Všichni lidé budou bratři

Kdyby nešlo o fragment z textu Friedricha Schillera z Ódy na radost, pravděpodobně by bylo ve světle dnešních dnů možné prohlásit: Všichni lidé nebudou bratři. Nebo: Všichni lidé nebudou bratři a sestry. Když jsem přemýšlel nad názvem filmu o člověku, který měl pěkný úsměv a kromě toho, že svého času otevíral prostor, vyzařovala z něj zvláštní energie, myslel jsem na tuto utopii jako na představu o světě, ve kterém celý život žil.

Svatý Sašenka

Navzdory zajíkavosti a opatrnému a váhavému projevu se Alexander Dubček stal symbolem. Tento symbol se však postupně rozpadá, zvětrává a kousky té hmoty proudí společností mezi póly politických stran, nostalgických optimistů a zbývajících svědků jeho života. Dubčeka proměňují v ikonu a mytologickou bytost. Právě společenské nanebevzetí je znepokojující. Představa ideálního člověka, autority, na kterou se díváme na náměstích s jeho jménem, na pultech knihkupectví zasypaných jeho monografiemi a institucionalizovanými bustami - prostě “Lex Dubček” - mě nutila zvážit míru hagiografie a rozporného portrétu tohoto "svatého v politice". 

Během sedmi let jsem se jako detektiv a Don Quijote přesouval z jednoho místa na druhé, abych se pokusil složit puzzle jeho tváře. Zjistil jsem, jak málo o něm víme. (Je legrační, že i to je součástí příběhů svatých). To mystérium jsem se rozhodl hledat a zkoumat. Ve filmu se setkávají dogmatici, antagonisté, snílci - stejně podivuhodní jako Dubčekovy postoje a jeho zdánlivě nudný život. Všichni přicházejí v otevřených epizodách, koncipovaných jako situační zastavení. Volně se protínají s Dubčekovým příběhem, dotýkají se ho a on proniká skrze ně.

Vyprávění o utopiích

Společně s kameramanem Jurajem Chlpíkem jsme absolvovali stovky hodin natáčení v Kyrgyzstánu, Turecku, Německu, Itálii, Česku a na Slovensku, které doplňovaly předem připravené, iniciované rozhovory, zaznamenané poznámky a obrazy z technického scénáře. Výsledkem byl původně volný esejistický útvar od narození po znovuzrození. Smrt, o které se tak často hovoří, je sice zmíněna, ale bez velkého důrazu na její důležitost - působí spíše absurdně a banálně, jako strašák. Množství konfliktních a rozporuplných momentů jsme se rozhodli soustředit do vyprávění o utopiích a Interhelpě, až po rezignované mlčení v normalizaci.

Sporných situací bylo a zůstává několik. Dubček jako disciplinovaný straník, jako papaláš, zkamenělý, nehybný monolit. Zároveň snílek, který měl svou vizi, svobodně skákal ze skokanského můstku a pěkně zpíval. To vše jsme později společně se střihačkou Janou Vlčkovou a střihačem Markem Šulíkem skládali v jakousi množinu obrazů a odrazů 20. století, které rámovaly Dubčekův život. Vznikl bez čtyř minut dvouhodinový film, ve kterém kráčíme po stopách Sašenky, abychom se setkali s minulostí, abychom bez adorací a náklonnosti hovořili o politikovi, lidské tváři nebo možná neschopnosti vzdorovat výzvě toho, čemu říkáme realita života. Ale i to snad patří do příběhů svatých.