Válka ve fraku

Italští tvůrci Massimo D'Anolfi a Martina Parentiová se rozhodli, že natočí válečný dokument na kontinentu, kde je mír. Válku tedy zachytili bezkontaktně, za spolupráce evropských archivů, armády a ministerstva. Více než to, co je před kamerou, je však zajímalo to, co je za ní. Berou nás do laboratoří, kanceláří a učeben, z nichž sledujeme obrazy z druhého konce světa. Válečné násilí z takové dálky připomíná videohru nebo vzbuzuje dojem, jako by se odehrávalo na jiné planetě. Je fascinující sledovat, jak tyto signály zachycují evropské instituce a zapojují se do válečného dění na druhém konci vesmíru.

Italští badatelé odstupňovali snímek podle časové posloupnosti. Jednotlivé kapitoly se odehrávají v dávné a nedávné minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. Průsečíkem čtyř segmentů není jen temporalita ale i materialita. Tvůrci se poměrně brzy odpoutávají od nitrátového a celuloidového pravěku a uchylují se k nulám a jedničkám. Záběry italské invaze do Lybie z roku 1911 vyměňují za záznamy bombardování a teroristických útoků, pořízených na digitální kameru nebo mobilní telefon. Vydávají se tak opačným směrem, než jejich krajané, Federico Ferrone a Michele Manzolini v dokumentu Průnik. Jejich snímek, který roku 2019 soutěžil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Opus bonum, za pomoci výhradně archivních materiálů sugestivně rekonstruuje realitu druhé světové války.

D'Anolfi a Parenti dobovou realitu naopak dekonstruují a s obrazy z fronty pracují jako s přiznaným mediálním obsahem. Válečná videa kolující na YouTube, fotografie vyvěšené na Facebooku, nebo interaktivní aplikace a mapy vyznačující aktuální stav bojů na frontové linii se stávají informacemi na síti. Kinematografie prý byla již ve svých počátcích „ostrá jako nůž“, když se na Afriku dívala očima bílých kolonizátorů. Současná kinematografie není o nic mírnější. Je to poznat na způsobu, jakým se dotýkáme tématu války, abychom si nepotřísnili ruce krví, nebo nemuseli snášet pohledy trpících. Sítě jsou prodlouženou rukou pohodlného digitálního věku.

Válka a mír spojuje nespojitelné, působí na emoce a zároveň se od nich distancuje. Drastické záběry na rozhtraná těla, oběšence nebo mrtvolu dítěte zavalenou v ruinách kontrastují s racionalitou a systematičností institucí, které s těmito obrazy pracují. „Válečný archeolog“ ve sterilním prostředí filmového archivu pinzetou opatrně sbírá úlomky filmového pásu, na němž vyhasínají lidské životy. Pracovník krizového štábu ministerstva zahraničních věcí v úhledném obleku sleduje na monitoru stav válečné zóny a budoucí vojenští fotografové a kameramani se učí pracovat s obrazovou kompozicí a svícením.

Jako bychom válku sledovali pod laboratorním mikroskopem. Před námi se rozprostírá fragmentovaná realita a my pro detail nevidíme celek. Změnu přináší závěrečná a zároveň nejabstraktnější kapitola, která dochází k ohromující syntéze. Koláž obrazů, hlasů a významů propojuje abstraktní a konkrétní, vzdálené i blízké, minulé i budoucí. Z částí těl se opět stávají lidé a z polic s filmovými kotouči křičí miliony osudů. Válka a mír promlouvá o síle a významu vizuálního dědictví, které představuje protetickou paměť zapomínající společnosti.