DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Zásadní dokumenty a knihy roku 2021Z dokumentární série Industrie. Foto Česká televize

Anketa

Zásadní dokumenty a knihy roku 2021

20. 12. 2021 / AUTOR: redakce dok.revue

Vždy na konci roku vybízí časopis dok.revue tvůrce i publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. I když celková bilance letoška není příznivá, z filmového hlediska to byl mimořádně zajímavý rok. O to větší máme v dok.revue radost, že se v anketě objevovaly hlavně domácí snímky, nejčastěji film Adély Komrzý Jednotka intenzivního života a dokumentární série Industrie Ivo Bystřičana.

Redakce dok.revue se ptala:

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

Rok vzniku, ani země původu nerozhodují. Níže najdete odpovědi, které do redakce dorazily.

Ankety se letos zúčastnili: Barbora BaronováPavel BednaříkTomáš BojarMichal BregantIvo BystřičanDiana Cam Van NguyenMária FerenčuhováJan Gogola ml.Andrea HanáčkováHaruna Honcoop, Tomáš KrauseMilan KrumlEva Lammelová, Dan Moravec, Janis Prášil, Radim ProcházkaAndrea Průchová HrůzováMiro RemoPavel Sladký, Greta StocklassaMartin ŠrajerHelena TřeštíkováOndřej VavrečkaKamila ZlatuškováKarel Žalud.

---

Barbora Baronová, literární dokumentaristka a nakladatelka

1/ Adéla Komrzý: Jednotka intenzivního života

2/ Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR, Kamila Hladká: Sestry, Magdalena Sodomková: Matematika zločinu

Pavel Bednařík, publicista

1/ Je těžké hodnotit v těch pohnutých časech, posunutých premiérách, komplikovaných natáčeních, zrušených festivalech a zavřených kinech rok 2021 komplexně. Osobně mě zajímají dokumenty, které mají sílu měnit divácké postoje, návyky, stereotypy. A případně přimět diváky k činům. Společně se strhující hudbou a svižnou dramaturgií je film Větší než my (Bigger Than Us) filmem, který představuje mladé hrdiny kolem 18 let, kteří mají postoje a hodnoty usazenější, než většina dospělých. Jsou odhodláni měnit svět a také to dělají. Z českých dokumentů bych zmínil Sílu Martina Marečka. Ne kvůli hlavní postavě, ale kvůli tématům, která by měla a mohou rezonovat v české společnosti.

2/ S knihami je to těžší, nestíhal jsem číst aktuální ediční počiny, vracím se spíše ke starší beletrii, případně k odborným textům. Velké množství energie a času jsme letos věnovali knize, která vyjde až za delší dobu. Je to učebnice filmové výchovy pro základní školy s názvem Filmouka. A právě proto, že jsem s ní strávil snad nejvíce času v roce 2021, je to pro mne kniha roku.

Tomáš Bojar, dokumentarista, scenárista a producent

1/ Za zásadní považuji film Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Adéle se společně se střihačkou Marianou Kozákovou podařilo uchopit mimořádně složité a citlivé téma bez jakéhokoliv zplošťování, citového vydírání a uměleckých kompromisů. Je to jeden z těch vzácných filmů, které jsou v dobrém slova smyslu „divácké“, ale přitom nijak populistické; humanistické, ale přitom nijak naivní, a kinematograficky vybroušené, ale přitom nijak chlubivé. Zkrátka a dobře, je to krásná práce.

2/ Velkým zjevením pro mě byl výbor z textů Simone Weilové Dobro, mez a rovnováha. V epoše hypertrofované individuality, křečovité osobitosti a pubertálně pochopené svobody je osvěžující číst takto zanícenou chválu toho, co se pne nad každým jedním egem, co je neosobní a nadosobní. Weilová miluje svět řecké tragédie i Homérovu Ilias a kromě mnoha jiných podstatných věcí nám na jejich podkladě ukazuje také to, co se s námi může stát, když nás ovládne hybris, tedy když ztratíme pravou míru a začneme žít v představě, že jsme suverénními pány světa nadanými absolutními právy a dokonce snad i majiteli pravdy. Na sklonku dalšího covidového roku, kdy se na nás nepřestávají valit různá sebevědomá prohlášení těchto majitelů, je to dost podnětná četba.

