Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Zprostředkování světaFotografie dokumentárních knih v užší nominaci. Foto MFDF Ji.hlava

Esej, Speciál MFDF Ji.hlava

Zprostředkování světa

18. 10. 2021 / AUTOR: Lukáš Senft

Co je to vlastně dokumentární text? A potřebujeme novou literární cenu? Pár slov ke kategorii Nejlepší dokumentární kniha, kterou letos poprvé udílí Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava v letošním roce zavádí novou kategorii pojmenovanou Nejlepší dokumentární kniha. Objevily se samozřejmě pochybnosti, zda potřebujeme novou škatulku a jestli je nutné zavádět soutěž, jejíž vektor by se mohl překrývat s jinými literárními cenami, především pak s  „publicistikou“ v rámci cen Magnesia Litera. Jihlavská kategorie bude v následujících ročnících hledat a kalibrovat vlastní identitu a vymezení toho, co lze považovat za „dokumentární“ knihu. Osobně jsem ovšem přesvědčen, že koncept „publicistiky“ a „dokumentu“ se liší v literárním díle podobným způsobem, jako se liší publicistická vide-reportáž od dokumentárního filmu (přestože mnohé postupy mohou sdílet). Právě kvality, díky nimž lze knihu označit za knihu dokumentární, a nikoli pouze za publicistický souhrn, rozhodovaly během posuzování o bližších nominacích. Jsem vděčný, že jsem mohl usednout v porotě a spolu s ostatními nejenom vybrat devět finálních publikací, ale také sám pro sebe zpřesnit uvažování o tom, co je to dokumentární text.

Vytváření faktů jako umělecká kvalita

Dokumentární kniha by měla „zachycovat fakta“ – chtělo by se říci. Nicméně předkládání faktů není proces, který by spočíval v jednoduchém „zachycení“ či „sesbírání“ faktů, které se posléze pouze poskytnou veřejnosti. Fakta jsou vždy konstruována. To neznamená, že jsou vyfabulovaná a že tím pozbývají svou fakticitu! Vždyť také ve vědecké praxi jsou data vytvářena – prostřednictvím přístrojů, pozorování, zapisování, následné debaty nad získanými výsledky, jejich interpretací a začleněním do vysvětlujících narativů. To vše se podílí na konstrukci faktů: nastavení přístrojů, zohlednění jejich (ne)přesnosti, předvýběr témat, na něž se zaměřuje pozorování, příprava prostředí pro experiment, materialita použitých objektů a tak dále. Poznání je „zprostředkováno“ řadou procesů a obrazů. Toto zprostředkování je společné vědě i umění, upozorňuje francouzský sociolog Bruno Latour. Zprostředkování je součástí našeho informování o realitě, nelze jej obejít a snít o „nezprostředkovaném přístupu k pravdě“.1) Otázku ohledně „dokumentárních knih“ by tedy bylo potřeba položit nikoli s důrazem na „zachycování“ faktů, ale je nutné se spíše ptát, jakým způsobem jsou fakta o realitě vytvářena a jaké metody jsou použity ke zprostředkování.

Fotografie dokumentárních knih v užší nominaci. Foto MFDF Ji.hlava

Vyhneme se tak banální a ohrané debatě o tom, jaká dokumentace reality je „objektivní“. Pojem objektivity bývá totiž využíván jako koncept, který naivně předpokládá, že lze získat (a prezentovat) fakta bez jejich vytvoření a zprostředkování. Uvedu příklad. Moderátor, který řekne, že „podle statistik lidé chudnou“, je objektivní, zatímco komentátor, jenž napíše, že „je varovné, že lidé chudnou“, upadá v podezření z manipulace s daty, ze „znečištění faktu“ a – na rozdíl od prvního moderátora – by měl svou větu obhájit. Taková je obecně rozšířená představa.

Nicméně i výrok, že „podle statistik lidé chudnou“, je výsledkem řady konstrukcí a zprostředkování: statistická agentura musela zadat dané téma (proč?), vytvořila dotazníky (kdo je vytvářel?), rozeslala je vzorku populace (jak jej vybrala?), musela dotazníky vyhodnotit (jakými metodami?), výsledky zveřejnila, redakce je vybrala do zpráv (proč právě tento údaj?) a rozhodla se nedoprovodit jej komentářem (skutečně je absence komentáře zárukou fakticity?). Nárok na obhajobu daného výroku by tedy bylo možné vznést i vůči prvnímu moderátorovi. Také jeho zdánlivě objektivní věta je výtvorem: je to vytvořený a zprostředkovaný, nikoli „zachycený“ fakt.

