Severní vítr není vždycky krutý
Prožitek ohrožené identity se dosud týkal spíš okraje společnosti. Zejména poslední rok však zažíváme situaci, kdy se vlil do hlavního proudu a zbarvil jeho tok intenzivněji, než si mnozí dokázali představit. Těžko vystopovat, jestli hlas z Hradu a několik dalších z ústavních institucí představuje populistickou reakci na tento fenomén, nebo aktivní spoluúčast na jeho vytváření. Nejspíš obojí. Vidíme již několikátou variaci na velkou polarizaci společnosti, při které se z hlediska vlastního prožívání oběma pólům jeví, že bojují o dobro celku. Tím podobnosti končí. Jeden pól je však výrazně početnější, a ten druhý svojí koncepci nestaví na figuře nepřítele, proti kterému je třeba bojovat. S uprchlickou vlnou absence vnímavosti k utrpení lidí ve fatálních životních problémech nabývá nové dimenze.
V logice tohoto klimatu nepřekvapí většinové vnímání mnohem menší kauzy, která také trvá řadu měsíců. Tou je zásah norských úřadů, které odebraly „české děti“ jejich biologické matce. Důvodem evidentně nebyla sociální situace. Právě zde se ukazuje nejlépe, o co česká společnost vede zápas. Proti projekcím vlastních strachů, dílčích ale paušalizovaných zkušeností a touhy nalézat rychlé a snadné odpovědi, stojí bazální schopnost nacházet přístup k celistvému posouzení reality, která zvažuje více úhlů.
Snad jediným smyslem autorit – tedy rezidua autoritářských společností - v demokracii je předpoklad vysoké míry schopností věci posoudit, spíše než se na ně promítat. Pohled zatížený projekcí vidí v uprchlících armádu mužů, kteří sofistikovaně přicházejí obsadit naše území, sebrat práci či s koloniální ambicí, ale přehlédne rodiny, ženy, děti a staré lidi prchající ze zanikajících domovů. Pohled zatížený projekcí vidí, že na Evropu se valí nezvladatelný dav lidí, ale přehlédne statistiky s nicotnými čísly žadatelů o azyl i srovnání s mnohonásobným počtem turistů, který se každý rok jen provalí Prahou (také vytváří pracovní příležitosti).
Pohled, v němž převažuje projekce, prožívá srozumitelný příběh utrápené matky, které anonymní norský úřad sebral děti, ale přehlédne, že mlčení instituce je opakovaně dokládáno principiální povinností mlčet vůči mediím (protože jsou jiné mechanismy dohledu, při kterých je respektováno právo dotčených na soukromí) a že série kontrolních akcí na více úrovních, včetně té mezinárodní, potvrdila spíše správnost postupu úředníků, nežli naopak. Přemýšlím o neskutečné snadnosti, s jakou mnozí čeští ústavní činitelé zpochybní funkčnost i kontrolní mechanismy norských institucí. Má to i jiný důvod, nežli projekci vlastní nedůvěry v ty tuzemské? Máme se Norska děsit a odsuzovat jeho kafkovský deficit, nebo se máme inspirovat pevností postojů institucí, které se navzdory mediálnímu tlaku opírají o opakované prověrky stavu věcí a trvají na svém?
Byl jsem v Norsku před pár týdny poprvé, v rámci projektu DOC.STREAM, organizovaném ji.hlavským festivalem metodou, pro kterou má naše kolektivní zkušenost zprofanovaný pojem „družba“. Vyprovokované setkání lidí z různých koutů stejné oblasti nemá žádný pevný cíl, resp. tím je důvěra, že otevření se prostředí i jeden druhému něco zrodí. Necelá desítka Čechů - od tvůrců po zástupce audiovizuálních institucí - se na několik dní setkala se stejnou skladbou lidí na norské straně. Akademici, zástupci filmařských fondů, novináři, televizní producenti, festivaloví organizátoři, tvůrci.
Oslo, ve kterém žije 25 procent lidí, kteří se sem relativně v nedávné době přistěhovali ze zahraničí. Firmy, ve kterých nejvyšší plat může být maximálně desetinásobkem nejnižšího platu. Stejná značka čaje ve všech restauracích, rovněž v obchodech sotva narazíte na jiný. Někdy se to rozhodlo a osvědčilo, princip konkurence nic nespraví. Veřejná filmová škola, kde studenti nesmí dělat cokoli jiného, než školní věci. Pokud studují, učí se soustředění. Neplatí školné, bez ohledu na národnost. Jsou i soukromé školy, kde se školné platí. Veřejná televize, která uvnitř působí spíš jako univerzita, a kde šéf vývoje tvrdí, že absolutně nemá smysl hledět na to, co dělají komerční televize. Veřejné televizi zůstávají dva úkoly v co největším spektru: tvorba, která nevznikne jinde než tam: vázaná na místní jazyky a kultury. Nemusí prorážet ven, musí být kvalitně „svá“. Musí budit místní život, jakkoli – třeba vyvrácením televize z kloubů formátem typu „Slow TV“, kdy jeden kanál týden vysílá plavbu lodi z oblíbeného fjordu A do oblíbeného fjordu B. Nebo přímý přenos z ptačího krmítka. A pak tvorba, která usiluje o světovou špičku – možná trochu snobská, ale se snahou konfrontovat světové a nejlepší místní. Diskuze na aktuální témata v angličtině, v primetime se potkávají lidé jisté universality – světoví se konfrontují s místními. Čím vzdělanější obyvatelstvo a samozřejmost angličtiny, tím víc předplatitelů Flickeru a napojení na globální potrubí. Těžká konkurence, i o tom je třeba přemýšlet. Drahé je všechno, kde je lidská práce, levné všechno, co udělají stroje. Totálně předražený alkohol, přesto v nočním baru směrem k zavíračce velké procento těch mála lidí, kteří bar navštívili, zvrací. Celkově jistá skromnost, která začíná architekturou – parlament velikosti letohrádku Kinských - a končí tím, že se tu auta zjevně nemění dřív než po pěti, osmi letech. Polární noc a polární den. Severní vítr. Největší zázemí barmského exilu v Evropě. Všechno nelze popsat, o něčem ani nejde mluvit. Příležitost je krátká a tedy povrchní. Dosažený stav je přesto citelný.
Fyzická přítomnost umožňuje vnímat celistvěji. Když v Bělé zavřou syrskou matku se třemi dětmi na dva měsíce, protože ke své platné jízdence neměla vízum, ví o Čechách dost. Všimla si taky, že mezi bachaři jsou různě empatičtí lidé, je zde odpor k cizím jazykům, autoritám se neodporuje, úplatek se neodmítá, když je podstrčený dostatečně bezpečně. Ústavní činitelé stejné země bojují proti norským úřadům, neboť ničí život naší ženy a jejích dětí. Česká žena zde stojí proti cizí moci, její příběh zaváží. Kontext není důležitý. Syřanka v Bělé možná – až ji pustí – vyhraje stejně jako dvacítka jiných, soud s českým státem. Bezpráví bude označeno. Rozsudek jí možná uspokojí, ale na rozdíl od příběhu české matky, které přece Norové sebrali dítě, to nejspíš nikoho nebude příliš zajímat.