Trailer filmu Jednotka intenzivního života

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

1/ Nedávno jsem narazil na svůj text Občan GEN (Kritická Příloha RR 4, 1996), v němž jsem se zabýval televizní produkcí, která tehdy do jisté míry deformovala způsob chápání dokumentární tvorby. Pominu, kolik nepřátel jsem si tím tehdy vyrobil, víc mě zajímá, kam se dnešní televizní produkce vyvinula. Mám na mysli dnešní žánrovou a autorskou různorodost v oblasti dokumentu a publicistiky v České televizi a také diváckou nezávislost na vysílání – tedy online archiv ČT. Díky tomu všemu jsem si mohl v klidu prohlédnout dvanáctidílný opus Ivo Bystřičana nazvaný Industrie. Bystřičan postavil celý cyklus na silném osobním angažmá: to je ale podložené výzkumem a argumenty a postavené na konkrétních lidských a společenských příbězích. Divákovi při tom nabízí různá napojení, aniž by kvedlal emocemi. Byl bych rád, kdyby kombinace kritičnosti a empatie, jak ji dovede namíchat Bystřičan, zůstala poznávacím znakem veřejnoprávní nonfikční tvorby.

2/ Podstatných knih bylo mnoho, třeba produkce Ivana Folettiho je fascinující nejen jako odborný výkon, ale také jako svědectví o tom, jak hluboký a produktivní může být vztah pedagoga a studentů. Když zúžím pojem kniha na ten objekt, v němž přebývá literatura, vzpomenu hned na Inverzní kyvadlo Borjany Dodovy. Knížka má vročení 2014, pro mě to byl objev roku 2021. Autorka mi nabídla aktualizovaný princip četby jako principu slasti. Píše převážně v přítomném čase, čímž nabízí sice distancovaný, ale přece prožitek, který je podobný prožitku při sledování filmu: někdy stačí, že věc se děje. Odstavce na sebe navazují a vytvářejí vyprávěný celek, ale dají se číst i jako záznamy fragmentů žité všednodennosti, k níž přirozeně patří i vše magické, nelogické, ironické. Autorka tu vystavěla – věřím, že prozatím – svůj komplexní, ale malý svět. Pozornost, jakou věnuje detailu i celku, zvláště pak poznámky pod čarou, však slibují, že se od ní dočkáme i světa velkého, románového.

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Letošní film Symfonie hluku – Revoluce Matthew Herberta není z formálního hlediska příliš novátorský. Ale uchopil člověka s fascinujícím životním tažením. Portrétuje field-recordistu a hudebníka, jenž se v sychravosti Británie z obyčejného domku vydává s mikrofony nahrávat nejrůznější druhy a formy zvuků. Mohla by to být poměrně nekomunikativní a samoúčelná kratochvíle – stejně jako leckterý tzv. dokumentární film. Herbert ale proniká na místa odkazující na obecnější logiku fungování společnosti i sebe sama. Ať už nahrává nebo mluví, je to fascinující podívaná na člověka, který vášnivě zkoumá život, infrastruktury, instituce, ale i naše pokrytectví a zbytečnou odevzdanost zautomatizovaným mechanismům. Usvědčuje nás z neochoty zabývat se obtížně řešitelnými dilematy zvukem třeba z jatek, který výsledně nezpracovává formou akademické nahrávky, ale prostřednictvím atraktivní disco show. Vnáší politiku tam, kam zdánlivě nepatří.

2/ Dobré literatury je tolik, že se ke mně kolikrát zpráva o životní knize nedostane roky. Zeemě amerického environmentalisty Billa McKibbena má můj osobní rekord – dobrou dekádu. Stejně tak dlouho je vyprodaná, ale měl jsem letos kliku na antikvariátní kus. Kniha naprosto mění perspektivu pohledu na klimatickou krizi. Už se s tím nemaže a nemaluje apokalypsu jako něco, co má přijít a čeho se bát. Skáče do toho rovnou s obsáhlou argumentací, že za body zlomu, odkud není návratu, jsme se již ocitli. Ledovce už znovu nezískají svou hmotu, permafrost znovu nezmrzne, pouště nezazelenají. Kniha vybízí k proměnám. Máme stále šanci dělat je vědomě a záměrně a adaptovat se na svět, který kolabuje. Bude to hodně práce, ale my přece jsme pracovití – proto jsme svůj svět koneckonců přivedli na pokraj úpadku. Pokud umíme zemi pod nohama a nebe nad sebou zničit za století a půl, kéž za stejný čas dokážeme znovuzískat smysluplný svět stále ještě obsahující lidi. Pro nás, filmové tvůrce, je Zeemě výzvou, jak se vyvarovat obrazů zkázy, které vedou jen k odevzdané letargii.

Trailer filmu Symfonie hluku – Revoluce

Diana Cam Van Nguyen, režisérka animovaných dokumentů

1/ Children of the Mist – můj největší zážitek z IDFY. Celovečerní debut (!) režisérky Diem Ha Leové, na který jsem šla, protože mě zajímala vietnamská tematika. Netušila jsem, jak mě film hrozně dostane a dojme. Children of the Mist si získal srdce publika i kritiky a na IDFĚ vyhrál cenu za nejlepší režii a Special mention v kategorii First Feature. Doufám, že i český diváci budou mít možnost film zhlédnout. 

2/ Tvorba Chimamndy Ngozi Adichieové, protože mluví za menšiny. Za ženy černé pleti. A je důležité, aby minoritní skupiny dostaly svůj prostor. 

Mária Ferenčuhová, filmová kritička, teoretička a básnířka

1/ Hoci má Slovensko za sebou, pokiaľ ide o dokumentárne filmy, mimoriadne kvalitný rok, nespomeniem film, ale dokumentárny audioseriál Zuzany Kovačič Hanzelovej Odsúdení na neúspech. V 8 častiach analyzuje generačnú chudobu vylúčených rómskych komunít, ktorým je nedostupné bývanie, vzdelávanie aj práca. Rozkrývaním systémového znevýhodňovania Rómov sa pokúša nielen vysvetliť majoritnej populácii príčiny generačnej chudoby Rómov, ale ju aj scitlivovať voči znevýhodneným a slabším.

2/ Jana Juráňová v roku 2020 napísala román Naničhodnica, ktorý slovenská literárna kritika podľa mňa celkom nedoceňuje – asi aj preto, že je až príliš dokumentárny a až príliš pripomína predobrazy konkrétnych osôb či udalostí. Hlavná postava, osemdesiatročná Ľudmila príde o strechu nad hlavou a ako bezdomovkyňa prežíva na chodbách nemocnice. Román opisuje medziľudskú „pomoc“, ktorá je vždy hnaná osobným prospechom a boostovaním ega či vlastného mediálneho obrazu. Neľútostná, presná spoločenská kritika aj satira.

Jan Gogola ml., dramaturg, dokumentarista a pedagog

2/ „Rozhraní nám už neotevírá pouze počítač, ale spíše digitální formu kultury obecně. Používám pojem kulturní rozhraní k popisu rozhraní člověk-počítač-kultura a k analýze způsobů, jimiž počítač prezentuje kulturní data a umožňuje nám s nimi pracovat,“ uvádí Lev Manovich ve své knize Jazyk nových médií, jejímž leitmotivem je vnímání počítačového rozhraní jako zviditelnění rozhraní naší doby jako takové. Tomuto východisku lze rozumět i tak, že nás dnes sjednocuje především samotný rám obrazovek, jejichž obsahy jsou navíc k sobě navzájem často autonomní. „Počítačová multimédia nepoužívají žádnou montáž,“ dodává Manovich, jehož montáž různorodých kontextů ho jako digitálního archeologa přivádí mimo jiné k plánu Sergeje Ejzenštejna filmově adaptovat Marxův Kapitál se záměrem „prezentovat publiku vizuální podobu teze a antiteze, aby sám divák mohl dojít k syntéze“. Na jednu stranu můžeme spolu s Manovichem spatřovat v interaktivnosti nových médiích osvobozující potenciál avantgard, jelikož „avantgarda se jednoduše zhmotnila v počítači“. Ovšem na straně druhé dochází v našich počítačích zejména ke zhmotnění vládnoucího diskurzu vzájemného vymezování se, kdy po antitezi následuje opět teze jako východisko a důsledek v jednom.

1/ Analogovým, elektronickým a digitálním příkladem historické interakce je v kapitole „Archeologie skladby: video“ Manovichem představený videofilmový koncept Zbigniewa Rybczyńského Steps z roku 1987, do něhož můžete v rámci svého rozhraní vstoupit zde. Prostřednictvím skupiny amerických turistů z 80. let se potom v televizním studiu stanete součástí schodišťové scény z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin (1925). Snad neprozradím příliš, když naznačím, že z Rybzcyńského „rozhovoru“ s Ejzenštejnem vyplyne syn teze: v rámci našich rozhraní můžeme schody nejen objevit, ale také po nich ze svých tezí vykročit.

Bill McKibben: <b>Zeemě</b>.

Andrea Hanáčková, vedoucí Katedry divadelních a filmových studií na UPOL, dokumentaristka, publicistka

1/ Mým zájmem je hlavně auditivní tvorba. Letos se definitivně prolomil monopol Českého rozhlasu na kvalitní dokumentární tvorbu. Prix Bohemia Radio vyhráli Brit Jensen a Jiří Slavičínský s podcastem Anatomie strachu nezávislé platformy Audionaut. Jensen se podílela i na nesmírně cenném investigativním podcastu Akce Olej (ve spolupráci se Zuzanou Vlasatou v produkci Deníku Referendum). V českém prostředí je málo známý její vynikající úspěch na mezinárodním irském festivalu HearSay, kde získala několik ocenění za mrazivý osobní feature s názvem Covid in stereo. K dispozici na YouTube!

2/ Nikoli kniha, ale hromada knih v reflexích olomouckého bohemisty Davida Jirsy v jeho podcastu Na potítku! Obvykle přesahuje původní záměr pomoci maturantům a připlatíte-li si lehce na Patreonu, získáte další podcasty o literární historii, současné literatuře, filozofii i popkulturních ikonách. Koho zajímá akademický pohled na podcasty, doporučuji studie a podcast Daria Llinarese (The Podcast Studies Podcast).

Haruna Honcoop, dokumentaristka, doktorandka FAMU

1/ Z  porotcovských projekcí šestnácti filmů sekce Opus Bonum na letošním ji.hlavském festivalu jsem měla v omezených oknech možnost odběhnout i na své vytipované favority. Highlightem Ji.hlavy se pro mě stala česká premiéra znovuobjeveného dokumentu z roku 1993 rakouských dokumentaristů Bernda Neuburgera a Nadji Seelichové Seděla ve skleníku a házela kameny, vzpomínky na Honzu Krejcarovou a československá undergroundová 50. léta natočené na 16mm kameru na začátku let devadesátých s českými protagonisty, ve filmu však mluvící v němčině (za což jim patří veškerý respekt i uznání za jejich performativní vystoupení), v čele s Egonem Bondym. Vzhledem k tomu, že film je těžko dostupný, mnohé historky z filmu jsou případně k přečtení i v Bondyho autobiografické knize Prvních deset let.

2/ Letos jsem se díky přípravě nového dokumentárního filmu o islandských spisovatelích, který připravujeme ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Větrné mlýny, měla příležitost ponořit do světa islandské literatury a s některými spisovateli se na Islandu setkat. Islandská literatura vychází z bohaté historie tohoto ledového ostrova a často je úzce spjatá s přírodou, se kterou jsou kvůli extrémním přírodním podmínkám autoři mnohem úžeji spjati. Jedním z takových autorů par excellence je Andri Snær Magnason a jeho bestseller On Time And Water (vyjde i v českém překladu), který skrze rodinnou historii mapuje tání ledovců i rychlé plynutí času, nikoliv však skrze mantry „globálního oteplování“ a „ekologické krize“, tedy pojmy, vůči nimž mnozí již otupěli a nepřikládají jim žádnou váhu, ale právě skrze velice poutavý osobní příběh, který se celosvětovým bestsellerem.

Tomáš Krause, student a účastník programu Média a dokument 2.0

1/ In the Billowing Night režisérky Eriky Etangsalé promítaný na festivalu FID Marseille a pojednávající o francouzské koloniální zvůli a nuceném přesidlování obyvatelstva ostrova Réunion. Esejistické a velmi osobní pojetí – zpovídaným je režisérčin otec Jean-René – dává vzniknout velmi procítěnému dokumentu o strádání bez vlasti, povaze občanství a potřebě někam patřit. Existují různé typy kolonialismu a vykořenění je jedním z nich.

2/ Obtížně se mi vybírá mezi Zweigovým Světem včerejška a knihou televizní kritičky New Yorkeru Emily Nussbaumové s víceznačným názvem I Like to Watch. Zweigův slavný postesk nad ztrátou staré Evropy přelomu století neztratil nic na své drtivé melancholii a neštěstí. Nejen velký Evropan, ale i sběratel evropanství (vlastnil stovky cenných rukopisů včetně toho Beethovenova a Goethova) a někdo, kdo byl hluboce zasazen do půdy evropské civilizace a rostl z ní, sleduje drastický milník v podobě první světové války a přerušení vazeb mezi národy. Nesmí se opakovat.

Trailer filmu Children of the Mist

Milan Kruml, mediální analytik a bloger dok.revue

1/ The Year Earth Changed (Rok, kdy se změnila Země), režie David Attenborough, 2021. Slavný režisér přírodních dokumentů se zaměřil na zkoumání života v přírodě v souvislosti s pandemií covidu-19 a vytvořil pozoruhodný obraz toho, jak ovlivnila nejen lidi, ale život na celé planetě. Proč považuji tento dokument za výjimečný? Protože je to nejen mistrovské dílo v daném žáru, ale nutí diváka také přemýšlet, jak se chová ke zvířatům a k přírodě vůbec – je to paradox, že omezení a ohrožení lidí vedlo k návratu zvířat do teritorií, která dříve opustila, k pozitivním změnám v přírodě. Některé záběry jsou jednoduše fantastické – připomínají postkatastrofické filmy – třeba divoká zvířata v liduprázdných ulicích velkoměst. Snímek také ukazuje, co bychom mohli udělat, aby se pozitivní změny udržely i poté, co se vrátíme k normálnímu životu. Není náhoda, že šlo o nejsledovanější non-fiction pořad v nabídce Apple TV+ a že dokument byl prodán televizím v řadě zemí po celém světě.

2/ Rasťo Piško: Stručné dejiny kvasenej kapusty. Petrus 2019. Se zpožděním se mi dostala do rukou kniha slovenského spisovatele, satirika a komika Rasťa Piška. Už dlouho jsem se tak dobře nepobavil jako při jejím čtení. Dílo, které je koncipováno jako encyklopedie pravé pavědy, je v dnešní době zaplněné nejrůznějšími „zaručenými zprávami“ na internetu, manipulacemi a fake news k nezaplacení. Dozvěděl jsem se z něj například, kdo vynalezl kvašené zelí, co zapříčinilo pád Tunguzského meteoritu, jaké milostné dopisy psal Adolf Hitler nebo jak ovlivnila elektrická pračka vývoj světové kinematografie. To není málo. A tak v situaci, kdy pozitivních zpráv je pomálu a realita mnohdy předbíhá fantazii satiriků, mám k dispozici knihu, ke které se budu rád vracet jako je zdroji dobré zábavy.

Eva Lammelová, dokumentaristka a organizátorka akce DokuZahrady

1/ Síla Martina Marečka. Proč? Martina Marečka obdivuji a uznávám a Kamila Filu taky. Dobré spojení dvou silných mužů. Kamil se obnažil tak, jak se nikdo v našem veřejném prostoru dobrovolně snad nikdy neobnažil.

2/ Normální šílenství Adély Plechaté a Jiřího Pasze. Proč? Jednak jsou to moji přátelé, ale hlavně mě ta kniha osobně ovlivnila, protože řeším psychickou diagnózu (adhd, panickou poruchu) a je to velmi čtenářsky přívětivá dokumentární kniha, která byla letos nominovaná na Cenu za nejlepší dokumentární knihu na MFDF Ji.hlava.

Dan Moravec, dokumentarista a dramaturg a bloger dok.revue

1/ Z podcastů bych řekl Akce olej Brit Jensen a Zuzany Vlasaté, protože je to precizní investigativní žánrovka, řemeslně naprosto zvládnutá a s velkou společenskou potřebností. Ale jako dramaturg díla nemůžu. Tak volím Sádlo Ridiny Ahmedové. To vyprávění tak plyne, s odstupem si uvědomuji sílu jednoduchosti, hravé hledání autorky v tématu body shamingu, lehce a zároveň pevně uchopená vize, přirozenost Ridiny, která se otevřela natolik, že tím otevřela i další zpovídané. Neuhýbá, není ale vlezlá, jen postupuje pevně za svým, ale vy nemáte pocit tlaku. Autorka tou látkou, kterou zpracovává, žije (i v dalších projektech), a je to sakra znát, protože mě v dobrém nutí prožít si to s ní a zároveň nemůžu nevnímat nadhled, který užívá. Taková kombinace autenticity a schopnosti podívat se zpovzdálí a být zároveň uvnitř, je parádní. A Anatomie strachu, samozřejmě.

2/ Bianca Bellová – JezeroMona. Ta hladkost vyprávění v přítomném čase. Krása.

Janis Prášil, publicista, programový manažer HBO Europe a bloger dok.revue

1/ Zemětvoření je krátkometrážní experiment portugalského tvůrce Ricarda Moreiry. Světla nočního města nabývají kouzla abstraktního plátna a realita se proměňuje do fascinující surreálné hry tvarů, rytmů, pohybů a barev.

Babij jar. Kontext je koláž archivních záznamů, které působí jako hraný historický spektákl. Sergej Loznica nechal dobové materiály zrestaurovat tak, že vypadají, jako by je pořídila současná filmová technika.

Gorbačov. Ráj Vitalije Manského je uhrančivá charakterová studie státníka na přelomu dvou historických epoch.

Čiary Barbory Sliepkové jsou lyricky zasněnou městskou symfonií, která odhaluje krásu i tam, kde ji obvykle nehledáme.

2/ Cine teatro Saura. Putování dílem Carlose Saury představuje intermediální nahlédnutí do díla španělského tvůrce. Scenáristka a autorka rozhlasových her Hana Slavíková podrobuje Saurovy filmové obrazy psychoanalýze a obléká je do sugestivního literárního jazyka.

Trailer filmu Čiary

Radim Procházka, producent a režisér, bloger dok.revue

1/ Tvoje tvář má známý hlas. Pandemie zrežírovala jindy předvídatelnou a konejšivou show do skvělého dokumentu současnosti se záběry odjíždějících sanitek a s nečekanými změnami v obsazení. Dojetí z toho, že se účinkující opět po týdnu vidí na scéně, bylo tentokrát nelíčené. Ten vir si nebere servítky, kosí prezidenty i premiéry, ale dokáže se nabourat i do tak sterilního prostředí, jako je televizní estráda.    

2/ Trpišovský: Úplný příběh milionového trenéra od Štěpána Filípka a Jana Podroužka. Hrdina i rešerše hodná Oty Pavla. Autoři bohužel neměli literární ambice a drželi se při zemi. Přesto je to napínavé čtení o zrodu trenérské hvězdy, která ještě před pár lety trénovala v parku na Žižkově, aby si nepošlapala stadion, a nad kterou drží ochranou ruku tajemný obchodník s polabským štěrkem.     

Andrea Průchová Hrůzová, teoretička vizuální kultury, pedagožka a blogerka dok.revue

1/ Nicole Stéphaneová, Susan Sontagová: Čekání na Godota... v Sarajevu (1993, 26 minut)

Během letošního ročníku MFDF Ji.hlava jsem se setkala s krátkým dokumentárním snímkem filozofky a politické aktivistky Susan Sontagové, na němž se podílela společně se svou tehdejší partnerkou, francouzskou režisérkou, producentkou a herečkou Nicole Stéphaneovou. Sontagová se ve filmu objevuje před kamerou v roli režisérky divadelního představení Čekání na Godota, jež zkouší se souborem sarajevského nezávislého divadla během jugoslávské války. Film ve mně dosud rezonuje jako série kontrastních obrazů, které mě nutí přemýšlet o podstatě války a naší vytrvalosti žít a přežít. Tmu, během níž herci se Sontagovou zkouší hru za světla svíček ve sklepních prostorách, střídá denní světlo, jež však ukazuje mnohem větší temnotu: obyvatele Sarajeva, kteří trpí nedostatkem základních surovin, žijí uprostřed trosek architektonických perel a pro něž i cesta pro vodu může znamenat nečekaný rozsudek smrti. Vidím uvolněný a klouzavý pohyb jízdy na kole hlavního herce, který se jemně, až jakoby plul, pohybuje válkou zničeným městem, jež v daný moment působí spíše jako filmová kulisa. Důrazná kulometná střelba vpovzdálí ale dává jasně najevo, že válka nabízí jen minimum prostoru pro poezii života.

2/ T. J. Demos: Against the Anthropocene. Visual Culture and Environment Today, Berlin: Sternberg Press, 2017.

Na sklonku roku jsem se dostala k četbě útlé knížky předního amerického myslitele T. J. Demose, jenž se dlouhodobě zabývá vztahem obrazové kultury a ekologie a soudobými environmentálními tématy. Kniha mě zaujala již po formální stránce, a to jasně vystavenou strukturou, která jednoduše umožňuje čtenářkám a čtenářům sledovat myšlenky autora a jeho hlavní argumentaci. Demos v knize nabízí kritiku pojmu antropocén, jenž již delší dobu, avšak se sílící intenzitou, okupuje akademické i umělecké oblasti a proniká také do běžného mediálního diskurzu. Ukazuje, nakolik termín, který má vést ke kritice jednání člověka ve vztahu k přírodě (včetně živých i neživých subjektů), skýtá velké nebezpečí pro jeho univerzalistický charakter. Univerzalismus, skrytý v nadužívaném termínu, totiž znemožňuje rozlišit politicky a sociálně diferencované roviny problému, například to, že projevy klimatické změny jsou v globálním měřítku nestejně produkovány a mají různé dopady v různých částech světa. Tento univerzalistický základ pojmu antropocén i abstraktně pojatých způsobů jeho zobrazování pak umožňuje vzdávat se individuální zodpovědnosti. Umožňuje také další významnou rétoriku, jíž je vzývání spásné geoinženýrské akce, která by mohla zastavit současnou spirálu environmentální smrti. Taková akce však pouze posiluje pozici jednotlivých technologických a průmyslových korporací, které ji mohou provést, a tedy je nezbytné – jak autor ukazuje – hledat nové, nekolektivní a individualizované obrazy vztahu člověka k celku přírody, které tento problém zobrazí jako politický, etický a sociální závazek každého z nás.

Miro Remo, režisér

1/ Zaujal ma ekologicko-existenčný film z Antarktídy, Biela na bielej od Viery Čakanyovej. Je odvážny, vyniká medzi tunajšou dokumentárnou tvorbou zobrazovanou témou i spôsobom jej rozprávania. Neponára sa pritom do duší iných postáv, no preniká v tichosti do vašej vlastnej. Miesto ľudí pozoruje svet. Preskakuje malicherné témy, izolovaný v krajine večného ľadu sa pýta, čo tu robíme, čo hľadáme, kam smerujeme. Na čo tu vlastne sme? Odpovede na existenčné otázky hľadá v dialógu s umelou inteligenciou, ktorá si s nami nevie rady. V rozhovoroch s planétou v zdanlivej bielej prázdnote nás provokuje, ako sa postaviť ku globálnym témam, ktoré z mierneho pásma až tak nepália.

Pavel Sladký, filmový kritik, publicista

1/ Il buco (Jeskyně) je kontemplativně laděný snímek italského režiséra Michelangela Frammartina. Jde o hraný film, rekonstrukci skutečných událostí, kombinovaných s observací natočenou v současnosti, film využívající archivní záběry. Svobodně na hranici žánrů dosahuje nesmírně silného účinku při zobrazení velikosti člověka a velikosti přírody, objevování trvání a končení. Frammartino se inspiroval objevem obří jeskyně na jihu Itálie v šedesátých letech 20. století. Pro mě nejvýraznější snímek benátského festivalu a roku 2020 vůbec, přesahující schopnosti jazyka pro popis obrazu, zato dokumentující „velikost“ člověka ve srovnání s geologickými jevy i blízkostí smrti.

2/ S překvapením i potěšením jsem zaznamenal, že nově zřízenou Cenu pro nejlepší dokumentární knihu letos získala na Ji.hlavě Zašlá chuť morušek, vydaná dohromady s Cestovní zprávou čarodějova učně. Jednak vůbec nejde o nové texty (pouze jejich spojení do jednoho svazku je nové), jednak Miroslav Nevrlý alias Náčelník, autor Karpatských her, nebyl nikdy považován za dokumentaristu nebo reportéra, ale za poetického poutníka a znalce přírody. Pěl s hlubokou znalostí přírodních druhů i cestovních strastí ódy na Karpaty, Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory a další kraje a krajiny. Ovlivnil celé generace a pocty jeho osobě se vynořují tak setrvale, že svědčí o jeho vlivu mimo mainstream i intelektuální milieu. Pokud teď jeho dílo dospívá k zahraničním překladům nebo oceněním, je to dobrá zpráva. Nejenom pro autora, ale i pro jistou tradici přemýšlení o přírodě a environmentální tematice a prožívání krajiny.

<b>Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně</b>.<br>Foto MFDF Ji.hlava<b>Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně</b>.<br>Foto MFDF Ji.hlava

Greta Stocklassa, dokumentaristka

1/ Dokumentární série How to… with John Wilson. Je to postavené na principu fascinace realitou, což je tak jednoduchá formule, na kterou ale často režiséři a režisérky, včetně mě, v dlouhém a náročném procesu výroby filmu zapomínají. Připomíná, jak jednoduché může být dělat film (když si člověk odmyslí, že za štábem pravděpodobně jezdila dodávka a sháněla podpisy od natočených lidí) a že hloubka existuje i ve všednosti.

2/ Manuál pro uklízečky od Lucii Berlin. Částečně autobiografické povídky donedávna neznámé americké autorky, ve kterých se většinou neděje nic dramatického a přesto ano. Nádhera.

Martin Šrajer, filmový kritik a bloger dok.revue

1/ Intelektuálně stimulující a esteticky vzrušující série Adama Curtise Can’t Get You Out of My Head. Proč jsme přestali věřit v alternativy k přežívajícím mocenským strukturám a smířili se se stavem, který v nás probouzí depresi, úzkost a strach? Popisem řady neúspěšných pokusů o revoluci Curtis upozorňuje na chyby, jichž se lidstvo při snaze o prosazení spravedlivějšího systému dopustilo. Nedává návod, jak změnit svět, ale vybízí, abychom znovu a jinak promýšleli zdánlivě „vyřešené“ dějiny 20. a 21. století. Porozumění tomu, na jakých základech dnes stojí moc a naše přesvědčení o tom, co (ne)zmůžeme, je stěžejní, máme-li nahlédnout za dominující ideologii a být schopni představit si něco jiného.

