DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Autorská cesta do fantazie

Situační recenze

Autorská cesta do fantazie

19. 12. 2016 / AUTOR: Jitka Lanšperková
Situační recenze snímku Normální autistický film

Na jubilejním 20. ročníku MFDF Ji.hlava získal Normální autistický film Miroslava Janka jedno ze dvou hlavních ocenění pro nejlepší český dokumentární film uplynulého roku. Porota České radosti film okomentovala slovy: „V Jankově pohledu se odlišnost stává výjimečností.“ K situační recenzi jsme tentokrát sezvali odbornice na práci s lidmi s poruchami autistického spektra – ředitelku Asociace pomáhající lidem s autismem APLA Vysočina Dagmar Zápotočnou (DZ) a speciální pedagožku působící na Masarykově univerzitě v Brně Barboru Bazalovou (BB). Dvojici dam doplnil filmový kritik Jakub Jiřiště (JJ).

JJ: Byl jsem fascinován, jak režisér Miroslav Janek obrátil reflexi i sociální sondu proti samotnému divákovi. Spíše než diagnózu autismu či Aspergerova syndromu přináší neobvyklou diagnózu stavu „být normální“ či lépe neurotypický. V obráceném vnímání se na první pohled neproniknutelný svět autistů ukazuje být ničím neomezovanou doménou individuality, pro niž jako by neschopnost adaptace byla přirozenou obranou. Vzniká tak prostor pro otázky, zda naopak v těchto „bublinách“ není vše v pořádku a zda „Aspíci“ nemají v našem světě jedinečné poslání – připomínat nám, že životy většiny z nás nemusejí být tak prázdné a závislé na tom, co nás přesahuje a čemu se podřizujeme.

BB: Dle mého názoru se jedná především o umělecké dílo, pokus o zviditelnění autora a vytvoření něčeho mimořádného. Jsem praktik s omezeným chápáním umění a čekala jsem snímek, jehož úkolem bude pomoci lidem s poruchou autistického spektra k lepšímu žití v naší společnosti. To ale snímek rozhodně nesplnil, ba naopak. Zanechal ve mně pocit deprese, zklamání a naštvání.

DZ: Na mě velmi zapůsobilo, že se děti s Aspergerovým syndromem ve filmu identifikovaly – jednak občansky, s uvedenými jmény, a pak také tím, že nám svěřují své negativní prožitky. Vybrané děti jsou schopny o sobě hovořit jako o negativních jedincích a popsat své slabosti. Díky filmu se stávají veřejně známými. Je to sice dobrá cesta, jak upozornit na problém autismu a přiblížit obtíže nositelů poruchy, ale přináší s sebou i rizika v podobě možných negativních reakcí nebo i zneužití.

BB: Osobně mi ve filmu velmi chyběly komentáře odborníků, které by mohly toto riziko negativních reakcí zmírnit. Pokud by projevy protagonistů dovysvětlovaly vstupy odborníků či vyjádření rodičů k dané věci, divák by získal ucelenější představu o projevech autismu. Takto je cokoliv ze snímku těžko pochopitelné v kontextu a do hloubky. Ale zřejmě šlo především o to vytvořit něco uměleckého.

Normální autistický film

„Film umožňuje zamyslet se nad vlastními životy a rozpoznat, co se z nich v čím dál hektičtějším světě vytratilo a co nám mohou lidé s Aspergerovým syndromem poskytnout.“

JJ: Absenci rodičů a odborníků rovněž vnímám v souladu právě s autorským záměrem. V rámci toho, co a jak film sděluje, by komentáře působily nadbytečně a narušovaly by volný interpretační prostor. Rodičovský prvek se prosazuje jen u sourozenců Marjam a Ahmeda, protože je středobodem jejich mikrosvěta, který Janek, stejně jako u ostatních, zachytil v souladu s individuálním vnímáním každého z nich. V tomto případě se zaměřil na vzájemnou harmonii nespoutané fantazie obou sourozenců s tiše trpělivým rodinným prostředím uprostřed krajiny zasněné v jemném mlžném oparu. Přijde mi to jako výborná významová zkratka. Přísné omezení dalších aktérů proto považuji za funkční způsob, jak respektovat individualitu protagonistů a ponechat jim hlavní slovo.

DZ: Také mi přítomnost rodičů či odborníků nechyběla. Ale vnímám tu potřebu varovat před samozvanými odborníky, se kterými se poslední dobou roztrhl pytel. Autismus narůstá a stává se lukrativním zbožím, na kterém se dá vydělávat, což je skutečný problém nejen etický a ekonomický, ale bohužel i zdravotní.

