Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Ženy versus vědaVědkyně vs. věda

Blog

Ženy versus věda

20. 5. 2021 / AUTOR: Martin Šrajer

Ohlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.

Olomoucký festival Academia Film Olomouc (AFO) letos stejně jako vloni probíhal převážně online. Od 27. dubna do 11. května bylo na stránkách akce zdarma zpřístupněno přes sto soutěžních i nesoutěžních filmů. Mimo online sféru byla k vidění interaktivní instalace v centru Olomouce, oživovaná aplikací, kterou si zájemci mohli stáhnout do mobilu. Samotné filmy pak doplnily diskuze s jejich tvůrci i vědeckými kapacitami z různých zemí a oborů. 

Jednou z ambic festivalu je popularizace vědy, jak naznačuje také cena udělovaná vybraným osobnostem právě za tuto aktivitu (letos se jejím držitelem stal biochemik Jan Konvalinka). AFO ale neopomíjí ani přešlapy, zjednodušení a opomenutí, kterých se vědecká obec dopouštěla a dopouští a jimiž nepřispívá k rozvoji a pokroku, nýbrž ke společenské nerovnosti a šíření mýtů a předsudků. 

Mnohé letošní dokumenty, včetně samostatné sekce Rovnost. Respekt. Orgasmy a tematického bloku Ženy v hlavní roli, se věnovaly komplikovanému vztahu vědy a genderu. Dva filmy z letošního programu pak působivě předvedly, jak se vysoká inteligence, tituly z prestižních univerzit, světový věhlas a zásadní vědecké objevy nevylučují s destruktivním šovinismem, rasismem a ignorancí.   

Celovečerní americký dokument Vědkyně vs. věda (Picture a Scientist, 2020) s pomocí množství statistických dat a individuálních příběhů vypovídá o diskriminaci žen ve vědě. Několik špičkových amerických vědkyň se dělí o své strašlivé zkušenosti s kolegy a nadřízenými. Nevyžádanému sahání na prsa, soustavnému podceňování a ignorování („zvyknete si na to, že jste neviditelná“) nebo oslovování vulgarismy jako „whore“ a „cunt“ byly vystavovány jen kvůli svému pohlaví a rase.


U vypovídajících žen vedlo uvedené zacházení k pocitu hlubokého ponížení a zároveň ke strachu ozvat se – sexismus akceptovaly jako nutnou daň za možnost působit ve vysněném oboru. Práce v toxickém prostředí u jedné z nich přispěla k celoživotním zdravotním komplikacím, kariéra jiné byla zničena v zárodku. Vědkyně, která zažila strašlivou šikanu ze strany respektovaného kolegy, ve filmu vyjadřuje obavu o budoucnost své dcery, která se chce rovněž věnovat vědeckému bádání. 

Prolomit mlčení nestačí. Když jedna studentka nevhodné chování svého lektora nahlásila, vyslechla si od vedoucí katedry, že dotyčný má skvělou pověst a přináší škole spoustu peněz. Mladé ženě bylo doporučeno, aby ve vlastním zájmu dokončila studium a z univerzity odešla. Některé příběhy zahrnuté do dokumentu nicméně končí alespoň částečnou satisfakcí a taky infografiky ukazující pozvolna rostoucí zastoupení žen ve vědě přinášejí mírnou naději.

Co způsobil Freud

Zničující dopad na životy mnoha žen nejen v oblasti vědy měly myšlenky vídeňského neurologa Sigmunda Freuda. Ten pouze jedinou z mnoha svých psychoanalytických případových studií věnoval ženské pacientce. Případ sedmnáctileté Dory, které Freud diagnostikoval hysterii vyvolanou potlačením sexuální touhy, ovšem vedl k vytvoření dodnes udržovaného systému umlčování a zpochybňování žen, zvlášť pak přeživších sexuálních útoků. Alespoň podle dynamického třináctiminutového dokumentu Hysterická dívka (Hysterical Girl, 2020). 

Americká režisérka Kate Novacková navrací Doru k životu. Kromě tváře herečky Tommy Vinesové  jí dává také hlas, díky kterému může s Freudovými interpretacemi polemizovat a nabídnout svou vlastní verzi. Dořino terapeutické sezení je pak prokládáno desítkami rychle se střídajících ilustračních fotek a klipů z populární kultury či zpravodajství.

Na jedné straně vidíme tváře mocných sexuálních predátorů, na druhé znevažování žen, které proti sexuálnímu obtěžování vystoupily: Anita Hillová, Christine Blasey Fordová, Paula Jonesová… Ani v jednom případě není zpochybňováno chování mužů, ale naopak počestnost a kredibilita žen. Ukázky z filmů jako Rosemary má děťátko nebo Poslední tango v Paříži pak dokládají, jak k rozšíření narativu o nedůvěryhodných a přecitlivělých ženách přispěla kultura.

Je deprimující vidět, nakolik samozřejmou součástí veřejného povědomí se staly určité mizogynní koncepty vinou zdánlivě objektivních vědeckých poznatků. Oba filmy dávají naději, že to může být opět věda, jen méně patriarchální a předsudečná, která tyto stereotypy pomůže vyzdvihnout, popsat, dekonstruovat a časem snad i vymýtit.