Jednotka intenzivního života

Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument?

Foto z chystaného filmu Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Foto archiv Adély Komrzý.

Během koronavirové krize se veřejnost začala zajímat o etické otázky medicíny. Na povrch se tak dostalo téma rezonující poslední desetiletí lékařskými kuloáry. Téma, jemuž se intenzivně věnuji dva roky ve svém vznikajícím filmu o paliativní péči. Díky moderní medicíně a technologickému pokroku můžeme pacienta udržovat při životě téměř donekonečna. Kdy je možné přestat? Jako by koronakrize obtáhla kontury témat našeho filmu.

Co budeme dělat, když bude nedostatek ventilátorů pro více pacientů? Kdo na něj bude mít právo a kdo už ne? „Rozhoduje věk. Mladší člověk má na ventilátor větší právo než člověk, kterému procentuálně zbývá méně času, pokud tedy není terminálně nemocen,“ odpovídá odborník na etickou problematiku v televizi divákům. A co když budou dva ventilátory, na nichž budou upoutány dvě osmdesátileté babičky, a přivezou třetí babičku? Kterou odpojit? Nebo tu nově přivezenou nechat umřít? Dilema… Ptám se Ondřeje, jedné ze dvou hlavních postav našeho filmu, co by dělal. „V první řadě bych se jich zeptal, jestli o život na přístroji vůbec stojí. Možná by všechny tři odpověděly, že nechtějí život na hadičkách a přístrojích prodlužovat, protože jim to stejně neumožní starat se o svou milovanou zahrádku nebo si dát s kámoškou na verandě kafe a cigárko… No a tak by byly ty přístroje vlastně volné pro někoho, pro koho to smysl má.“

Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová jsou paliatři, tedy lékaři zabývající se paliativní medicínou. Často je paliativní péče asociovaná s umíráním, smrtí, koncem. To ale není případ našeho filmu a jeho protagonistů, pro které je paliativní péče především o životě. I když už třeba nebude dlouhý, přece to je stále život a může být pro konkrétního pacienta dobrý. To ale pro každého znamená něco jiného. Ať už jde o zmírnění bolesti, nebo třeba uzavření sňatku, na který doteď nebyl čas. Ondřej s Kateřinou se tak snaží paradigma uvažování o umírání v rámci nemocnice trochu převrátit. Je to ale trnitá cesta. Technický a technologický vývoj medicíny dostal doktory i pacienty do situace, kdy je možné život prodlužovat, ale už nejsme zvyklí ptát se, za jakou cenu a jestli si to pacient vůbec přeje. A to „ptát se“ je spíš o komunikaci s pacientem, jenže ta se na lékařských fakultách téměř neučí. A tak se těžkým rozhovorům lékaři vyhýbají nebo jsou v nich neobratní. Ondřej, Kateřina a celý paliativní tým Všeobecné fakultní nemocnice v Praze je však příkladem, že komunikaci se lze naučit, ne každý má na to totiž přirozený talent, to jsou spíše výjimky. Aby lékaři tyto schopnosti stále rozvíjeli, zkoušejí si dialogy třeba na profesionálních hercích hrajících pacienty nebo mezi sebou.

Smrt v životě nechceme

V područí techniky, která může být samozřejmě spásou i zatracením, se v extrémních momentech dostáváme do nové situace, kdy je nutné udělat verdikt, jestli život dále prodlužovat, nebo ho ukončit. Zdá se to šílené! Ale není to bezvýchodné ve chvíli, kdy jsme si vědomi, jaké máme vlastní životní hodnoty my i naši blízcí. Něco tak vnitřního a bytostného se totiž stává rozhodujícím faktorem. Málokdo má ale své hodnoty napsané na papírku, který nosí v peněžence spolu se seznamem léků. Málokdo si klade otázky, jaké jsou jeho životní hodnoty. Zkuste si napsat pět nejdůležitějších. Dá to zabrat…
 

Paliatr Ondřej Kopecký je protagonistou chystaného filmu Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Foto archiv Adély Komrzý
 

Když se něčeho bojím, tak musím jít blíž, ne utéct. To je můj vyrovnávací mechanismus, nad nímž nemám moc velkou kontrolu. A tak mě k filmu vlastně přivedl strach… To, jak se vyrovnáváme s konečností, jsem poprvé začala obrazově zkoumat v jednom dílu cyklu České televize Nedej se s názvem Smrt v životě nechceme. A postupně jsem pronikala do dějin i současného lékařského systému. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že u nás zemře osmdesát procent lidí v nemocnicích, aniž by si to přálo.

Před dvěma lety jsem se s Ondřejem a Kateřinou vydala na pouť zjistit, jaká naopak ta přání jsou a jak se jich lze dopátrat a vyhovět jim.
 

paliace.cz
Producentka: Pavla Janoušková Kubečková (nutprodukce)
Koprodukce: FAMU, Česká televize, UPP
Film vzniká s podporou Fondu kinematografie





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

3.20DOK.REVUE
29. 06. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.