DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Váhaví vikingové v srdci EvropyMÍR: Hundred years of revolution

Blog

Váhaví vikingové v srdci Evropy

14. 9. 2022 / AUTOR: Radim Procházka

Arctic Festival v islandském Reykjavíku uvedl 18. září retrospektivu filmů islandských filmařů, které natočili během svých studií na pražské FAMU. Šlo o první přehlídku tohoto druhu, která chtěla poukázat na zajímavý fenomén: po desetiletí se totiž islandští filmaři stěhovali do České republiky, aby zde studovali na naší filmové škole. Byli mezi nimi i známí režiséři jako Grímur Hákonarson nebo Börkur Gunnarsson. Za pásmem s názvem FAMU Alumni present… stojí filmový producent a pedagog FAMU Radim Procházka, který pro dok.revue přibližuje, co ho ke zorganizování přehlídky vedlo.

Vzpomínám si, jak tehdejší děkan FAMU Pavel Jech na klauzurních projekcích v roce 2013 prohlásil, že film Bobby Sigurðura Möllera Sívertsena je jako setkání Akiho Kaurismäkiho s Jimem Jarmuschem uprostřed Atlantiku. Režisérův humor bavil všechny v sále a naplno využil potenciálu charismatického neherectví zpěváka Bruna Ferrariho. Já jsem jako mentor na FAMU teprve začínal, ale záhy jsem si všiml, že Islanďanů jako Sigurður je mezi mými studenty poměrně hodně a patří k těm nejvýraznějším.

Sám jsem se s islandskou kulturou potkal nepřímo o deset let dříve, když jsem byl studentem FAMU a můj učitel Karel Vachek nám představil svého spolužáka z šedesátých let Woodyho Vašulku. Fascinovaně jsem hleděl na záběry, na kterých proměnil lidi přecházející ulici pod jeho oknem v boule pod šedým příkrovem jakéhosi pomyslného koberce. Až později jsem se dozvěděl, že „femme fatale“ jeho života a klíčovou spoluautorkou byla Islanďanka Steina, se kterou se seznámil, když studovala v Praze hru na housle. Bylo mi velkou ctí stát se později českým koproducentem jejich „dvojportrétu“ Efekt Vašulka, který režírovala Hrafnhildur Gunnarsdottir a stal se nejlepším islandským dokumentem roku 2019. Můj zájem o Island narůstal…

<b><i>Kjöt</i></b>

Když jsem předloni uviděl ve filmu MÍR: Hundred years of revolution bustu Lenina kácet se do islandské sněhové závěje, nemohl jsem si nevzpomenout na již zmíněného Karla Vachka a jeho práci s rekvizitami, například soškami egyptských bohů ve filmu Tmář a jeho rod. Nebyla to náhoda, režisér Haukur Hallsson předtím natočil v rámci svých školních cvičení Vachkův portrét, takže se zblízka seznámil s dílem významného českého filmového esejisty.

Tak daleko, tak blízko

Každý z islandských režisérů a režisérek, které jsem na FAMU učil nebo zažil, mi něčím utkvěl v paměti. Jejich filmy měly vždy silnou vizuální stránku. Islanďané mi ale vždycky přišli taky lidsky blízcí. Mají stejný smysl pro humor jako my. Nejdříve mne to překvapovalo: ostrov daleko na arktickém severu a středoevropská země, která ani nemá přístup k moři. Nemůže existovat větší geografický rozdíl! A podnebí, jak známo, lidské charaktery ovlivňuje jako máloco. Možná, že pro pochopení podobnosti obou nátur je klíčová slavná anekdota o původu názvu Islandu, ve kterém měl led odlákat další kolonizátory a nasměrovat je dál na západ do „zeleného“ Grónska. I naši zemi chtěli jiní mnohokrát kolonizovat a pojmenovat a nám nezbylo, než se tomu naučit smát. Koneckonců ne náhodou nacistický protektor Reinhard Heydrich označil Čechy za “smějící se bestie”.

<b><i>Anticorro</i></b>

V jedné knížce glos o Islandu jsem se dočetl, že Islanďané odkládají důležitá rozhodnutí na poslední možnou chvíli. To mohu z vlastní pedagogické práce potvrdit. A možná je to i jediný rozdíl mezi námi, protože Češi mají vždycky rychle ve všem jasno. A samozřejmě, že ne vždy jde v pedagogickém procesu všechno snadno. Eydis, která byla tak nerozhodná, že ze začátku přinášela skoro na každý seminář nový příběh, mi letos po vítězství jejího Chrysalis na FAMUFESTU a na reykjavickém Stockfish Film Festivalu děkovala slovy: „Pane učiteli, děkuju za ten rok, i když jsme nebyli vždycky ve shodě, jste správnej chlap.“

Když jsem se kolegům v roce 2015 zmínil, že jsem viděl sympatické a v Cannes oceněné Berany, dozvěděl jsem se, že režisér filmu Grímur Hákunarsson rovněž studoval na FAMU, dokonce ve stejné době jako já. Rozhodl jsem se tedy uspořádat  přehlídku tvorby Islanďanů a Islanďanek, kteří studovali na pražské FAMU. Většina filmů pochází z posledních deseti let, tedy z doby, kdy na škole působím já. Ale školní famáckou lovestory Slávek the Shit Grímura Hákunarssona jsem nemohl v našem výběru opomenout, a tento tvůrce se tak stal jediným zástupcem starší generace.

<b><i>Chrysalis</i></b>

Islandští adepti filmu vyjížděli studovat do zahraničí částečně i z donucení, vždyť donedávna neměli vlastní filmovou školu. V té souvislosti je zajímavé zmínit, že dnes už existují dvě a obě vedou, věřte nevěřte, bývalí studenti FAMU. Stephen Meyers je děkanem úplně nové školy Listaháskóli a Börkur Gunnarssonn vede filmovou katedru na Kvikmyndaskóli. Je ale Gunnarssonův v češtině natočený celovečerní debut Silný kafe, který si dobře pamatuji z doby mých studií na FAMU, spíš islandský, nebo český film? Rád nechám diváky, aby si zkusili odpovědět sami.

<b><i>Slávek the Shit</i></b>

---

Přehlídka uvedla tyto filmy:

Slávek the Shit (Grímur Hákonarson, 2004, 15’)

Anticorro (Elísabet Elma Guðrúnardóttir, 2017, 6’)

Sassicaia (Ívar Erik Yeoman, 2016, 10’)

MÍR: Hundred Years of Revolution (Haukur Hallsson, 2020, 21’)

Kjöt (Heimir Gestur Valdimarsson, 2013, 4’)

Chrysalis (Eydís Eir Brynju-Björnsdóttir, 2021, 11’)

Bobby (Sigurður Möller Sívertsen, 2013, 8’)