Díky tomuto pojetí faktů lze snáze pochopit, proč jsou ve finální nominaci na Cenu za nejlepší dokumentární knihu zařazeny i takové texty, které by podle tradičních měřítek spadaly do kategorie románu či básně v próze. Prozaický či lyrizovaný žánr nediskvalifikuje schopnost vytvářet fakta – tyto žánry se neodlišují schopností dokumentovat, liší se způsoby konstruování obrazů reality a výběrem metod prostředkování. Z nominovaných knih vybírám text, jehož zařazení mezi „dokumentární“ knihy může působit nesamozřejmě, ale o to podnětnější je jeho vlastní způsob výběru a utváření faktů o světě.

Fotografie dokumentárních knih v užší nominaci. Foto MFDF Ji.hlava

Za hranice lidského

Kniha Miloslava Nevrlého Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně (Malvern, 2021) obsahuje nové vydání dvou starších rukopisů, přičemž první vykazuje zprávu o zaniklém časoprostoru Krkonoš a druhý je reportážním portrétem Marcela Safíra, „hmyzím“ fotografovi.

Jedním z výrazných postupů, kterými Nevrlý prostředkuje svou dokumentaci zaniklých Krkonoš, je přesný popis „přírodních“ entit. Nejedná se o prostý lyrismus, ale o všímavost vůči tomu, že pohyb hmyzích křídel či ledovost větru si zaslouží podobně precizní deskripci jako popis lidské literární postavy. Nevrlý totiž implicitně nepřijímá dualismus „člověk versus příroda“: lidé, zvířata, traviny i střevlíci se účastní konstituování světa. Ojediněle se objeví samotářský člověk (jako v případě chovatele ptáků), který ovšem nereprezentuje lidskou společnost: nejenom svou zemitostí a zamlklostí připomíná víc další živočišný druh, který koexistuje s ptáky a divokým počasím a jehož hlavní hrdina spíše „nalézá“, než potkává.

Následující citace ze Zašlé chuti morušek prokazuje mnohem více důslednost deskripce než snahu o romantizaci – jedná se totiž o popis jednoho z jevů, který zásadně vstupuje do vnímání hlavního hrdiny a poznamenává formování jeho senzitivity:

Jako z nebeského avionu jsem hleděl shora na celistvá mračna rozrytá brázdami, jako by zmrzlým arktickým mořem proplula mléčná loď a zase kamsi zmizela. Mračná pohoří, mlžné řeky, bílá rovina a na ní na okamžik zkamenělé vlny: pod nimi leží celý svět.“2)

Nejenom že jsou takzvaně přírodní entity uznány jako spolutvůrci lidského světa, ale u člověka je přiznán jeho „přírodní“ modus. Časté jsou scény, v nichž se hlavní hrdina třese zimou, opírá se do něj chladný vichr: je narušena (a tím zvýrazněna) jeho biologická, materiální rovina, místo ratia zesiluje senzualita. Rozrušení hranice mezi člověkem a přírodou, poukázání na biologickou stránku člověka a zároveň na kulturní význam mimolidských organismů, tím Nevrlý zprostředkovává vlastní propojenost s dnes již neexistujícím vícedruhovým kolektivem krkonošských hor. Dokumentuje to, co antropologie či filozofie zdůrazňuje teprve poslední roky: že konstituce lidské společnosti je podmíněna propleteností s kulturou zvířat a socialitou hmyzu, s životem lesů. „Podstatou člověka jsou mezidruhové vazby,“3) napsala antropoložka Anna L. Tsingová, přičemž tato teze by mohla být podložena Nevrlého vzpomínkami na dětství v Krkonoších.

U Nevrlého tedy nelidské organismy netvoří kulisu lidského jednání, ale jsou svébytnými aktéry. Toho autor dociluje mimo jiné tím, že zvířata či ptáky označuje jejich druhovým jménem – ano, jmény určenými lidmi, ale přesto je tímto označením Nevrlý vyzdvihuje z bezejmenné „přírodní“ masy. Jako příklad uvádím pasáž věnovanou travinám z Cestovní zprávy čarodějova učně

Vzor lidskému rodu: jednotná mnohotvárnost. Skromnost, užitečnost, suchá zdravost, ohebná pevnost: jejich síla i krása je v zelené jednoduchosti. Poslechněte si jména některých trav. Medyněk, poháňka, smělek. Metlice, psineček, tomka. Lipnice, kostřava, sveřep. Strdivka, pěchava, srha. Třeslice, tajnička, kavyl. Válečka, chrastice, psárka. Chundelka, bojínek, trojštět. Milička, ježatka, rákos. Rosička, vousatka, třina. Holnice, ječmenka, zblochan. Ovsíček, ovsiřík, ovsík. Tužanka, trojzubec, smilka. Rýženka, pšeníčko, bér. Zlatovous. Vděčnost, že jich je právě tolik, kolik jich je. (…) Poznávám podle trav roční doby (…).“4)

Fotografie dokumentárních knih v užší nominaci. Foto MFDF Ji.hlava

U Nevrlého se nejedná o žánr „atlasu“ nebo literární kunstkamery. Přestože je znatelné, že oceňuje jazykovou poetiku názvů, podstatné je především to, že pojmenované traviny pro něj značí svébytné bytosti – každý živočišný druh ztělesňuje originální modus existence, vlastní interpretaci světa a interakci s okolím; každá entita má vlastní umwelt, řečeno s Jakobem von Uexküllem, tedy nenapodobitelné vnímání reality. Nevrlý nepředvádí přírodovědný exkurz, ale dokumentuje obyvatele světa, aniž by přehlížel ty, kteří nepatří k homo sapiens. Jedinečný umwelt každého organismu totiž také znamená jedinečnost situace, pokud dojde k setkání. Každý organismus konstituuje specifickou intervencí umwelt vypravěče (povšimněte si například, že právě traviny Nevrlému poskytují orientaci v čase, spoluutváří dynamiku časovosti).

Zašlou chuť morušek by bylo snadné redukovat na „vzpomínkovou“ literaturu, sepsanou přírodovědcem. Nicméně kromě toho, že Nevrlého literární kvality snesou srovnání s bildungsromány Cormaca McCarthyho, jedná se o výraznou „dokumentární“ knihu. To, co se může jevit jako lyrismus či romantizace, jsou pro Nevrlého metody, kterými prostředkuje podstatná fakta: dokumentuje proces, kterým zvířecí i rostlinné organismy, morfologie krajiny a meteorologické jevy spoluutváří člověka. Přírodovědná erudice ve spojení s literárně precizní introspekcí mediují taková „data“, jež by nedokázala vytvořit biologická studie místních ekosystémů ani sociologická analýza daného prostoru. 

Paleta metod

Mám upřímnou radost, že se už v prvním ročníku podařilo do užší nominace zařadit knihy, které reprezentují pestrost dokumentární literatury. Mezi nominovanými jsou totiž publikace, které formou rozhovoru konstruují portréty jednotlivců (knihy Ty jsi kněz navěky Zdeňka Jančaříka a Cikánský evangelia Štěpána Smolena); intimita Amerického románu Yvety Shanfeldové mapuje rodinnou genealogii, kterou autorka nosí v sobě napříč léty a kontinenty; precizní antropologii představuje Tělo za katrem Aleny Lochmannové. V nominacích naleznete fotografické kroniky (Trampové Libora Fojtíka), portréty míst a politických režimů (Možnosti vesnice Michaely Hečkové a Matěje Chabery a Svědectví o životě v KLDR Niny Špitálníkové) i true-crime investigativu (Matematika zločinu Magdaleny Sodomkové). Zároveň sdílejí podstatné kvality tohoto odvětví: pozornost k etnografickému detailu i schopnost vztáhnout vlastní téma ke společensky významné diskuzi, a především autorsky pojaté metody, jak vytvářet svědectví o charakterech a o světě a jak tato svědectví zprostředkovat čtenářům.

Autor je antropolog a esejista.

Vítěze letošní Ceny za nejlepší dokumentární knihu oznámí porotci na zahájení ji.hlavského festivalu 26. října

---

Poznámky

1) Bruno Latour, Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem: Výbor z textů 1998-2013. Praha: tranzit.cz 2016.
2) Miroslav Nevrlý, Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně. Praha: Malvern 2021, s. 27.
3) Anna Tsing, Unruly Edges: Mushrooms as Companion Species. Environmental Humanities 2012, č. 1, s. 141-54.
4) Miroslav Nevrlý, Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně. Praha: Malvern 2021, s. 71.