Zásadní kniha a film / Odpovědi od Davida po Gogolu ml.

Výroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

Ilustrace: Michaela Kukovičová

I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.

Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

» Odpovědi od Angera po Buštu
» Odpovědi od Davida po Gogolu ml.
» Odpovědi od Jurdy po Procházku
» Odpovědi od Průchové po Třeštíkovou


Ivan David, filmový právník

1/ Z dokumentů, které jsem v roce 2017 viděl, mě asi nejvíce dostali Strnadovi Heleny Třeštíkové. Jedná se možná o nejzdařilejší dotažení konceptu Manželských etud i aplikaci režisérčiny metody časosběrného společenského dokumentu. Nemalou měrou k tomu přispívá i to, že osudy sledované rodiny jsou takřka po celou dobu pozoruhodné, a to přesto, že jde paradoxně o docela normální rodinu (v porovnání s jinými rodinami z cyklu Manželských etud), která žije především sama sebou. Jakkoliv je v dokumentu (umělecky i obsahově) jednoznačně nejsilnější první část z 80. let, představuje celek krásnou ilustraci Čapkovy teze o neobyčejnosti obyčejných životů.

2/ V tomto roce jsem si konečně přečetl knihu Evoluce boha od Roberta Wrighta – a stejně jako v případě jeho starší knihy Morální zvíře jsem byl nadšený. Ano, takhle vypadá kvalitní populárně naučná kniha: Je nadupaná informacemi a prezentuje je věcným, vtipným a nepodbízivým způsobem. Díky knize Evoluce boha, která popisuje mimo jiné to, jak se mohlo stát, že největšího vzmachu dosáhlo náboženství boha jménem Jehova v době, kdy byli jeho vyznavači sraženi na kolena – jsem plně docenil výrok křesťanského klasika Tertulliana: „Věřím, protože je to absurdní.“
 

Andrea Hanáčková, rozhlasová teoretička 

1/ Děti úplňku. Způsob, jak film vznikl, pro mne reprezentuje svobodu naší doby (záštita veřejnoprávní České televize), solidárnost lidí (kampaň na Hithitu) a statečnost rodičů, kteří se snaží svá osobní trápení představit jako problém občanský a celospolečenský. Sama. Spolu s projektem Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata jde o hlasité upozornění na osamělost seniorů a velký apel na dobrovolnou pomoc občanské společnosti. V rozhlase investigativní dokumenty Ivana Studeného a stále pozoruhodná tvorba domestikované Dánky Brit Jensen, naposledy třeba její exkurz k půlstoletí staré rozhlasové tvorbě Ludvíka Vaculíka.

2/ Havlův Dopis Gustávu Husákovi, čtu ho pořád dokola. Jsem vděčná za knihy, které vycházejí o normalizaci, třeba za Švehlova Magora (Magor a jeho doba), pozoruji však, že se to děje už na prahu výrazného zvratu ve vnímání médií. Pozorně jsem letos četla zápisy z jednání Rady Českého rozhlasu, tam, zdá se, neonormalizace nastupuje obzvlášť svižně.
 

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog

Otázka na nejpodstatnější film, knihu a zkušenost obecně je zrádná v tom, že je pro nás v závislosti na tom kterém setkání někdy podstatnější to a jindy ono. V poslední době jsem se například díky četbě knihy Hledání středověku, ve které vede Jean Maurice de Montremy rozhovor s Jacquesem Le Goffem (JLG), znovu a důsažněji potkal s filmem, který jsem viděl o nějaký měsíc dříve. Jedná se o Archeologii venkova II. z televizního cyklu Náš venkov (námět, scénář, režie Tereza Bernátková, Kreativní centrum ČT Brno Dušana Mulíčka). Svoji odpověď tedy pojmu jako mnou moderovanou debatu, jejímiž aktéry budou vzájemně prostupující, doplňující a rozvíjející se kniha a film. „…obraz je svým způsobem také text (JLG)“. 

Archeologii venkova II. tvoří chronologicky řazené ukázky z televizních cyklů Zemědělský rok, Zemědělský magazín a Náš venkov (bez dotáček, komentáře, vysvětlujících titulků) odvysílaných v letech 1990 až 1999 (v Kreativním centru ČT Praha Petra Kubici Bernátková v roce 2015 vytvořila Archeologii venkova, kde se věnovala období před rokem 1990). „Dá se říci, že ve vyhledávání dokumentů a v dešifrování těch z nich, jimž se říká prameny, spočívají veškeré dějiny (JLG).“ Filmová archeoložka Bernátková vyhrabala z útrob televizního archivu fragmenty, které v rámu 90. let dešifrují podobu a vývoj televizního formátu, vesnice, a tedy i společnosti jako takové, protože jak média, tak i venkov se společenskými poměry neoddělitelně souvisí. V tomto smyslu můžeme rozumět i poznámce Le Goffa, že umělecké dílo nebo dílo uměleckého řemesla „je také odrazem určitých pravidel, kódů, zvyklostí, objednávek“.

 Archeologické audiovizuální nálezy Bernátkové přitom dobu devadesátek zpřítomňují jako postupné vytrácení se étosu a euforie. Průběžně tuhnou výrazy aktérů i reportáží: živá kamera je posléze přibita ke stativu, popocházející redaktoři se stávají držáky mikrofonu anebo mizejí ze záběrů úplně, jako by se snímaným kontextem už nechtěli mít nic společného. Implicitně jsou zde přitom obsažené i další otázky: kdo jednotlivé díly a na základě jakých rozhodnutí vytvářel, jaká volil témata, jaké oslovoval aktéry a proč? „…dokument vytváří historik, on je tím, kdo dodává stopám, pozůstatkům, jak by řekl Carlo Ginzburg, statut pramene (JLG).“ 

Le Goff zde nepřímo naráží na principiální význam přístupu Bernátkové, která se vztáhla jako k historickému pramenu k něčemu, co mělo před ní charakter výhradně aktuální výpovědi vztažené k jedné vymezené sociální vrstvě. „Povaha dokumentů, jimiž disponujeme, ovlivňuje způsob, jakým o studovaných obdobích uvažujeme (JLG).“ Neprozradí nám něco příznačného a nečekaného právě zdánlivý detail výmluvný ve své bezděčnosti? 

„…historik určité epochy může té epoše porozumět jedině dík střídavému přecházení od ní k přítomnosti a naopak. Prožíval jsem středověk a zároveň svou přítomnost.“ Díky tomu, že Le Goff do sebe nechává středověk vstoupit, tak protíná hranici mezi naší a tehdejší epochou, kterou nazývá dlouhý středověk a zbavuje ji černobílého vyznění: temno nebo světlo. A nejsou ostatně delší i 90. léta tak, jak nám je představuje Náš venkov? Dokážeme dnes přesáhnout oscilování mezi identifikací a vymezováním se? Nebyl spor o tržní ekonomiku pouze nahrazen třeba zákopovým konfliktem o pojetí Evropy, respektive národa? Vyhrocená stanoviska jsou nepochybně důležitá, ale obsahuje náš diskurz i něco mimo ně? Jsme schopní proměňovat ho i souvislostmi, situacemi, gesty mimo osvědčené, odvozené, stereotypní tendence? Nežijeme epochu recyklace materiální i mentální, zafixovaní v závislostech na danou mocí traktovaných tématech a osobnostech, kterým pak podléháme i tehdy, jestliže proti nim vystupujeme?   

„Obraz je považován za prostředníka mezi člověkem a Bohem. V zobrazení Boha jako postavy se nevidí nic pohanského ani modloslužebnického. Je to akt zbožnosti, ne projev kultu. Tím vším se Západ liší od Byzance. Ale liší se od obou anikonických náboženství – judaismu a islámu – také v tom, že chápe obrazy jako nástroje spásy. Obraz je prostě nástroj.“ Jak tohoto nástroje užíváme my? Co o nás vypoví za 30 let to, že ČT 2 dnes vysílá film Někdo to rád horké (1959), ČT ART koncert kapely Pink Floyd založené v roce 1964 a ČT 1 pohádku Královský slib z roku 2001, která se odehrává ve stovky let vzdáleném středověku. „Zatímco naše společnost každou sebemenší změnu (fotbalový výsledek, pokles na burze) s oblibou nazývá ‚historickou‘, středověk se obdivu k novotám radikálně vyhýbal. V církvi – a církev v té době ovládá veškerý intelektuální život – slovo novitas, ‚novota, novinka‘, vyvolává u každého, kdo je slyší, strach a nepřátelství. Říct o nějakém autorovi, že je nový, znamená ho odsoudit, označit ho za nebezpečného kacíře. Tvořiví lidé, a je jich ve středověku hodně, se takovému podezření brání (JLG).“ 

Program ČT je však pouze příkladem setrvačnosti diskursu. Stejně tak by bylo možné ocitovat článek pro či proti Babišovi, Havlovi, Zemanovi, uprchlících, Evropské unii, kapitalismu, komunismu, Rusku, ekologii, a kdo by z nás poznal, jestli byl napsaný včera či před rokem? Zdá se, že zatímco se středověk bránil novotám vědomě, v našem případě jde o jev nevědomý. Z narůstajícího množství nových starých zpráv v rámci mediálně-sociálních sítí vyplývá jejich zaměnitelnost, která zamezuje vzniku proměňujícího se přesahu. Zdá se, že na dlouhý středověk navazujeme krátkou současností. 

 




výpis dalších článků rubriky:  Anketa

dok.revueJak to vidí kritika?Na stránkách dok.revue najdete od roku 2020 hvězdokupu, v níž přední čeští filmoví kritici a přední české filmové kritičky a také jedna slovenská kritička budou zhruba třikrát až čtyřikrát ročně udílet vybraným současným českým i světovým dokumentům počet hvězdiček, podle nichž dílo hodnotí. V této chvíli přinášíme dvě tabulky: jednu z března a druhou – aktuální – z počátku září.redakce dok.revue
2.20Ve chvíli, kdy se nic neděje, se může teprve všechno stát...Anketa dok.revue o tom, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímali a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci. Kamila Boháčková
6.19Anketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film
6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Angera po BuštuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

starší články

6.17DOK.REVUE
20. 12. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav ŠmídmajerTémaMuž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David ČeněkTémaFantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr KubicaRozhovorChci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila BoháčkováÚvodníkDigitální archiv planetydok.revue 5.20redakce dok.revue