Vulvy, sperma, chlupy auditivně

Když v dubnu 2017 reflektovala Andrea Slováková v Dok.revue sérii Zhasni jako „první český podcast“ Radia Wave, měl Apple registrovaných 250 tisíc podcastových titulů. Dnes se bavíme o trhu, který má hodnotu desítek miliard ročně a kromě jiných razantních změn v audiovizi přinesl rozbití mocenských hierarchických vztahů v mediálním prostoru. Prozumenství umožňuje být stejně aktivním uživatelem a posluchačem jako vysílatelem. A kdo chce mluvit o sexu, neměl k tomu nikdy lepší příležitost.

Zhasni, ať nastane Slast aneb Médium veřejné služby

Zmíněné začátky série Zhasni dobře ukazují lídrovskou roli média veřejné služby, Českého rozhlasu (ČRo). Ostatně auditivní médium přímo implikuje možnost hovořit o intimních problémech tělesnosti a využívá plně výhodu radiofoničnosti, absenci obrazu a anonymitu lidského hlasu. Jestliže se skupina tehdejšího Kreativního HUBu rozhodla vytvořit první podcast, zvolila k tomu témata blízká intimitě a sexu a vrhla na to nejlepší personální síly (dánskou dramaturgyni Brit Jensen), progresivní tvůrce, často filmové dokumentaristy s výrazným rukopisem (Nvotová, Štětina, Bláhovec, Švarcová), a odvážné sounddesignéry (Abrahám, Ožvold). Velkorysý vizuál, dostatek financí na produkci, nový formát a téma, které v lineárním vysílání dostávalo prostor až po 22. hodině, měly za výsledek velký úspěch a série je dodnes zmiňovaná jako příkladný start podcastingu v Čechách. 

Rozhlasové programy tematizující tělesnost mají ovšem v auditivním médiu velmi dlouhou tradici. Série Zhasni mohla vzniknout i díky práci Báry Šichanové, Josefa Rabary a Filipa Titlbacha, kteří od roku 2012 v magazínu Kvér na Radiu Wave dlouhodobě kultivovali způsob, jak k širokému publiku mluvit o intimitě, genderu i tématech spjatých s LGBTQ+.  Jejich slovník i způsob moderace se výrazně lišily od ženských magazínů, které se zase pro jiné cílové skupiny věnovaly interpersonálním zkušenostem v komunikaci o kráse, o kulturní socializaci a standardech těla. Když ještě zůstaneme v krajině média veřejné služby, tematický průnik těchto dvou formátů představuje aktuální titul Českého rozhlasu, Slast Lindy Bartošové, navazující na její dřívější podcast Krása. Výrazná autorská narace vyhovuje pocitu blízkosti a intimity, základního rozdílu, který odlišuje broadcastingové publikum od narrowcastingu a menšinového publika podcastů.

Mediální vlnka, která se přelila přes otázku, zdali médium veřejné služby má, anebo nemá vyvíjet formát o prožívání sexuality, ukazuje stále výraznou míru tabuizace tématu, nedostatečného slovníku, jímž většinová společnost v tomto tématu disponuje, zastydlosti a často obyčejného pokrytectví. Když posluchač hledá, co si poslechnout o sexu, nerozlišuje, jestli poslouchá „veřejnoprávní“ Šimrání nebo burleskní Už budu! magazínu Blesk. Nespočet dokumentárních pořadů se zabývalo osobními trabli jednotlivců spjatými s kognitivním, behaviorálním a emočním významem těla pro sebehodnocení a sebeúctu. Ovšem skutečně uvolněná diskuze o intimitě a sexu čekala ve středoevropském prostoru až na generaci Z.

Body positivity na záchodcích

V roce 2019 vstoupily do českého mediálního prostoru přes brněnské studentské rádio R Zuzana Kašparová a Terézia Ferjančeková. Populární moderátorky si jako téma svého podcastu se superprovokativním názvem Vyhonit ďábla zvolily přímočaré dialogy o sexu, všech jeho standardních i bizarních podobách a ustavily nový způsob, jak v éteru zapříst hovor, při němž většinová populace stále ztišuje hlas nebo pro další řeč potřebuje alkohol. Normotvorné young adult hovory zveřejnily sexuální praktiky zahnané do temných koutů chatovacích roomů. Především ale tento podcastový titul ukázal potenciál celého nového mediálního odvětví. Dobrodružství samotného vedení dialogu formovala velmi živá interakce s fandomem podcastu, následovalo postupné zvaní hostů, monetizace atraktivních bonusů, crossovery s dalšími podcastovými tituly. Úspěšná cesta pokračovala vydáním knihy, edukativní show po školách a aktuálně populárním seriálem Na záchodcích pro iVysílání veřejnoprávní České televize.

Právě přesahy do veřejného prostoru s vědomím odpovědnosti a nevídaného vlivu, které influencerky svým působením dosáhly, posunují původní kontroverzní a v konkrétních epizodách až rozjívené povídačky o sexu k odpovědné edukaci. Mnohem víc než o sex a konkrétní praktiky jde totiž o sebepřijetí a koncept „body positivity“.

Tento rámec je vlastní všem, kdo dvě podcastové ďáblice následovali. Bodyshaming v těsném doteku se sexualitou se staly námětem dvojice genderově vyhraněných titulů, jež zažily výraznou mediální rezonanci. Projektem Moje tělo je moje dokázala performerka Ridina Ahmed prosadit téma sebepřijetí přes čistě auditivní zpracování (podcast Sádlo, ČRo) i do podoby divadelní interaktivní show, knihy, výstavy a edukativního působení ve školách. Podcastový pandán vytvořila série Lukáše Houdka Hrana (ČRo), která zkoumala téma disciplinace těla z mužské perspektivy. Reprezentace těla zcela odráží mocenské vztahy včetně témat lidské komodifikace, disintegrace jednotlivce, závislostí a nemocí v komplexu různých medicínských intervencí. 

A za zmínku rozhodně stojí i nenápadné úsilí dokumentaristky Evy Lammelové, která zkoumá jevy na okraji mediální reprezentace. Audiosérie o životě žen po padesátce (Ženy 50+, ČRo) sleduje zralou sexualitu a nastalou tíhu těla jako vyrovnávání se s celistvostí životního cyklu. Jiná silná generační výpověď dvou šedesátníků, audiodokument V maringotce (Hate Free), zase ukazuje, že na prožitek plné důvěřující intimity a extatické radosti ze sexuálních objevů není pozdě ani v seniorním věku. 

Upřímnost, introspekce a sebezpyt jsou ostatně vlastní všem zde jmenovaným i příbuzným titulům. Lze tedy skončit parafrází z webu Moje tělo je moje, která zní jako ideální spojení Bradavic a stromu Tobiáše Lollnesse, kdyby tam připouštěli, že lidi prostě může velice bavit sex: Jsme v dobré společnosti, která vnímá pestrost jako přirozenou a vítanou a kde se ti, kdo potřebují pomoc, dočkají podpory (nejen) od svých podcasterů.