Piliny dědictví

Hrané filmy obsahují tzv. dokumentární aspekt mimo jiné v tom smyslu, že se v jejich podobě projevuje mentalita dané doby. A tím spíš se to týká titulů, které se staly fenomény rezonujícími v nadčasovém rozměru. To je případ filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág, který byl 7. května 2025 uveden v brněnském HaDivadle, a to v rámci jubilejního padesátého roku existence tohoto souboru. Většina hereckého obsazení Dědictví byla totiž spjata s Divadlem Husa na provázku, a právě s HaDivadlem, jehož intendantka Anna Stránská tento večer připravila. Další blogogo je psanou verzí úvodního slova, které před zmíněnou projekcí na jevišti HaDivadla Gogola pronesl.

Přicházím k vám se zaťatými pěstmi, v nichž se skrývá dědictví, které budu během svého úvodu pomyslně rozevírat, abych se s vámi nakonec o toto dědictví podělil. Dědictví je dar, který si lze nechat pro sebe, anebo se o něj v logice daru můžeme podělit s ostatními. Film Dědictví aneb Kurvahošigutntág nás obdarovává už přes třicet let, a to v rozměru, který odpovídá až roli novodobého mýtu. K povaze mýtu mimo jiné patří, že propojuje určité společenství. Nemáme od listopadu 1989 mnoho jiných, a nejen filmových, příběhů které by v nadčasovém rozměru oslovily různé generační, sociální a světonázorové kontexty, a které tak napomáhají tomu, abychom nějak drželi pohromadě, respektive které naši společnost až spoluvytvářejí. Ostatně vidím tady v publiku hodně tváří mladších, než je Dědictví.

Situace a repliky Dědictví zlidověly, staly se součástí naší každodennosti a pomáhají nám orientovat se ve světě tím, že se mu i sobě smějeme. Že se smějeme představě, že tentokrát, čili po roce 1989, budeme mít život ve svých rukou díky tomu, že tentokrát to bude konečně každý z nás, kdo bude svůj život vlastnit. Třeba jako já včil v těchto sevřených pěstech. O tom ostatně vypovídá zaužívaný obrat „mám se dobře“, který můžeme přeložit formulací „vlastním se dobře“. Protagonista filmu Bohuš Stejskal totiž svým dědictvím sice obdarovává ostatní, ale způsobem, jakým si je, a nakonec i sám sebe, přivlastňuje. „A teď si vás kúpím všecky,“ jsou závěrečná slova filmu. Nadčasovost Dědictví má tedy ambivalentní povahu, protože jeho pokračující rezonance je projevem toho, že se stále smějeme Bohušovi kolem nás i v nás. Nejen v 90. letech, ale stále se nacházíme na kolotoči majetnického pudu, třeba v podobě kolotoče z Dědictví, ze kterého jsme ještě nevystoupili.

Smích osvobozuje od toho, co se nás zmocňuje, díky smíchu můžeme vystoupit ze své danosti, podívat se na sebe z odstupu. A závažnost humoru pak souvisí s tím, o jaký rozměr tohoto odstupu se jedná. Věra Chytilová s Bolkem Polívkou ve filmu Kalamita zastavili vlak neboli kolotoč všedního dne, což můžeme vnímat jako vyjádření statičnosti doby, anebo jako příležitost k tomu, zastavit se ve svých životech a zvážit, kam jedeme a proč. Ve filmu Šašek a královna z děje „trčí“ maska, ve které se zrcadlí masky naše: masky moci v tom mezilidském i politickém smyslu. Mimochodem o kalamitě, šaškovi i královně či královnách můžeme hovořit také v souvislosti s Dědictvím.

„Polívka postavil kinetickou sochu lidské entropie, a to díky tělesnému herectví, díky němuž dokázal mixem afektu a subtilnosti vyjádřit i vnitřní ,odstředivost‘ postavy Bohuše.“

Z kolotoče jeho situačního příběhu přitom vystupujeme dvakrát: nejprve se oběsí koza přivázaná ke stromu podobně, jako byl Bohuš přivázaný k této koze. Nicméně namísto toho, aby ho to uzemnilo, tak se teprve utrhne ze řetězu. Kozu nahradí pštros, Bohuš strká hlavu do písku dědictví. Na Bohušovi by nakonec mohla být sympatická vášeň žít jinak, ale žít jinak lze jedině tehdy, když něco také trvá. Jinak si té změny ani nevšimneme.

S paní režisérkou Chytilovou jsem dramaturgicky spolupracoval na filmech Pátrání po Ester, portrétu živlu imaginace nejen nové filmové vlny Ester Krumbachové, a Vzlety a pády neboli trojportrétu fotografů Václava Chocholy, Zdeňka Tmeje a Karla Ludwiga, který byl prvním manželem Věry Chytilové. Oba filmy by se daly nazvat Pátrání po Věře, protože Chytilová tady pátrá i po tom, co z jejích vztahů přetrvalo, co stále jakkoli jinak trvá. V bytě, kde žili s Karlem Ludwigem, například ukazuje, kde skladovali sklenice s naloženým masem. A výraz jejího obličeje přitom ovládne něžný úsměv, z něhož je patrné, že je ve vztahu s Ludwigem stále naložená.

Tím se dostávám k druhému momentu odstupu Dědictví, kterým je rovněž setkání po čase s blízkým člověkem. Jde o scénu zjevení anděla, který v podání Jiřího Pechy nikoli nazdařbůh připomene Bohušovi jeho otce: „Bohumile, Bohumile…“, zní káravě z úst vousatého anděla. Ovšem ani pohled do tváře mrtvé kozy či mrtvého otce nepřiměje Bohuše, aby si opět nenasadil masku suveréna, který je za vodou, a to nikoli jen tou v bazénu, nově postaveném na jeho zahradě. Bohuš užasle zírá, jak se anděl-otec vrací do nebe, ale vertikála Bohuše zůstává vychýlena: on svojí fyzickou výškou sice přesahuje všechny kolem, ale v choreografii notně nejisté až nervní. Polívka zde postavil kinetickou sochu lidské entropie, a to díky tělesnému herectví, díky němuž dokázal mixem afektu a subtilnosti vyjádřit i vnitřní „odstředivost“ postavy Bohuše.

Tato vychýlenost je ostatně příznačná pro kolektivní postavu jeho vesnických kumpánů, které – stejně jako většinu ostatních postav – ztělesnili bývalí či soudobí herci Divadla Husa na provázku a HaDivadla. Ti všichni dokázali ztělesnit autorskou stylizaci Chytilové, která film v duchu teatrálnosti Bohušova chování režírovala v podobě loutkovitosti odpovídající tomu, že když něco vlastníme, tak jsme tím také vlastněni, a tedy ovládáni. Herecké obsazení tohoto filmu můžeme nepochybně vnímat také jako hold ojedinělé tradici zmíněných brněnských divadel malých forem a velkých rozměrů.

Dovolím si tento fenomén velkého v malém přiblížit příběhem, dědictvím svého druhu, s nímž se s vámi rozloučím. Celoživotní herec HaDivadla Jáno Sedal, který hraje v Dědictví hajného, před nedávnem odešel hrát do háje věčnosti. To jsme tak jednou mezi nocí a ránem seděli v baru Divadla Bolka Polívky Poslední leč, když vstoupil Jáno s rukama zaťatýma v pěst a bez pozdravu, bez jediného slova přistoupil plíživě k našemu stolu, vymrštil ruce a prudce rozevřel pěsti, aby se z nich vysypalo něco mezi pilinami a prachem. Jáno se na každého z nás významně podíval a vzápětí opět beze slova odešel, aby po jeho odchodu nad námi ve světle lamp pokračovalo iluminativní víření, k němuž jsme se zvednutými hlavami tiše vzhlíželi.

Vnímám ten výjev jako dědictví nepostižitelného, jako něčeho, co je a co přitom nelze uchopit, vlastnit, jako něco, co propojuje viditelné s neviditelným. A v tomto spatřuji i dědictví filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág: Trvání není obsaženo v tom, co máme v rukou, nýbrž v tom, jak se sobě a světu dokážeme otevřít. Přeji vám vířivou filmovou iluminaci, do jejíhož světla rozevírám svoje pěsti.