DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Světloplachost. O přátelství válce navzdory“Pro lidskou solidaritu, hravost a laskavost zbývá místo i v abnormálních, nepřirozených podmínkách.” Z filmu Světloplachost (r. Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2023). Zdroj Cinemart

Blog

Světloplachost. O přátelství válce navzdory

5. 1. 2024 / AUTOR: Martin Šrajer

Pohled do nitra charkovského metra, kam se po dvou měsících neustálého bombardování uchýlily tisíce Ukrajinců, nevypovídá pouze o válečné každodennosti. Je také filmem o světle a světech, které umí vyčarovat. Světloplachost získala na loňském jihlavském festivalu cenu pro nejlepší snímek sekce Česká radost a čerstvě má také nominaci Cen české filmové kritiky. 

Filmy o probíhající válce na Ukrajině mají obvykle podobu syrových audiovizuálních deníků. Překonat temnotu, Východní fronta, 20 dní v Mariupolu… Novináři a dokumentaristé podávají bezprostřední svědectví z obléhaných měst nebo rovnou z fronty. Autentické scény, žádná stylizace. Na odstup je nejspíš brzo. Totéž ostatně platilo pro první filmy o pandemii covidu-19. Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík nicméně ukazují, že nejde o jediný způsob, jak zvěčnit dopad ruské invaze na životy ukrajinského lidu. Filmové médium jim neslouží výlučně k přímému záznamu reality. Bohatě využívají také jeho schopnosti odvyprávět smyšlený příběh a přenést nás, třeba jen na chvíli, do jiné, míň děsivé reality.

V podzemí, bez světla

Do atmosféry destrukce a ohrožení nás uvádí hned první, pětiminutový záběr rozbombardované ulice. Kdesi v dálce co chvíli zaduní masivní výbuch. Bez dalšího vysvětlování je patrné, že se nacházíme ve válečné zóně, navíc necelých 30 kilometrů od ruských hranic. Kamera zůstává nehnutě na místě, což bude dominantní stylistický přístup po zbytek filmu. Ten už se ovšem odehrává pod zemí - na nástupišti a v chodbách charkovského metra. Oba prostory, nahoře a dole, propojuje záběr dvanáctiletého Nikity, který si rukama zakrývá uši. Kamera na něj pomalu najíždí a pak ho sleduje během procházení stísněnými prostory, jež se na mnoho týdnů staly útočištěm pro něj i pro zhruba 1500 dalších civilistů.

„Filmové a fotografické médium umožňují alespoň imaginární únik z podzemních koridorů do jiného časoprostoru.“

Bez přítomnosti kamery by Nikita byl jenom jedním z asi 30 dětí, které se v metru se svými rodiči snaží pokračovat v alespoň trochu normální existenci. Filmaři mu ovšem umožnili stát se hlavním hrdinou příběhu, který pro něj vymysleli. Chlapec se sbližuje s podobně starou Viky a společně zažívají dobrodružství při prozkoumávání prostorů, které slouží zároveň jako ubytovna, škola i lékařská ordinace. Zapojují při tom svou imaginaci a vymýšlejí si různé hry. Pojí je také touha po slunečním světle, které přes měsíc neviděli, což se začíná negativně odrážet na jejich zdraví. Dospělí je ale ven pouštět nechtějí. Důvody jsou zřejmé z útržků dialogů o zničených domech a životech, které Nikita sem tam mimoděk zaslechne.  

Pohled ven dětskému protagonistovi zprostředkovává primitivní přístroj na prohlížení diapozitivů. V těchto okamžicích tvůrci do syžetu vkládají fragmenty natočené – na způsob amatérských domácích filmů – Super 8 kamerou. Kratičká videa zachycují hořící domy, ale také Ukrajince s domácími mazlíčky a radostné všednodenní výjevy. Skladba záběrů přitom vytváří zdání, že Nikitova optická hračka disponuje magickými schopnostmi a nezpřítomňuje jen statické snímky, ale kousek oživlé, nostalgicky přibarvené minulosti. Filmové a fotografické médium, jejichž podstatou je příznačně citlivost na světlo, mu tak umožňují alespoň imaginární únik ze zúskostňujících podzemních koridorů do jiného časoprostoru.

Nikita s maminkou. Z filmu <b><i>Světloplachost</i></b> (r. Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2023). Zdroj Cinemart

Dětskou optikou

Dětskému vnímání jsou podřízeny též motivy, na něž se autoři zaměřili při střihu materiálu pořízeného v metru. Jedním z nich jsou domácí mazlíčci. Psi pobíhají prázdnými chodbami metra stejně bezstarostně, jako kdyby šlo o ulici některého z ukrajinských měst. V jiném záběru navozuje pocit domova protahující se kočka. Zvýšená pozornost je věnována běžným, dennodenně se opakujícím činnostem, spánku, přípravě jídla, čištění zubů. Z mnoha vedlejších postav se vyprávění nejčastěji vrací ke svéráznému lidovému umělci, který neumělé brnkání na kytaru doprovází zpěvem lyricko-romantických písniček o lásce.

„Pro lidskou solidaritu, hravost a laskavost zbývá místo i v abnormálních, nepřirozených podmínkách.“

Stařec plný elánu se stává jakýmsi Nikitovým mentorem, když mu dává rady, jak dobýt dívčí srdce. Větám o hrůzách války film srovnatelný prostor nevěnuje. Často jsou slyšet akorát mimo obraz, což rovněž odpovídá upřednostnění chlapcovy perspektivy. Zadní plán je v záběrech s mladým hrdinou často rozostřen. Nejen dramaturgicky, ale také opticky, zásluhou filmového objektivu, takto Nikita vystupuje do popředí a získává na důležitosti. Obdobnou funkci v některých scénách plní hravá, dynamická hudba – soundtrack, jaký by si pro své pobíhání vylidněnými vagony metra pravděpodobně vybral sám Nikita.

Nikita a Vika v charkovském metru. Z filmu <b><i>Světloplachost</i></b> (r. Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2023). Zdroj Cinemart

Soudržnost uprostřed tragédie          

Stejně jako on, také Vika je poprvé představena symetrickým záběrem s malou hloubkou ostrosti a tím vyňata z okolního prostoru. Přátelství mezi oběma dětmi, vytvářejícími si svůj vlastní svět, kontrastuje s tragičností války, která soudržnost mezi lidmi naopak rozbíjí. Film bolestivou skutečnost neignoruje a nepřetváří k nástroj k dojímání diváků, má daleko k sentimentálním filmovým kýčům jako Život je krásný nebo Králíček Jojo. Pouze vychází z humanistického přesvědčení, že pro lidskou solidaritu, hravost a laskavost zbývá místo i v abnormálních, nepřirozených podmínkách. Oproti novinářům z mezinárodních médií, kteří v metru natáčejí například zoufalou, plačící ženu, které se jim hodí do jejich srdceryvného narativu, zajímá Ostrochovského a Pekarčíka víc život než utrpení a umírání.

Odvaha na bojišti je jednou z možných podob hrdinství. Světloplachost si všímá míň nápadných podob heroismu. Ne velkých skutků, ale prostého vynaložení úsilí a zapojení představivosti k tomu, abyste přežili v těžkých časech a zachovali si naději, že jednou zase spatříte světlo a budete s jeho pomocí moct promítat své stíny na zeď. Jako v kině.