Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu

Dokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Vyrůstal jsem v partě kluků na panelovém sídlišti v Uherském Hradišti, mimo jiné s hudbou historicky nejpopulárnější „československé“ kapely Elán, na kterou jsme chodili do narvané sportovní haly v nedalekých Kunovicích, kde se potily i zdi...

S tých istých dvorov v tej istej triede
v tom istom svete aj dobrodružstvá polnočné
Každý je frajer, všetci jak jeden
v bohatstve, biede, my máme všetko spoločné

V prostředí našich paneláků se později odehrávala nejen chlapecká dobrodružství…

Ulica je krásny dom, vstúpme doň
už ti pískam pod oknom
signál známy len nám dvom

Zároveň s tím, jak jsem se vzdálil časoprostoru dětství, tak ochablo moje sepětí s Elánem, které se nečekaně, a o to důsažněji, obnovilo před zhruba patnácti lety v divadelním baru Poslední leč, jenž se stal veřejným obývákem našeho tehdejšího brněnského společenství. Soundtrack k našim filozofickým, tvůrčím i postpubertálním seancím obstarával jukebox. A na něm jsme si v rámci antropologicko-sociologické rozvahy nad důvody nadčasovosti hitů a hvězd pouštěli také písně z dospívání a Elán, řečeno s Rážem, mě překvapil něčím známým…

Tak ma cháp, alebo tráp
Sú rôzne štýly ako sa môžme mýliť
cháp, alebo tráp
Ja veľa znesiem – mýlim sa celkom presne

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Žije Ráž tak, jak zpívá?

Z tehdejšího přemítání nad tím, jestli mé stavy rozjitřenosti nejsou jen výrazem retro nostalgie, nakonec vyplynula analýza napětí v Rážově hlasu. V jeho až ontologické matérii se mísí charakter jemného i drsného šmirglu s chórem sboru, z něhož se ozývá chlapská zastřenost i dívčí výšky neboli kluk, holka, chlap i žena: síla i něha, tvrdost i křehkost, úder i dotek, suverenita i otevřenost.

Len kamarát ti prihrávku vráti

Jednou mi kamarád Petr Minařík v Leči sdělil, že nám domluvil s Rážem rozhovor pro kulturní revue Rozrazil. A tak se z tohoto setkání stala příležitost přesvědčit se o tom, že rozevřenosti Rážova hlasu odpovídá i rozevřenost mentální, vyjádřená třeba analogií mezi Rážovou proužkovanou košilí a jeho proužkovanou duší, protkanou řádky světla i tmy. Dotazy jsme s Minaříkem kladli v podobě fragmentů z textů Elánu s leitmotivem otázky, do jaké míry Ráž žije to, o čem zpívá…

Tretím okom vidím ako vidí žena
Hodnota je iná ako býva cena
Tretím okom vidím ako klamú telá
Že je pravda polovičná a tvári sa celá

A právě tento princip vnímání zpěváka prostřednictvím světa písní Elánu Ráže zaujal natolik, že se čas pro naše povídání řádově protáhl a stal se podle mě také zdrojem našeho prvotního přiblížení. A vytváří rovněž kurzivou psaný rámec vámi zde právě čtené intertextuální písně o životě jednoho setkání. Když jsem pak v roce 2009 točil pro slovenskou televizi GEN o Jožu Rážovi, tak jsem si při filmování s ním ověřil, že je schopný a ochotný přistoupit na ambivalentní, performativní a polemickou rovinu zkušeností v duchu otevřených situací osobní i nadosobní povahy…

To bol ten svet krásnych víl a kráľov
kde pravda víťazí
kde pravda víťazí
dnes sa mi to zdá už príliš málo
učím sa znova žiť
učím sa znova žiť

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Zviditelnit neviditelné

A poté mě opět v Leči vyzval kamarád a producent Láďa Cmíral, abychom spolu natočili celovečerní portrét a uchopili tak proužky Rážovy vrstevnaté osobnosti v rozměru delším, než v jakém to umožňoval krátký GEN. V Leči ostatně ve stejné konstelaci vznikla nedlouho předtím idea situačního portrétu frontmana Katapultu Oldy Říhy (Rock života, 2011)…

Až zavládne v celém světě blahobyt
Až budem umět skoro všechno vyrobit
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Oba portréty vznikaly právě v režimu hry. Nešlo o bilanční záznam, nýbrž o zachycení aktéra tady a teď, respektive teprve v tom, jak bude reagovat. Tematickým východiskem obou filmů byla pozice civilní metafyziky: oba pánové jsou hvězdy žijící s nohama na zemi a s hlavou ve vesmíru neboli v univerzu, jehož jsme součástí a které nás zároveň přesahuje. Říha nemůže přijít na to, jestli on hraje na kytaru, nebo kytara na něho. Pro něj je hudba Bohem i tváří v tvář smrti jeho spoluhráčů…

Když se ti nechce v noci spát, láhev i lednice je prázdná
Když nemáš chuť se na nic ptát a každá odpověď je zrádná
Když slyšíš jenom svýho srdce puls, tak zpívej blues