2/ Kompozičně vrstevnatý a tematicky bohatý román Alexeje Salnikova U Petrovových řádí chřipka (Paseka, 2020) začíná jako přímočará realistická kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné ruské rodiny je ale míň jasné, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost a co horečnatá vize nebo nedokončená povídka jedné z postav. Kniha je krom obrazotvornosti autora při popisu ruských reálií obdivuhodná i vypravěčskou rafinovaností, s jakou Salnikov napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získávají smysl. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu žít podle svých představ, není těžké porozumět, o čem kniha vypráví.

Helena Třeštíková, dokumentaristka a pedagožka

1/ F@ck This Job, režie Vera Kričevskaja (Velká Británie, Německo). Jde o desetileté sledování zakladatelky nezávislého ruského televizního kanálu Dožď Nataši Sindejevové. Ruská politická moc dělá vše, aby Nataše I celému jejímu štábu co nejvíc znepříjemnila život I práci ale Nataša pořád bojuje. Vyhlídky jsou neradostné… Důležitý film o stále komplikovanější situaci médiií v Rusku.

Day after, režie Kamar Ahmat Simon (Bangladéš, Francie, Norsko). Stará dýchavičná loď pluje po řece s pasažéry různého sociálního zázemi, věku, náboženského i politického vyznání a názorů na život. A to vše občas natáčí šílený youtuber, zmateně pobíhající po lodi. Odpálí dron, který okamžitě narazí do zábradlí a zmizí v řece. Loď občas nabourá do jiné lodi, ale stále pluje a její pasažéři diskutují různá témata. Skvělý observační film.

2/ Ondřej Kundra: Jak umírají Putinovi kritici: Novičok nebo kulka, Paseka 2021

Carl Sandburg: Definice poezie, Nakladatelství Archa Zlín, 2021

Trailer filmu F@ck This Job

Ondřej Vavrečka, režisér, hudebník, výtvarník

1/ Záznamy z hodin Matematické analýzy Zbyňka Kubáčka na Fakultě matematiky, fyziky a informatiky UK na YouTube. Hotová věc.

2/ Martin Zet: Hvězda. Vzít Letohrádek Hvězda, přenést ho na skládku u Motola, otočit ho hlavou vzhůru a zapustit do toho umělého kopce vzniklého při stavbách v okolí je skvělý nápad. Tomu předchází vyměřování os (vyšlo to přesně), sázení českých granátů do země, objevení básnířky ve fotografce, občas spaní v buňce, kde to smrdí, a vůbec další věci, který znějí možná příliš poeticky, ale Martin Zet se vydal cestou střídmosti, a tak legrace je velice jemná a zájem o Dílo není příliš urputný. Pěkný.

Kamila Zlatušková, režisérka, dramaturgyně, producentka a ředitelka festivalu Serial Killer

1/ Pro mě bylo velkým překvapením a nečekaným zážitkem sledování dokumentární série České televize s názvem Industrie. Autor a režisér Ivo Bystřičan ve spolupráci s Tvůrčí skupinou Dušana Mulíčka (dramaturgie Martin Polák) odvedli kus pozoruhodné práce. Nikdy by mě nenapadlo, že se s takovým zájmem ponořím do tematiky pro mě tak vzdálené, ale díky sofistikovanému přístupu, pečlivým rešerším a dokonalé dramaturgické klenbě se povedlo vytvořit  a promyslet obraz současného průmyslu z úplně jiného úhlu, než jsem na něj zvyklá koukat perspektivou klasického zpravodajství.  

2/ Shodou okolností s mou předchozí odpovědí a posledním dílem série Industrie o vývoji průmyslových robotů souvisí i můj letošní čtenářský zážitek. Je to kniha amerického informatika Stuarta Russella s titulem Jako člověk: Umělá inteligence a problém jejího ovládání, vydaná nakladatelstvím Argo v překladu mého otce, který je profesí rovněž informatik. Jde o působivé čtení analyzující možnosti příchodu umělé inteligence „nadlidské entity mocnější než lidé“, kterou ale nebude možné vypnout, ale také koncept pro lidstvo prokazatelně prospěšné AI. Tuto knihu mimochodem označil The Guardian za jeden z nedůležitějších textů o umělé inteligenci vůbec.

Karel Žalud, režisér

1/ Nejpodstatnější dokument za rok 2021 byl pro mě můj vlastní film Budiž voda!, jelikož jsem se s ním tři roky mohutně trápil, až jsem se letos dotrápil do finále a dokončil ho. Teď je v kinech. 

2/ Nejpodstatnější knihou pro mě byly beletrizované vzpomínky Richarda E. Byrda Sám a sám o dobývání Antarktidy. Připadal jsem si s tím mým filmem podobně jako on uprostřed polární noci na Předsunuté základně, když všude kolem bylo -50 stupňů…