BB: Proč si autor vybral zrovna autismus? Možná kvůli tomu, že se v současné době jedná o tak popularizované téma? Možná mi začíná vadit, že se autismus bere až moc na paškál, samotným osobám s poruchami autistického spektra a jejich rodinám však takové výstupy nijak nepomáhají. Snímek by se stejně tak mohl jmenovat Zvláštní děti mezi námi nebo Odlišnost. Navíc ani nevíme, zda pětice vybraných protagonistů skutečně trpí Aspergerovým syndromem. Diagnostika je velmi složitá a právě tuto poruchu je obtížné odlišit od jiných poruch osobnosti.

„Je otázkou, z kterého pohledu lze Aspergerův syndrom označit za lehčí formu autismu.“

JJ: Výběr protagonistů je pro snímek naprosto zásadní, protože v něm nehraje roli žádná omezující definice autismu, nýbrž právě pestrost individuálních mikrosvětů, které jsou součástí množiny, za niž můžeme autismus v otevřené perspektivě považovat. Už jen tím, že Janek dal přednost jedincům socializovaným a schopným nahlížet i prosazovat vlastní jinakost, umožňuje bezprostředně konfrontovat normalizované a extrémně individuální vnímání, aniž by byl nucen prosazovat apriorní názor vlastními komentáři či vstupy.

DZ: Janek zvolil atraktivní a pestrou skupinku dětí, s odlišnou jinakostí u každého protagonisty.

Normální autistický film

BB: Zvláštní. Kdybych byla nezasvěcený divák laik, který o této diagnóze nic neví, řekla bych, že se dívám na skupinu bláznivých dětí či „cvoků“ s duševní poruchou. Pokud takový divák získá z filmu představu, že autismus je to, co film ukazuje, je to velmi špatně. Sice se mi líbí myšlenka obsažená v titulu filmu, spojení „normality“ a autismu, což je často předmětem polemik, ale protagonisté rozhodně „normálně“ nepůsobí. Proto bych možná volila jiný název.

DZ: Nevnímám tu nějaký rozpor v titulu a tom, co film zobrazuje. Pokud hodnotím film z hlediska informovanosti o autismu, má snímek poměrně srozumitelnou vypovídací hodnotu. Sami protagonisté nás přesvědčují, že jejich údajně nejlehčí forma autismu, Aspergerův syndrom, má pro svého nositele standardní omezující dopady, jako jsou problémy v chápání sociálních situací, představivosti, obavy při změnách…

JJ: Kdybychom Jankův film měli vnímat právě jako diagnózu, pak jsou tu úvahy o nepoměru ve výběru protagonistů a titulu filmu asi namístě. Jenže film má charakter spíše autorské eseje. Samotný titul podle mého vybízí ke vnímání překvapivých výměn mezi přirozeností a abnormalitou, na nichž stojí vnitřní řád díla. Janek přistupuje k autismu jako nedefinovanému fenoménu doslova s objevitelskou fascinací a nechává se kontemplativně unášet situacemi, které rozpoutávají sami nepředvídatelní protagonisté schopní sebereflexe, nadhledu a dialogu. Oni sami nás provádějí vlastními světy a spontánně komentují náš pro ně nepochopitelný svět, jehož hranice ty jejich obklopují. Proto má volba protagonistů s lehčí formou autismu, vymykajících se konvenčním představám, svůj význam.

BB: Dobře ale bylo zachyceno logické uvažování osob s Aspergerovým syndromem a to, že jim mozek pracuje na 1 000, nikoli 100 % otáček, že jsou zahlceni myšlenkami, podněty. O všem do hloubky bádají, sebereflektují se. Svoji odlišnost si uvědomují a trápí je to, což pak často vede k sebevražedným myšlenkám, jak bylo patrné u Majdy.

„Problém může být situován na stranu nefunkčních přijímačů pozitivních vln, které člověk označený diagnózou autismu vysílá.“

DZ: Je otázkou, z kterého pohledu lze tuto formu autismu označit za lehčí. Z pohledu vnějšího pozorovatele, to snad ano, protagonisté nám nepředvádějí záchvaty vzteku, charakteristické kývání a tak dále. Díky lepší duševní  výbavě se však děti s Aspergerovým syndromem dostávají do náročnější roviny společenských vztahů a své selhávání zde si jasně uvědomují. Trápí je to jistě více než jejich „kolegy“ s těžší formou autismu. Není pak pro svou „neviditelnost“ a nejednoznačnost Aspergerův syndrom vlastně náročnější, závažnější  poruchou než těžší projevy autismu? Autismus často není vidět, v tom je podle mne jeho největší záludnost.

Normální autistický film

BB: Ilustraci takové těžkosti plynoucí ze selhání na rovině společenských vztahů dobře ilustruje situace, kdy učitel ve třídě byl rozrušen a Lukáš mu řekl, že takto učit nemůže a ať se jde uklidnit na chodbu. Lukáš měl pravdu, ale ve společensky přijatelných hranicích vztahu žák–učitel je takové jednání ze strany žáka nepřípustné. Je to absurdní, neb pokud by to bylo naopak a žák by byl vykázán učitelem, bude to společensky v pořádku. Mnohé výroky osob s poruchou autistického spektra jsou pravdivé, logické, ale sociálně nepřípustné.

JJ: Vnímavě zachycené projevy vědomé i bezděčné sebereflexe protagonistů ve vztahu k vlastní socializaci dodaly filmu značnou výpovědní hodnotu. Neméně hodnotným poznatkem pro mě ale je, že problém může být situován na stranu nefunkčních přijímačů pozitivních vln, které člověk označený diagnózou autismu vysílá. Společnost začala autismus vnímat jako odchylku v důsledku toho, že ztrácí schopnost přirozeně reagovat na nenormativní jedinečnost a jednat nezávisle na kódech a konvencích. Protagonisté sami k těmto úvahám přispívají téměř existenciálními postřehy, které mi utkvěly v hlavě. Například Majdin úžas nad nepochopitelnými maličkostmi z každodenního života, mezi které řadí vyzouvání bot v divadle – nikomu by nevadilo, okolí jen sdílí pocit, že by to někomu mohlo vadit. Anebo Denisova citace z Malého prince o tom, jaké indicie k popisu předmětu či člověka potřebuje pro vlastní představu většina společnosti a jaké jsou stěžejní pro člověka vnímajícího citově. V tu chvíli nejde jen o společenský komentář, ale i o klíč k Denisovu vnímání a k samotné podstatě jeho nedorozumění s okolním světem.

„Přizpůsobovat autistické děti normalizovanému prostředí je jako vylovit rybu v síti a nechat ji na slunci.“

DZ: Vedle potřeb autistických dětí odkrývá film zároveň jejich duševní výbavu a nadání, jimiž mohou ostatní společnost obohacovat. Z filmu můžeme vnímat, jak těžké to vlastně tyto děti mají samy se sebou a okolí to ani nemůže tušit, přesto má každé dítě svého podporovatele, ať už jde o spolužáka, sourozence či učitele. Přemýšliví diváci si zaslouží dostávat potřebné informace, se kterými mohou pracovat a využívat je třeba i ve prospěch autistů.

BB: Film dle mého ale příliš nekoresponduje s žhavým tématem inkluzivního vzdělávání, které má vést k sociální inkluzi. Jak říká sám Lukáš: Pokud to uvidí spolužáci, bude to ještě horší. Film několikrát zachycuje téma postrádání přátel, vznikání konfliktů se spolužáky i učiteli, ale tady mi opravdu chybí odborné vysvětlení toho, proč se to takto děje a jak lze takové situace řešit. Tady opět narážíme na logické uvažování osob s poruchou autistického spektra, vždyť Lukáš rozebírající s maminkou a učitelkou konflikt se spolužákem má ve všem pravdu. Musí se přece bránit útokům.

JJ: Film umožňuje zamyslet se nad vlastními životy a rozpoznat, co se z nich v čím dál hektičtějším světě vytratilo a co nám mohou lidé s Aspergerovým syndromem poskytnout – je však na naší zodpovědnosti, zda tuto jedinečnost necháme v jejich formativním věku vyklíčit, či ji neuváženě zadupeme do země.  Mám však dojem, že sociální inkluze, pokud ji chápeme jako zařazení do běžného kolektivu, nutí děti s nadáním, jež je třeba rozvíjet, neboť právě v něm nacházejí naplnění, každodenně čelit řadě nepřekonatelných překážek a být tak v neustálém přepětí. Nebylo by lepší věnovat nejprve pozornost tomu, co utváří individualitu jedince a teprve skrze to, v čem vyniká a co je pro něj nejpřirozenějším vyjádřením sebe sama, jej motivovat a rozvíjet vztahy s okolním světem? Tak jak to funguje u Denise, který má možnost se plně oddávat hudbě a má i blízkého člověka, učitelku hudby, jež působí jako jeho důvěrný průvodce. Přizpůsobovat jej normalizovanému prostředí je jako vylovit rybu v síti a nechat ji na slunci. Je otázka, zda je naše společnost schopna tak náročnou a trpělivou péči zajistit i ostatním a nespoléhat na sílu kolektivu přetvářet člověka.