DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Skrytý potenciál stínu

Blog

Skrytý potenciál stínu

18. 8. 2016 / AUTOR: Janis Prášil
Janis Prášil ve svém novém blogu reaguje na nový snímek Kanaďana Marka Lewise, který znova pojímá symfonie velkoměsta moderní doby

Filmová avantgarda první čtvrtiny minulého století objevila fotogenickou tvář velkoměsta a zformulovala principy moderního světa. Věrnost pohybu jako esenci filmu a modernity téměř o sto let později ve svém celovečerním debutu Invence prokazuje i kanadský vizuální umělec Mark Lewis. Zároveň však osvobozuje městskou krajinu od dobových významů a vnímá ji především jako estetický prvek a nástroj konceptuálního obratu. Prostřednictvím jeho antologie sestavené ze 14 krátkých experimentálních filmů mělo festivalové publikum v Torontu, Berlíně nebo Karlových Varech možnost vydat se na procházku Torontem, São Paulem či pařížským muzeem Louvre a stát se tak svědkem toho, jak se vnější skutečnost stává uměleckým artefaktem.

Svět jako galerie

Zatímco městské symfonie Dzigy Vertova nebo Waltera Ruttmanna oslavovaly město coby živoucí organizmus založený na neustálém pohybu a fascinaci technologickým pokrokem, Lewis se nenechává strhnout uchvacujícím rytmem a živelností velkoměsta a architektonická zákoutí sleduje odosobněným a racionálním okem. Dává vyniknout fotogenickým horizontálám a vertikálám modernistických staveb Oscara Niemeyera nebo Miese van der Rohea. Nakloněnými rovinami a záběry vzhůru nohama odhmotňuje kvádry a krychle mrakodrapů, jež ztrácí svůj původní význam a funkci. Mění architekturu v grafický prvek vytvářející uhrančivé a pohyblivé abstraktní obrazy. Neobvyklými úhly kamery a neustále se měnícím rámováním záběru dodává objektům z hlediska kompozice stále novou roli. Budovy tak postupně přestávají reprezentovat významy a jejich funkce se mění na čistě estetickou.

Kanadský režisér zároveň proměňuje úlohu lidské figury v městské krajině. Cyklista odhrabávající sníh nebo hemžení chodců v pěší zóně vnáší do dokonalých kompozic budov a ulic drobné děje a tím i prvek nahodilosti a nepředvídatelnosti, podobně jako v krajinomalbě přelomu 18. a 19. století, kdy drobná lidská figura nestála v centru pozornosti, ale byla doplňkem, účastníkem něčeho, co ji přesahuje. Lewis nahrazuje všeobjímající náruč přírody makrokosmem budov, mezi nimiž se setkávají mikrokosmy anonymních lidských životů, zastřešených jedním časem a prostorem.

Galerie jako koncept

Jako konceptuální umělec však autor nezůstává pouze u výtvarné stylizace. Svou antologii rámuje scénami odehrávajícími se v muzejním prostoru, jenž vnímá jako metaforu. Když v pětiminutovém záběru zkoumá Berniniho sochu ležící ženy, aby nakonec kamera odhalila, že tělo má penis, ukazuje Lewis, jak skutečnost nahlížená z jiné perspektivy nabývá další netušenou podobu. K obdobné výpovědi se dostává záběrem na neosvícené zdi výstavní síně, na nichž na sebe upozorňují pouze odlesky pozlacených rámů, zatímco malby samotné jsou zahalené tmou. Galerijní prostor s neviditelnými obrazy se tak stává metaforou na rovinu světa, kterou lidské oko na světle nespatří a jejíž existenci indikuje právě tma.

Mezi rámy tušíme malířské plátno stejně jako v platónském podobenství o stínech na zdech jeskyně, ukazujících na existenci neznámé tváře světa, kterou lze pouze tušit. Invence vyjadřuje nejen esenciální schopnost umění ukázat vnější realitu z neobvyklého úhlu a tím umožnit recipientovi vystoupit z všednodenního modu vnímání skutečnosti. Vypovídá též o tom, že vnější svět lze zachytit pouze ve fragmentech a zprostředkovaně a že realita je ve své celistvosti nepoznatelná.

Invence (M. Lewis, 2015)