Ráž se vztahuje k Bohu osobním způsobem jako k někomu, kdo se prostřednictvím lidí zatím marně snaží vyřešit nějaký svůj problém, což je vnímání ustanovující mezi Bohem a člověkem stav až intimní interakce. V rockerovi, jenž je křesťanským buddhistou vyznávajícím komunismus a který tvrdí, že naplnění je možné dosáhnout jen skrze prázdnotu, se potkává popkultura s transcendencí a já vnímám tuto nepravděpodobnou konstelaci jako příležitost ke zpřítomnění toho, že nadosobní rozměr může být přirozenou součástí života každého z nás…

Pane Bože, prosím,
môžeš naznačiť
Kam mám ďalej putovať
a kde mám ďalej byť

 

Jožo Ráž a Jan Gogola ml. Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

U každého snímku se pokouším zviditelnit to více či méně neviditelné. Kontextu filmu odpovídající, ale zároveň vychylující estetikou nebo atakujícími otázkami, impulzy a aranžováním situací se snažím k dění před kamerou přistoupit tak, aby se realita projevila jako svoje určitá možnost. Jde o to, kým protagonista je, ale zároveň o to, kým by mohl být nejen on, ale spolu s ním neoddělitelně také já jako režisér a stejně tak i divák. Díky tomu, jak se aktér postupně zjevuje ve svých různých možných podobách, tak se z něj vlastně stává kolektivní postava: status jednotlivce se rozptyluje do jeho jednotlivých verzí, propojených sítí různorodých motivů...

Hey Hey Zlato pôjdeme do NATO
Kúpime si samopaly bude nám fajn
Hey Hey Zlato máme predsa NATO
Kúpime si starý Phantom Ordung muus sein
Som hlas nášho ľudu
Som synonym údu
Som obhajca pudu
A majster Woodoo

Mezi šmoulou a Gargamelem

Portrét pak obsahuje aspekty eseje, jelikož snímaný člověk představuje ve své nastalé pluralitě vějíř jím ztělesněných témat, a to pokud možno převážně nečekaných až překvapivých. Z tohoto důvodu jsem inicioval natáčení také v prostředích, která Ráž do té doby nenavštívil a do nichž vstupujeme v situačním modu jako na jeviště klasická i sociální s využitím fundusu každodennosti. Jednotlivými etudami procházejí napříč leitmotivy osobní, spirituální i společenské, které se kolikrát i prolínají, jako například když se Ráž po jedné z našich politických různic charakterizuje jako „někdo mezi šmoulou a Gargamelem“…

Som dobrý, dobrý či zlý?

Neviem. Neviem.
Dobrý, dobrý či zlý?
Neviem. Neviem

Přistupuji k němu jako k osobnosti, jež v rámci Elánu oslovila několik českých a slovenských generací a má schopnost svojí tvorbou sjednocovat, ale která zároveň svými veřejnými projevy společnost dlouhodobě rozděluje a její část až odpuzuje. 

Svet sa zbláznil asi hára
z tričiek zúri Che Guevara
Zázrak je že žije Fidel
on svet celkom dobre videl

 

 Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

Jedná se o vztah, který zná v nějaké podobě asi každý: někdo je vám blízký a pak v lecčems o to víc vzdálený. A vy toto napětí můžete pojmout jako výzvu. A aniž bych to původně zamýšlel, tak hybatelem portrétu se postupně stávalo právě naše potkávání se. Během prvních natáčecích dní jsem se ani neocitl v obraze, před kameru jsem vstoupil až ve chvíli, kdy se ukázalo, že nejdůležitější lidé Jožova života se ve filmu neobjeví. Manželka, s níž je Jožo ve vztahu od náctiletého věku a díky níž podle svých slov ještě žije, se dlouhodobě médiím i veřejnosti striktně vyhýbá. Klíčový textař Elánu a Jožův největší přítel Boris Filan (mimo jiné autor výroku, že písně Elánu jsou modlitbami pro nevěřící) odešel z placu před začátkem natáčení, protože neměl čas čekat na to, až vyřešíme problém s mikrofonem. A právě v tento moment jsem si na Filanem uvolněnou židli v bratislavské restauraci UFO dovolil usednout já. Šlo mně o to, aby Jožo vstupoval také do interakcí a aby film neumrtvila monologická struktura. 

A vzápětí se u daného stolu odehrála ve filmu přítomná situace, která se stala akcelerátorem vývoje filmu a našeho vztahu, který bych popsal tak, že když vám na tom druhém záleží, tak se s ním potom i potýkáte. O tomto filmu jsem ostatně vždy uvažoval i ve společensko-politické dimenzi. Jde totiž také o pokus o to, aby se naším prostřednictvím k sobě přiblížily i v něčem vzdálené sociální kontexty. Aby se ukázalo, že veřejný diskurz nemusí mít nutně povahu izolovaně komunikujících společenství. Mám za to, že „proti“ může být cestou k „pro“. 

Veriaci občas neveria
A neveriaci veria
Sú čudní vtáci s perím
A sú Boží bez peria
Moslimi kresťania židia
Tí až keď zavrú oči vidia





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová

starší články

.DOK.REVUE
21. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková