Zásadní kniha a film / Odpovědi od Angera po Buštu
I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.
Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.
1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
» Odpovědi od Angera po Buštu
» Odpovědi od Davida po Gogolu ml.
» Odpovědi od Jurdy po Procházku
» Odpovědi od Průchové po Třeštíkovou
Jiří Anger, filmový teoretik a historik
1/ Ač bych mohl jmenovat několik výrazných filmů, které by označení „dokumentární film“ odpovídaly více, zmíním raději dílo hraniční, White Epilepsy (2012) Phillippa Grandrieuxe. Tento výtvor si sice v mnoha recenzích a databázích vysloužil nálepku dokumentárního snímku, svými letargicky plynoucími záběry takřka nehybných těl, jež průběžně krystalizují ze tmy a opět do ní mizí, připomíná spíše experimentální film, videoart či performanci. Kontext dokumentární kinematografie však nepopírá, pouze jej zbavuje empiristických iluzí. Ukazuje totiž, že ani skrze „čistý“ střet kamery s tělesnou matérií nevysvítá poznání skutečnosti, nýbrž problematizace tohoto poznání, z níž se rodí (nejen) filmové umění.
2/ Výběr četby jsem letos až nemístně vychýlil ve prospěch odborné literatury, ale i tak jsem byl nejvíc fascinován dílem beletristickým. Inspirován četnými referencemi z filozofických či literárněvědných statí, zaměřil jsem konečně pozornost na novelistickou tvorbu Hermana Melvilla. Vedle námořnických či etnografických témat zaujal především příběh z Wall Street Písař Bartleby (1853). Ano, je to ta povídka, z níž pochází často citovaná věta „I would prefer not to“ (Já bych prosím raději ne), zejména ovšem studie angažované revolty, která místo pasivního podřízení či utopické vzpoury podrývá vládnoucí režim zevnitř, prostřednictvím „zadrhávání“ jazyka. Její význam je tak veskrze aktuální a sahá mnohem dál než jen za slogan na tričku Slavoje Žižeka.
Tomáš Bojar, scenárista
1/ Janus Metz, Armadillo (2010). Z nějakého důvodu jsem se k tomu filmu dostal až letos, což mě mrzí, jelikož bych jej býval rád viděl na plátně. I tak to ale pro mě byl nesmírně intenzivní, znepokojivý, místy vyloženě fyzický zážitek. Po dlouhé době jsem měl pocit, že sleduji film, ve kterém o něco skutečně jde. Ve válce jsem pochopitelně nikdy nebyl, tady jsem ale začal alespoň tušit, co to s sebou nese a co to pro člověka může znamenat. A ve srovnání s většinou válečných velkofilmů to byl díky mimořádné autenticitě natočeného materiálu pocit mnohem naléhavější.
2/ Z poslední doby je to nejspíš dvojice tematicky podobně zaměřených knih: Douglas Murray, The Strange Death of Europe (2017) a Patrik Ouředník, Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. (2017). Obě má dnes smysl číst, přemýšlet o paradoxech, před které nás staví, a třeba na základě toho i určité věci přehodnotit. Murray ani Ouředník se totiž v souvislosti s problémem migrace a integrace muslimů v evropských společnostech nebojí otevřeně říkat věci, o kterých se dnes v intelektuálním středním proudu většinou raději mlčí, protože ten, kdo je vysloví, si hned vyslouží nálepku rasisty, extremisty nebo islamofoba. Oni toho nedbají a dost přesně demaskují různá klišé a prázdné rétorické figury, s nimiž se v současné diskuzi opakovaně setkáváme. Člověka to nakonec vede k otázce, jestli to, co se v dnešní Evropě vydává za humanismus, už ve skutečnosti není jen jeho slaboduchou karikaturou.
To neznamená, že bych se s oběma autory dokázal ve všem ztotožnit, naopak. Ve voltairovském dědictví ani v atmosféře pařížských „kavárenských teras“ tak jednoznačná pozitiva jako Ouředník rozhodně nevidím, u Murrayho se mi zase zdá, že místy argumentuje účelově, zjednodušeně a výjimečně i trochu neférově. Přesto jsem musel oběma se zájmem naslouchat. To, jak přesně a vtipně dokážou usvědčit dnešní ideový „mainstream“ přinejmenším z licoměrnosti, když ne rovnou z vyloženého farizejství, je velmi osvěžující.
Jan Bušta, režisér, scenárista, dramaturg a kritik
1/ O „nejpodstatnějším“ neumím/nechci rozhodnout. Takže zbývá jen série „podstatných“ zážitků:
Aj Wej-wej polepil v rámci svého konceptu Zákon cesty (2017) zdi Národní galerie pásy fotek, které mohou a nemusejí tvořit film nebo pozadí natáčení filmu o migrační krizi… Poctivé prohlížení vede k nebývale intimnímu napojení se na obsah i k intenzivnímu vědomí konstrukce „možného filmu“. Možná dokumentárního…
A výstavní prostor Institutu plánování a rozvoje v Praze s campy názvem CAMP má nejširokoúhlejší projekci široko daleko. Promítá se od země do formátu cca 1:6 – divák v sále není schopen očima obsáhnout celý obraz. Něco mezi pouťovou atrakcí a výzvou pro „dokument“ o působení dokumentovaných prostor; vše v jiné naraci, filmové řeči, dokonce i v jiném prožitku času, než nabízí tradiční kino…
A minulý rok byl pro mě také „rokem Klusáka-a-Remundy“. Daliborek potěšil, protože konečně víc „film“ než „gesto“. S mrazením jsem ale sledoval i Zvláštní vyšetřování, kde si žánrově podává ruku investigativní zprávařina s paranoidním thrillerem á la Všichni prezidentovi muži. A Remundova epizoda ze VII. sezóny Ano, šéfe!, o tom, jak soucitný kapitalista Šéf v Olomouci vyřeší studentskou stávku proti kvalitě školní jídelny, považuji za mistrovské dílo tohoto skvělého pořadu.
2/ Trust D. E. aneb Historie zkázy Evropy od Ilji Erenburga (Mladá fronta, 1966) – aktualita z roku ´23, kde z nablblých důvodů nablblí lidé zlikvidují celý nablblý světadíl. Skvěle napsaný „konspirační blábol“, který proti své paranoidní a nihilistické podstatě bojuje nezřízeným šaškováním, bolestivou krutostí a hořkou melancholií. Přečíst si tuhle paradoxní kombinaci Varování se Zadostiučiněním z destrukce v dobách Trumpa, brexitu a a putinovských trollů v diskuzi na novinkách.cz její čtenářské kouzlo jen posiluje.
A jako dlouhodobější čtenářský koncept doporučuji popkulturní interpretaci západních dějin 2. poloviny 20. století v chronologicky čteném (od 60. let dál) pásmu superhrdinských komiksů ze série MARVEL: Ultimativní komiksový komplet (Hachette Fascicoli, 2012–2017). Komplexní ((pop)post)moderní mytologie, která – čistě z komerčních důvodů – dokonale absorbovala a stále absorbuje kulturně-politický zeitgast. A možná ho dokonce lape lépe, než kdejaký společenský román! >)
