DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Podvratná síla statistiky

Blog

Podvratná síla statistiky

6. 2. 2020 / AUTOR: Radim Procházka
Filmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous.

Ceny české filmové kritiky nabízejí jako jediné mezi nejrůznějšími anketami pohled do svého zákulisí. Tradičně zveřejňují statistiky hlasování jednotlivých členů padesátihlavého sdružení, čímž se do umělého světa „vítězů“ a „poražených“ vrací relativita reálného života. V anketách často dominují filmy nikoliv nejlepší, ale ty, na nichž se kritici nejvíc shodnou. Zvláště v tomto případě může být průměr výsledkem značně nereprezentativním, když společně rozhodují tak rozdílné osobnosti jako Martin Šrajer s Vladimírem Hendrichem na straně jedné a Mirka Spáčilová a Věra Míšková na straně druhé. Největší debaty se letos vedly o vítězství filmu Jana Svěráka Kolja v mimořádném hlasování o nejlepší porevoluční snímek české kinematografie.

K Cenám kritiků mám vřelý vztah. Nejen proto, že se mi v nich podařilo několikrát uspět, ale především proto, že kvůli filmům, které jsem točil s Robertem Sedláčkem, tahle anketa kdysi vznikla. Měl by se toho ujmout nějaký filmový historik, aby ta epizoda z dějin porevoluční kinematografie neupadla v zapomnění. Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, kteří se sešli na Berlinale, že je třeba vytvořit alternativu, a do roka zorganizovali novou anketu. Letos proběhl už její desátý ročník. Nakolik tvoří skutečnou alternativu k Českým lvům, o tom se diskutuje po celou dobu její existence. Otázka však spíš zní, může-li hlasování takto široce rozkročeného sboru přinést radikálně jiný pohled. Mě ale přinejmenším vždycky hřál fakt, že tady na rozdíl od Českých lvů hlasují pouze lidé, kteří přinejmenším z povahy své profese zhlédli všechny posuzované filmy a řadu z nich dokonce několikrát.
 

Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji (viz snímek) nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, že je třeba vytvořit alternativu, a tak vznikly Ceny české filmové kritiky. Foto Česká televize
 

V jednotlivostech jistě alternativy přinášet může. Příkladem budiž pro mne překvapivá letošní nominace snímku Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie v kategorii nejlepší dokument oproti „lvím“ nominacím, kde převažují více méně konvenční portréty slavných osobností. Na druhou stranu nám statistika ukazuje, že jeden z nich, portrét Jiřího Suchého od Olgy Sommerové, zaostal v hlasování kritiků za Vachkem o jediný hlas. Takže to zase tak velká alternativa není. Což ovšem nemůžeme s jistotou potvrdit, protože nevíme, jak dopadl Komunismus v hlasování akademiků. Co když tam nezíská hlas žádný nebo se Suchým naopak o jediný bod prohraje?

Na druhé straně ve statistice kritiků vidíme, že Vachkův pětihodinový opus zaujal svým střihem v kategorii audiovizuální počin, a kdyby mohlo Nabarvené ptáče získat jen jednu nominaci (takto bylo nominováno za kameru a výpravu zvlášť), měl by Komunismus „finále“ ve dvou kategoriích.

Ve druhém kole hlasování pak v kategorii nejlepší dokument porazila Dálava Martina Marečka Sólo Artemia Benkiho jen o dva hlasy. Tady budiž ale spíše vypíchnuto, že u kritiků se francouzský producent a režisér, který posledních třicet let žije a pracuje v Česku, vůbec mohl o ocenění ucházet. Na České lvy nemá nárok, protože není Čech, ani nemá mezi hlavními profesemi alespoň tři české tvůrce.
 

Díky statistikám víme, že Kolja nebyl pro kritiky tak suverénní kandidát. Foto MFF Karlovy Vary
 

Největší pozdvižení vyvolalo ocenění pro zmíněného Kolju. Jeden z hlasujících, Petr Fischer, to glosoval ještě v noci po vyhlášení na sociálních sítích slovy, že by se akce měla přejmenovat na „cenu sentimentálů“. O dva dny později přidal komentář, ve kterém odkazuje na známou sentenci kritika Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí? a obsáhle a trefně připomíná roli kritika, který má znejišťovat a hledat hlubší souvislosti. Stejnou roli má i kvalitní umění, které se tím liší od komerční produkce (byť bravurně zvládnuté, jako je třeba vítězný Kolja). Zde nám ovšem opět pomůže pohled do statistik, kterým pohotově argumentovala šéfka Sdružení českých filmových kritiků Jindřiška Bláhová. Podle ní například zařadili čeští kritici do svých top 10 celkem 172 českých filmů, které jim přišly něčím podnětné. Pro Kolju pak z 52 kritiků hlasovalo jen 12, ale častěji se u nich umisťoval na čele. Hledačský Kouř Tomáše Vorla, který by anketě kritiků jako vítěz slušel podstatně víc, odsunul Kolja na druhé místo o pouhých pár bodů.

Podrobná statistika jako pramen k bližšímu studiu jedné ankety ukazuje relativitu veškerého soutěžení. Režisér Karel Vachek ve své docentské habilitační přednášce na FAMU v roce 1999 konstatoval, že „další čeští filmaři útočí v duchu Járy da C. kýčem na baštu kýče – Americkou filmovou akademii; cvičným hřištěm v Čechách je jim Vachlerova filmová akademie, cvičnou cenou Český lev“. Přát Cenám české filmové kritiky, aby nebyly dalším cvičným hřištěm, je možná příliš velikášské. Dokud si ale zachovají nadhled v podobě excelových tabulek s přehledem hlasování, budeme přinejmenším i nadále vědět, kde tohle cvičné hřiště začíná a končí.    

Autor děkuje Miloši Kameníkovi za inspiraci.

 

Selfie Radima Procházky a jeho dcery ze slavnostního večera udílení Cen české filmové kritiky