DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Sametoví teroristé

Situační recenze

Sametoví teroristé

28. 4. 2014 / AUTOŘI: Petr Kubica, Petr Lukeš
Situační recenze je živelný útvar, který má zachytit zrod hodnocení filmu v dialogu. Předmětem diskuze je tentokrát slovenský film Sametoví teroristé.

Protagonisty tří portrétů, které snímek Sametoví teroristé obsahuje, spojuje § 93 – teror, podle kterého byli v osmdesátých letech odsouzeni na několik let vězení. Jejich příběhy také spojuje určitý způsob vyprávění: někdo si v nich z někoho utahuje – ale kdo a z koho? A není takové žertování nemístné? Jak zjistíte z následující diskuze, nejenže je obtížné říci, o čem tento dokument – je-li to vůbec dokument – je, ale shoda nepanuje ani v tom, o čem není. O filmu spolu hovořili český kameraman a emigrant žijící v Berlíně Štěpán Benda, který mimo jiné spolupracoval s Jeanem-Lucem Godardem, studentka katedry dokumentární tvorby Tereza Reichová, jež ve svém filmu Manuál na výrobu teroristy (2010) analyzuje baskický separatismus na pozadí pouličních graffiti a španělského antiteroristického zákona, a básník Jaromír Typlt, jenž nedávno, a proti své vůli, zabředl do debaty o angažované poezii.

Sametoví teroristé - Ivana

TR: Musím se přiznat, že jsem se původně odmítla rozhovoru zúčastnit. Film jsem neviděla, ale přečetla jsem si anotaci. Romantičtí hrdinové bojující s komunismem mě vůbec nezajímali. Skutečný obsah filmu byl potom velkým překvapením.

ŠB: Mohli bychom začít tím, že řekneme, o čem Sametoví teroristé nejsou. Podle mě nejsou vůbec o boji s komunismem, ačkoli právě tento motiv spojuje všechny tři příběhy. Možná to ale vidím příliš zvenku, protože jsem od roku 1969 žil v emigraci, a je tu také generační rozdíl. Já jsem komunismus zažil, když jsem byl malý. V té době mělo smysl proti komunismu bojovat se zbraní v ruce, jak to ostatně dělali Mašíni. Považuji se za tvrdého antikomunistu.

JT: Moje zkušenost s komunistickým režimem je sice kratší, ale ve filmu ji dobře rozpoznávám. Dva ze tří příběhů začaly tím, co dnes působí spíš jako banální projev svobody – touhou nosit tričko s názvem své oblíbené rockové kapely. Kdo by si dnes kvůli něčemu takovému kazil život?

ŠB: Nechci polemizovat, ale vezměte si třeba Bezstarostnou jízdu. Na to, aby vás zmlátili nějací burani, stačí mít delší vlasy. Anebo, jak se málem stalo mě, si v Telči v hospodě číst německé noviny. Nechci ani v náznaku vyvažovat jedno druhým. Pouze podotýkám, že to, co komunismus opravdu byl, Sametoví teroristé v žádném případě neukazují.

JT:  Ukazují ovšem, jak jsou z dnešního pohledu nepochopitelné činy, o které se někdo pokusil v nepochopitelné době. Místo zničujících teroristických útoků, jimiž komunisti tak úspěšně strašili ve své propagandě, vidíme jen marné, osamělé, a dokonce nechtěně komické pokusy.

TR: Nemyslím si, že by ambicí tohoto dokumentu bylo ukazovat komunismus nebo výstižně zachytit tehdejší dobu. Mě spíš film vedl k tomu přemýšlet nad současností, ne nad tím, co bylo před rokem 1989. A myslím, že k takovému směru navádí i způsob, jak se celý film – jako celek – vyvíjí. V prvním příběhu vystupuje muž, který je sám, nemá již proti komu bojovat. Svět, jak je tu dnes pro něj, nedává k smysluplnému žití moc důvodů. Druhý hrdina z nějakého důvodu formuje svého syna. A já, jako divák, skrze něj přemýšlím, proti čemu lze bojovat dnes. Třetí příběh to završuje, protože minulost třetího hrdiny, Hučína, je vnímána očima dívky, kterou cvičí. A pro tuto dívku je jeho minulost srozumitelná pouze, pokud v ní identifikuje něco, co pro ni představuje aktuální problém. I když zůstává otázka, co si ve skutečnosti myslí on.

JT: Ale vždyť jeho postoj je čitelný! Ten člověk zkrátka neuvěřil, že je vyhráno, a zůstává ve střehu. Ve filmu jasně říká, že svobodu a demokracii si musíme vybojovat, zadarmo je nedostaneme. Vývoj posledních let mu bohužel dává čím dál víc za pravdu.

 

Útok na dokument

ŠB: Podle mě Sametoví teroristé nejsou dokumentární film. Jedná se o sebe-předvádění, performanci. Každý divák pochopí, že tvůrci postavám z velké části dialogy napsali. Vím, že se to dneska nosí a dokonce pokládá za velice tvůrčí. Vzhledem k tématu, které se mě osobně dotýká, mně ovšem takový postup velice vadí. Myslím, že tato práce zahaluje pravou podstatu toho, co komunismus byl a proč mělo smysl se proti němu postavit.

TR: Já jsem se při sledování filmu výborně bavila a myslím, že k tomu přispěl právě jeho filmový výraz. Vezměte si třeba dokumenty o koncentrácích. Mnoha lidem vadí, protože ony příběhy slyšeli už tolikrát. Proto mě bavilo sledovat, že sametoví teroristé musí vyprávět své osudy v různorodých situacích a různým lidem. Ani nevím, jestli se jedná o herce nebo skutečné osoby a je mi to jedno. Film pro mě funguje výsostně dokumentárně. Tedy nikoli tak, že by režisér někam postavil mluvící hlavu, jež by opakovala svoji pravdu, ale tak, že dostává výpověď do jiného kontextu. Podle mě to není žádná performance, ale skvělá dokumentární situace.

JT: S tím plně souhlasím. Jakmile je u dokumentárního filmu předem jasné, kvůli jakému poselství vznikl, lidi ho okamžitě přepnou nebo přeskočí s pocitem, že se nic doopravdy nového nedozvědí. Proto jsou dokumenty o zločinech komunismu pro dnešní diváky skoro únavné, nepřitažlivé, a je potřeba vzbudit zájem jinak. Sám jsem filmu Sametoví teroristé vděčný za všechno, čím přesahuje žánr dokumentu. Třeba za mimořádné pohledy na krajinu. A právě díky tomu, že se tu hrdinové se svým životem musejí najednou poprat i jako s filmovou rolí, se mnohem lépe odkrývá, jací jsou to lidé.

ŠB: Podle mě – a řeknu to brutálně – tvůrci parazitují na skutečných osudech svých postav. Něco takového nesnáším. Přiznávám, že film má krásnou kameru. Ale na to, aby byl hraným filmem, je špatně udělaný, a na to, aby byl dokumentem, je nepravdivý. Je to takový hybrid. Rozbředlý dokumentarismus. Jako dokumentu se mu nedá věřit. Tam, kde by měl předložit například soudní spisy, nabízí subjektivní vzpomínky protagonistů, navíc s dvacetiletým odstupem a bez dostatečné sebereflexe.

TR: Myslela jsem, že se budeme bavit spíš o politice než o současných trendech dokumentárního filmu. Abyste vůbec nějak reagoval, aby vás film donutil přemýšlet o věci jinou optikou, musí se staré formy měnit. Vlastně je ten film dobrý právě proto, že vás naštval.

ŠB: On si ze mě dělá srandu.

