitalizovat a zveřejnit část svých sbírek, Česká televize nabízí na svých stránkách krátké aktuální dokumenty, archivy ale zatím nezpřístupnila. Naopak BBC otevřela svůj archiv již před dvěma lety. Polská televize asi před půl rokem zpřístupnila všechny své hrané i dokumentární filmy, které produkovala nebo koprodukovala.
A britský Channel Four je zajímavý tím, že pro internetového diváka přímo vymýšlí speciální obsah. Zjišťují, kolik času v průměru diváci tráví sledováním filmů na webu a jaká témata je zajímají, tomu se přizpůsobují. Věnuje se tomu celé oddělení, jež vymýšlí tento nový obsah. Většina televizí či produkcí ale začala tím, že zveřejňuje vlastní filmy, třeba francouzsko- německá televize Arte. Ve srovnání s nimi je koncept Doc-Airu velmi originální a odlišný.

Kdy jste si poprvé stáhla film do počítače?
Poprvé u nás. Já si filmy nestahuji (smích).


Nina Numankadić (1976) je absolventkou Filmové a televizní fakulty pražské AMU, obor Produkce. Od roku 2002 se spolupodílela na řadě dokumentárních i hraných filmů a spolupracovala s několika mezinárodními filmovými festivaly. Od srpna 2006 vede portál Doc-Air.