Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Válka jako stav mysli

Téma

Válka jako stav mysli

29. 10. 2019 / AUTOR: Janis Prášil
Esej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum.

Společný snímek italského tvůrčího dua Michele Manzolini a Federico Ferrone Průnik by mohl být dvojčetem dokumentu Doufám, že se máš dobře, filmové adaptace knihy Patrika Ouředníka Europeana. Obě díla, která spolu na letošním ji.hlavském festivalu soutěžila v hlavní sekci Opus Bonum, se prostřednictvím archivních materiálů vracejí k dějinám dvacátého století. Doufám, že se máš dobře francouzského dokumentaristy Arnauda de Mezamata však nahlíží na historické procesy z daleké budoucnosti, zatímco Průnik se dívá z bezprostřední blízkosti a místo velkých kolektivních dějin sleduje individuální lidskou zkušenost. 

Jako by autoři Průniku vyjmuli jeden z příběhů Mezamatovy adaptace, tak působí osud jejich hrdiny, italského vojáka Romana Ismaniho, jenž roku 1941 odjíždí na Ukrajinu, aby pomáhal jako tlumočník a válečný vyšetřovatel spojeneckému nacistickému Německu. Road movie, procházející Itálií, Rakouskem, Maďarskem, Rumunskem a Ukrajinou, ukazuje proměňující se válečnou krajinu. Zděné domy a známé prostředí evropských měst nahrazují vesnická stavení a chatrné přístřešky. Lidí ubývá, krajina chudne a mění se v pustinu rozlehlé ukrajinské stepi. Nastávající zimu přežije z vojáků jen málokdo.
 

Foto z filmu Průnik
 

Ismaniho pouť válečnou Evropou ukazuje nejen krajinu historickou, ale i psychologickou. Odborník na sémiotiku Manzolini a historik a politolog Ferrone se pouštějí do psychologické a sociologické studie, která ukazuje vnitřní rozklad člověka, ocitajícího se na hranici života a smrti. Jejich hrdina následuje podobnou trajektorii jako mise kapitána Willarda vietnamskou džunglí v Coppolově Apokalypse, nebo bloudění španělského konvistadora peruánským pralese v dramatu Wernera Herzoga Aguirre, hněv boží. Ukazují apokalyptickou vizi světa, v němž dochází k niternému střetu mezi fyzickou konkrétností a poetickou obrazností, mezi kolektivním a individuálním, nebo vnitřním a vnějším. 

Hlavní postava se v záběru nikdy neobjeví, přesto se dostáváme do jejího nitra a sledujeme, jak se člověk propadá sám do sebe. Lidská mysl utíká z drásavě konkrétní a hmatatelné reality do vzpomínek na milovanou ženu a domov. Obrazy rodinného štěstí nejdříve působí jako bezpečné útočiště před vnějším světem, postupně se však stávají přízrakem, bolestivou připomínkou toho, čeho se hrdina pravděpodobně již nedožije. Autenticitu osobního prožitku, která je pro Průnik charakteristická, nijak nenarušuje fakt, že je postava Ismaniho fiktivní. Je to kolektivní hrdina, který povstal z mnoha deníkových záznamů válečných veteránů, jejichž svědectví podkresluje střihová koláž z amatérských fimových záběrů z fronty.
 

Foto z filmu Průnik
 

Průnik tematizuje časoprostorovou kontinuitu ozbrojených konfliktů. Do archivních obrazů druhé světové války vstupují záblesky přítomnosti, které tvůrci natočili na témže místě, ale v jiné době, na současné Ukrajině. Války se opakovaně vracejí na stejná místa, jako by to byla prokletá území uvězněná v časové smyčce, v níž se ztrácí rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností. Manzolini a Ferrone dokonce sahají po postavě ďábla, který se objevuje jako pohádková bytost v úvodu, nebo se pomyslně vtěluje do těžké industriální zvukové koláže. Může jít o mýtickou postavu, nebo o zosobnění abstraktních, cyklicky se opakujících historických procesů. Postava Ismaniho, kterého tvůrci obohatili o předchozí válečnou zkušenost v Africe, však dokládá, že ten, kdo si v sobě nese válku napříč časem a místem, je člověk. 

Adaptace Europeany Doufám, že se máš dobře, založená na diskontinuitě jednotlivých obrazů, záměrně zviditelňuje časoprostorové švy. Průnik tyto švy naopak zakrývá a simuluje jednotu času a prostoru ve snaze vystavět lineární příběh. Tato fikcionalizace historie však funguje i druhým směrem. Zatímco Průnik vyplňuje švy konkrétním lidským příběhem a dává hlas mnoha anonymním padlým životům, historický narativ, který se v současnosti šíří italskou veřejností a vzdělávacími institucemi, dělá opak. Vylepšuje obraz Itálie za druhé světové války, nebo o nelichotivé kapitole národních dějin mlčí. Manzolini a Ferrone probouzejí svědomí současné společnosti a doplňují mezery v kolektivní paměti.