JT: To ne, sranda by musela být přímočará, ale tady se pracuje s mnohem složitějším kódem. Zůstáváte v nejistotě, s čím se ztotožnit a čemu se smát, a přitom se nic očividně nezesměšňuje. Všechno je spíš jemně zpochybňováno, ironizováno, a to třeba i na základě kouzla nechtěného nebo různých drobných podřeknutí a chyb. Díky nim se nám naznačují ještě další verze toho, co ve filmu vidíme a slyšíme.

 
 

Útok na systém

TR: Podle mě je naivní si představovat, že lidé se k jakékoli protisystémové akci rozhodují díky teoretickým znalostem, jen na základě „opravdových politických důvodů“. Ráda bych se zmínila o svém filmu Manuál na výrobu teroristy, který jsem točila v Baskitsku. Díky němu znám lidi, kteří se snaží aktivně změnit systém. Jak politicky, tak způsobem, který ve finále vedl k tomu, že byli onálepkováni jako teroristé. Nikdo z nich si neřekl: „Jdu do boje,“ protože si přečetl Kapitál. Za rozhodnutím k účasti jsou vždy konkrétní situace, malá bezpráví, učiněná však vždy v kontextu společnosti, ve které něco hnije.

Lze to dobře ukázat na v kontextu naší společnosti, na problému sílícího rasismu. Někdo vám řekne: „Já nejsem rasista,ale...,” a pak vypráví o tom, jak mu někdo ukradl peněženku. Ta historka ho legitimizuje k šíření nenávisti.

Abych se vrátila k filmu: jeho protagonisté jsou možná směšní a možná s nimi nelze souhlasit, určitě bych jim ale nebrala opravdovou motivaci. Když mi nějaký sprosťák utrhne nášivku na zádech, tak to klidně může stačit k tomu, abych někoho chtěla odprásknout nebo abych chtěla aspoň odprásknout nástěnku místního výboru KSČ. Vzpomeňte si na film Volný pád.

ŠB: Také jsem osobně poznal několik lidí, kteří se později stali teroristy. Žil jsem ve Frankfurtu v době, než se Ulrike Meinhofová dostala do ilegality. S ideologií RAF jsem nemohl souhlasit z čistě pragmatických důvodů: nemohli nic změnit. Byli to blázni, kteří nevěděli, co činí. Jak to skončilo, víte. Proto si myslím, že kdyby mi někdo v roce 1984 řekl, že se chystá používat výbušninu k tomu, aby bojoval proti komunismu v Československu, řeknu mu, že se zbláznil.

JT: Myslím, že film Sametoví teroristé diváka nakonec přivádí k podobnému pohledu na věc. Neobsahuje žádné výslovné varování před terorismem a násilím, ale také ho nijak neospravedlňuje. Ti lidé se sami cítili jako hrdinové, kteří nasazují síly, aby něco změnili, ale přesto je dnes většina společnosti za hrdiny nepovažuje. Nejsou nic víc než bývalí vězňové, kteří po návratu zůstali úplně na okraji. Jejich snažení vyšlo podivně naprázdno.

TR: Já bych se spíš než o terorismu bavila o občanské neposlušnosti nebo přímé akci jednotlivců. Když už se chcete bavit o legitimizaci násilí, tak tu otázku ve filmu vidím položenou pořádně jen u protagonisty třetího příběhu, Hučína, coby velkého bijce proti komunismu. Ten totiž ve filmu trénuje mladou antifašistku ve zbrani.

ŠB: To jste trochu přehnala. Autoři úmyslně vybrali tři lidi, kteří nikoho nezabili. Ani nikoho nechtěli zabít.

TR: To jste poznal podle scény s detektorem lži?

ŠB: Ne, podle činů. První hrdina nechtěl vyhodit do vzduchu pódium plné lidí; chtěl to udělat v noci, když tam nikdo nebyl. Další chtěl zabít Husáka, ale nezabil ho...  Musí se rozlišovat mezi tím, co jim přišil soud, a tím, co byla skutková podstata.

Ale abych se vrátil k otázce násilí. Jsem toho názoru, že v jistých politických nebo historických situacích je násilí legitimní. Nevím, jestli znáte film Armáda stínu. Pojednává o rezistenci za druhé světové války ve Francii. Začíná tím, že odbojáři uškrtí zrádce. Nedokážu rozhodnout, jestli to bylo oprávněné: nikdy jsem v takové extrémní situaci nebyl. Myslím si ale, že situace v komunistickém Československu osmdesátých let nebyla takto extrémní, že ideologické zdůvodnění atentátu na Husáka nějak nefunguje. Oproti tomu Mašínové podle mě měli právo prostřílet se do Berlína, považuji je za hrdiny. Ale to byla jiná situace: věšeli tehdy Horákovou, která byla přítelkyní jejich rodiny, popravili Heliodora Píku, spolubojovníka starého Mašína... Byl stalinismus a oni navíc bojovali o přežití. Snažit se ale o atentát na Husáka v roce 1984 je absolutní nesmysl. Zrovna tak je nesmyslné začít v západním Berlíně guerillový boj ve stylu odporu probíhajícího třeba v Jižní Americe v roce 1970.

JT: Ale tohle přece Sametoví teroristé ukazují. Jsou příběhem toho, jak někdo přecenil svoje síly. Vždyť i všechny ty podrobné rekonstrukce, jak měly teroristické útoky na komunisty probíhat, mají ráz, jako když se někdo pokouší doma na koleně stvořit akční velkofilm. Hrdina se snaží dát do služeb cizí rozvědky a dělá to tak podezřele, že nikoho nepřekvapí, když pak několik dopolední marně trčí na místě schůzky, ke které vůbec nedojde. Komika celé té situace je naprosto zjevná, ale zároveň se tomu člověku nemůžeme vysmívat. Dělal všechno, co v mezích svých možností mohl dokázat. Mnoho se toho dokázat nedalo – ale v tomhle případě je to přece jen daleko od toho obvyklého konejšení, jaké založilo třeba popularitu Vieweghových románů, že přece všichni obyčejní lidé za toho komunismu museli nějak žít.

 
 

Útok na konzumenta

JT: Vezměte si například ten billboard se šťastnou rodinou, který ke konci filmu vyletí do vzduchu. Je současný, ale zároveň je to vzpomínka na 70. léta. V tom je značná ironie.

ŠB: Musím přiznat, že tahle symbolika mi ušla.

JT: Protože vy už jste se normalizační propagandě úspěšně vyhnul. Komunisté se tehdy začali tvářit, že pod jejich ochranou mohou lidé spokojeně prožívat takové to poklidné štěstí v rodině a v práci. Tohle pak už po roce '89 stačilo jen obohatit plnými obchody a lepší zábavou. Je to jen tehdejší, nebo i dnešní lež?

TR: Analogie je ještě silnější. Kromě otázky, zda dnešní režim může být vnímán také jako nedemokratický, odkazuje poslední příběh k tomu, jak se tu i na politické úrovni podporuje přirozený rasismus, aby se zastíraly současné problémy. Souhlasím s dívkou z třetí části filmu, když říká, že legitimizované bezpráví a násilí se děje i dnes. Sametoví teroristé jsou podle mě aktivistický film, který diváky navádí k reflexi současnosti. Spíše než o komuninismu jsou o rizicích současného antikomunismu.

ŠB: Já nerozumím, o antikomunismu dnes?

TR: Přesně tak. Když jsem přemýšlela, čemu se Sametoví teroristé podobají, napadly mne dva další filmy. Jeden dělala moje spolužačka Apolena Rychlíková jako videofilm ve čtvrťáku. Snímek se jmenuje Rodina a těhotná Apolena se v něm, skrze deníkové záznamy, konfrontuje se svým tátou v době prezidentských voleb. Je to strašně zajímavý film. Zachycuje, jak ideologický rozpor v rodině vede k rozpadu rodinných vztahů. Apolena pak hledá ideologickou záchranu jinde, v mentální rodině. Film Rodina má úplně jiného diváka než Sametoví teroristéale při jejich sledování mne napadaly podobné otázky. Oba filmy totiž ukazují na rozdíl mezi tím, jak bylo před rokem 1989 jasně čitelné, na kterou stranu se přiklonit, pokud chtěl mít člověk čisté svědomí, a tím, jak je – v obřích proporcích dnešního systému – složité přiznat si, že nežijeme ve světě o nic spravedlivějším a lepším. Vzpomněla jsem si také na film Sametová revoluce, který dělali Vít Klusák a Filip Remunda pro pořad Celnice. Odehrává se v Českých Budějovicích, kde probíhala studentská jednodenní hladovka a veliké protesty kvůli komunistické radní. Celá ta situace byla dost parodická, což také jejich film ukázal. Oproti filmu Apoleny Rychlíkové, ale autoři nezaujali žádné stanovisko a tím pro mne film zůstal spíš u srandovní historky, než že by opravdu položil otázku, k čemu a komu jednoduchý antikomunismus dnes slouží. V případě Sametových teroristů pohled autorů cítím, obzvlášť v nejsilnější třetí části. Proto si myslím, že tento film je aktivistický. Chce aktivovat diváka k tomu, aby promyslel, v jaké době žijeme.

ŠB: Zdá se mi, že debata, kterou tady vedeme, se podobá debatě, která se vedla na Západě v sedmdesátých letech. Mluvilo se tehdy o represivní toleranci, o tom, že tehdejší společnost je sice navenek tolerantní, ale pomocí různých skrytých mechanismů a spotřebitelského teroru je vlastně represivní. Dokonce se objevili tací, kteří srovnávali tehdejší společnost s fašistickou, mluvili o „dnešním fašismu“ apod. Podle mého názoru ztráceli smysl pro proporce. Chtěl bych se vás proto zeptat, zda také trochu neztrácíte smysl pro proporce? Když dnes někdo nosí kroužek v nose, je to něco úplně jiného, než když v roce 1975 nosil dlouhé vlasy a americké tričko.

TR: To si absolutně nemyslím. Záleží samozřejmě na tom, co znamená subkulturní oblékání. Ale důvod, proč mladá holka, kterou je aktérka filmu, dostane od nácků přes hubu, nespočívá v tom, že nosí tetování. To nosí i náckové. Důvodem je, že svou vizáží dává najevo, že nesouhlasí s nastavením této společnosti, že se drží na straně utlačovaných, to znamená minorit. A když čteme její situaci takto politicky, pak se dost podobá té, v jaké byli protagonisté Sametových teroristů za komunismu. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, co dělá určitý aparát represivní, a souhlasím s tím, že ten dnešní je jiný. Ale z jaké pozice dají milicionáři přes držku Hučínovi a z jaké pozice dostane přes držku ta dívka, je podle mě určitě srovnatelné.

JT: Všiml jsem si, že antikomunismus je novou generací vnímán jako zátěž, které je potřeba se co nejdřív zbavit. Jen škoda, že tahle společnost žádnou skutečně tvrdou antikomunistickou lekci nepoznala. Rodiny zasloužilých estébáků úspěšně těží ze získaného majetku a vlivu, zatímco lidé, kterým zničili život, často těžce hájí svou existenci. A dokonce i jejich příběhy už jsou na obtíž.

TR: Musím zareagovat. Nemyslím si, že existují jenom dva pohledy, řekněme levý a pravý. Současný antikomunismus však marginalizuje problémy současnosti. Diskuze s generací mých rodičů končí ve chvíli, kdy řeknou: „Kdybys, holčičko, zažila, co bylo před rokem '89.“

JT: Asi by mi to taky vadilo, ale musím potvrdit, že tu dochází ke ztrátě proporcí.

TR: Já neříkám, že nesouhlasím s tím, co jste řekl. Souhlasím s tím, že jsme se nevypořádali ani s fašismem, ani s tím, co se dělo v padesátých letech, ani s tím, co se dělo potom. Uráží mne ale určitý typ rétoriky. Hrozně mi vadí, když někdo říká, co dnes je a co není téma podle nějakého pomyslného historického závaží.

JT: Ale ztráta paměti je bohužel taky téma. Život před rokem '89 si nová generace idealizuje, věří pohádkám o tehdejším spokojeném životě a o sociálních jistotách. Jenom se zapomíná, jak bídnou úroveň ty takzvané jistoty doopravdy měly, jak to vypadalo třeba v nemocnicích, v obchodech nebo na vysokých školách. Přitom je to tak krátká doba, pouhých dvacet pět let! Pak ovšem není divu, že současné společenské rozpory působí jako vrchol hrůzy.

TR: Ale žijeme teď.

JT: Dobře, žijeme teď, a třeba ten všeobecně rozšířený rasismus české společnosti by člověk určitě tolerovat neměl, s tím souhlasím.

ŠB: Ne „neměl“, ale „nesmí.“ Česká společnost jednou na rasismus zajde, i když se k němu vlastně nikdo doopravdy nehlásí.

TR: Tu formulku dobře známe. „Nejsem rasista, ale...“

JT: Ale tohle je také problém, který nám se s námi táhne už hluboko z komunistických časů, rozhodně se nevynořil až teď.

ŠB: Je to generační problém. Nemůžete vyžadovat od lidí, kterým je 20 nebo 23 let, aby věděli o totalitě.

JT: Ale vždyť mají rodiče, příbuzné, a stačí se zeptat. V téhle zemi snad není rodina, kterou by to nějakým způsobem nepostihlo!

ŠB: Já bych to obrátil, každá rodina nebyla jenom postižená, každá rodina byla i pachatelem. A je také jasné, proč se tím nikdo nechce zabývat. Když jsem si třicet let kálel na hlavu, tak si na to nerad vzpomínám. V Německu, kam jsem v '69 nebo '70 přišel z Francie, měli stejný problém. Rodiče o tom nemluvili a mladá generace už toho měla dost a výsledkem byla revoluce v '68. Rozhodně si nepomůžeme, když budeme dělat, že komunismus spadl z měsíce. Vždyť víme, že rok 1948 chtělo 60% lidí. Není to tak, že by přijeli nějací Rusáci a nastolili tady teroristický režim. A po roce '68 jsme se zase dohodli: nebudeme tu klást žádné bomby, budeme jezdit na chaty.

JT: Tak se znovu dostáváme k tomu, o čem jsou Sametoví teroristé: o lidech, kteří nepřistoupili na tu dohodu.

TR: Ale také je to o sahání si do paměti. Právě to lidi irituje, vždyť většina komunisty volila. Já jsem vyrůstala na Hradčanech a před rokem '89 u mne ve třídě byla politika tématem pouze ve dvou rodinách. A dnes jsou všichni velcí bojovníci. Nemyslím si, že se má najednou začít zastírat a že se nemá ukazovat na estébáky, ale zároveň se tohle téma nemá nadřazovat jiným. „Buďme radikální antikominusté!“ to je podle mě opravdový politický chyták. Nemůžete mi přeci tvrdit, že to nejdůležitější teď je, že komunistická strana převezme moc. Máme tu úplně jiné problémy.

JT: Ale antikomunismus je podložen zkušeností, na které se nic moc nezměnilo. Určitá část dnešního protikapitalistického hnutí, včetně toho pohodlného kavárenského a univerzitního levičáctví, na mě působí jako krotká předehra mnohem horších útoků na principy demokracie, které mohou vzápětí přijít – třeba na cizí politickou objednávku. Naše komunistická strana je sice zombie, ale pro Putina je Stalin živým vzorem.

Sametoví teroristé - z natáčení


Ve zkrácené verzi vyšel tento rozhovor v příloze časopisu Respekt (28. 4. 2014).