Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Z uší roste krasohled

Nový film

Z uší roste krasohled

14. 12. 2020 / AUTOŘI: Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice.

Za oponou

Někdy je dobré vytvořit něco, po čem člověk bude vnímat i tu krásu ve světě. Protože čím víc člověk bude vnímat krásu ve světě, tím hezčeji se k němu bude chovat. Je to ta krása, která leží mezi lidským vnímáním a tady tím světem kolem. Bez konceptu, bez představování si minulosti nebo budoucnosti, bez přemýšlení.

Když ono to zní, jako by ti ušima prolézal sametový had. A když ono se to tak zvláštně míhá, jak po vypouklé stěně skleničky stéká voda, a to světlo, jak je tak nesmírně detailní. Tam je něco ukrytého. Nějaká jiskra.

Lektvar

A tak jsme vzaly tu sklenici, osmihranný zrcadlový černý podšálek, sametový pytel, abstraktního šaška z korálků a další věci, kterým jsme věřily. Zavřely jsme se s nimi do černé komnaty a v tu chvíli všechno ostatní přestane existovat.

Strašně moc se díváš, co ty věci umí. Soustředíš se a říkáš: „Hej, tak co ukrýváš?“ Jdeš aktivně spolupracovat. Tvoje vidění, tvoje slyšení, to, co je. Úplně se tomu odevzdáš.

Po osmi hodinách to najednou vypadá jako nejhezčí zahrada, kterou jsi kdy viděl. Ty jo, to je to nejkrásnější, co jsi kdy viděl. A samozřejmě, že to nevypadá jako „zahrada“. Vypadá to jako něco, co jsi nikdy neviděl. A nikdy by sis to nedokázal ani představit. Ale přesto je to možná zdroj samotné imaginace…
 

Z filmu Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. ​Foto archiv autorek filmu
 

Najednou máš pocit, že tě to vede. Samo si to říká, jak to chce vypadat. A my jsme měly pocit, že to máme zkusit natočit.

V detailu se skrývá ďábel, v detailu se skrývá Bůh

Natáčený prostor měl zhruba 5 centimetrů krychlových. O půl centimetru se prohloubí vlna v sametu a z „planiny“ se stane „jeskyně“. Úhel světla, náklon talířku, pohyb hladiny, velikost kapky, všechno je provázané tak delikátním způsobem. Nejde to vymyslet a pak vytvořit. Sleduješ, co se ti tvoří před očima, následuješ to, vlastními pohyby ruky ladíš a zase se to mění. Je to nesmírně pomíjivé. Je to balanc na hranici mezi kreativní manipulací s realitou a manipulací reality s tvojí kreativitou.

Staly jsme se učednicemi této skutečnosti. Učily jsme se jejím principům, abychom jí dokázaly pomoct vyjevit se tak, jak si zaslouží.
 

„Je to balanc na hranici mezi kreativní manipulací s realitou a manipulací reality s tvojí kreativitou.“
 

Přitahovaly nás odrazy na pohybující se hladině nebo mihotající se světlo vznikající prosvícením vody v rozvibrované skleničce. Tyto pohyby jsou člověku zvláštním způsobem srozumitelné a blízké. Zaměřením se na detail se objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Začínáme tak být citlivější k onomu plynutí, chvění, k oné frekvenci a rozumíme jim, protože jsou zakódované ve všem, co známe. Bez ohledu na měřítko. A bez ohledu na to, kterým smyslem je vnímáme. A asi právě proto se nám podařilo najít překvapivě přesné ekvivalenty vizuálního dění i ve zvuku.

Struktura

Natáčely jsme zhruba jedenáctkrát, pokaždé v kuse od odpoledne do rána. Ve finálním střihu jsme použily asi 1 % natočeného materiálu. V postprodukci jsme nepoužívaly žádné digitální efekty. Ani ve zvuku jsme nevyužily žádné syntetické zdroje.

S postupem natáčení jsme začaly rozumět tomu, jak všechno poskládat do strukturovaného celku: první pasáž je ladění pozornosti, pak jsme v „zahrádce“ a potom vznikne jazyk. Povídá si to. Odloupne se vrstva toho, co je, a podíváme se za. Je tam jenom tma a světlo. Potom se zase vrátíme tam, kde to známe, ale už je to celé trochu jinak.

Vlastně se v příběhu filmu odráží to, co jsme prožily během jeho tvoření. Proměna vztahu vnímatele a vnímaného. Je to takový vývoj pozornosti. A právě podobný prožitek jsme se snažily přinést i divákovi.

Teleport

Tento film je ve své ideální formě promítán v interaktivní instalaci, v sametovém kině. Jemné cinkání za smaragdovými oponami vábí diváka dovnitř. Měkkou podlahou jako oblaky mechu, noříš se do sametových polštářů, tiskneš tlačítko, cinkání ustává, světlo se zhasíná, začínáme. Ve vrcholný moment tohoto představení před projektor přichází průhledný objekt, fragmentuje světlo, obraz se tříští do prostoru. Na film už se nedíváš, existuješ v něm. Každá projekce je ojedinělá v závislosti na rychlosti otáčení a pozici objektu.
 

Foto z instalace. Foto archiv autorek filmu
 

Film nikdy není stejný. Od července do září tohoto roku byla tato instalace vystavena v Galerii města Pardubice GAMPA v rámci klauzur Centra audiovizuálních studií (CAS) FAMU s názvem Screenergazer a požár na obloze.

Prokletí

V den vernisáže došlo ke krutému prokletí. Veškerá technika přestávala postupně nebo naráz fungovat. Projektor promítal třetinu obrazu, ovládací počítač se sám vypínal a zapínal, světlo bezdůvodně blikalo. Dvě hodiny po začátku vernisáže jsme musely ze stropu vytrhat všechny pečlivě umístěné dráty a objekt místo robotickým ramenem před projektor předsunout koštětem. Po vernisáži se některé věci opravily. Při exportu finálního zvuku pak vypadly pojistky a rozbil se paměťový disk. Tato absurdní kalamita pokračovala celé léto a jejím vrcholem bylo přerušení spojení s porotou při online předání čestného uznání tomuto filmu v sekci Fascinace: Exprmtl.cz na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Ještě jednou moc děkujeme za toto ocenění.

Krásně sviť a krásně hleď

Ten film není simulací něčeho, co by mohlo existovat. Doopravdy to někde existuje. V podšálku, který normálně máme pod hrnkem čaje. Ve světle, co dopadá na sametové křeslo, kde ležíme a zíráme do mobilu. Ten film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat.