Ústup, nebo obhajoba lidskosti? Postantropocén Viery Čákanyové

Téměř ke každé otázce, kterou se rozhodne zkoumat, přistupuje Viera Čákanyová s ambivalentním postojem. V jednu chvíli jsem si poznamenala: „Jako by každé zvolené téma vyžadovalo současně obhajobu i kritický odstup; melancholie prostupuje její ironii a cit pro absurdno je přítomen už v jejích raných dílech.“

Její tvorbu jsem dlouho sledovala se zájmem, avšak z určité vzdálenosti. Zlom nastal v roce 2022, kdy kolegové z Centra věd o umění ve spolupráci s Nadací Novum uspořádali konferenci Umelecké a umelé: inteligencia, imaginácia a kreativita.

V té době jsem se nacházela ve výzkumném vakuu, které možná znají všichni, kdo uzavřeli jeden větší projekt a ještě si nezvolili téma dalšího. V roce 2021 mi vyšla kniha Zmena bez zmeny Podoby slovenskej televíznej hranej tvorby 1990–1993. Mnozí tehdy očekávali, že budu ve výzkumu televizní tvorby pokračovat, ale pro mě se ta nejzajímavější část – sledování, jak se v období přechodu od romantických „revolučních“ narativů k těm tragickým a satirickým formovaly deziluze a sebestřednost televizních pracovníků – vlastně vytratila.

V prázdnu, které následovalo a jež slibovalo spíše příval průměrných děl, jsem si znovu vybavila, jak hluboce mě zasáhl Čákanyové film Bílá na bílé. Z jednoho zcela lehkovážně navrženého konferenčního příspěvku, který jsem posléze rozpracovala do studie, se spontánně zrodil širší zájem o její tvorbu: nejprve jedna studie, pak druhá – a nakonec mi Martin Kaňuch ze Slovenského filmového ústavu navrhl, abych o Vieře Čákanyové napsala monografii.

„Monografie nevznikala podle vzoru biografických studií umělce či teorie auteura, ale od počátku spíše jako esejistické uvažování a interpretace post-antropocentrické trilogie.“

Tato myšlenka mě zároveň vyděsila i zaskočila. Zaskočila nás vlastně obě. Brzy jsem si však uvědomila, že mě ta výzva přitahuje: nejen proto, že v té době o Čákanyové díle téměř žádné studie neexistovaly, a cítila jsem tedy jakýsi dluh, ale i proto, že jsem měla pocit, že se dotýkám něčeho podstatného – témat, která přesahují hranice regionální tvorby a rezonují s nejpalčivějšími otázkami světa, v němž žijeme.

Monografie proto nevznikala podle vzoru biografických studií umělce či teorie auteura, ale od počátku spíše jako esejistické uvažování a interpretace post-antropocentrické trilogie Viery Čákanyové – filmů FREM, Bílá na bílé a Poznámky z Eremocénu.

Ani samotné autorce by se zřejmě nelíbilo, kdyby dostala „pomník“ v okamžiku, kdy do profesionální kinematografie teprve vstupuje. Vzpomínám si na její smích, když jsem jí tento ediční plán oznámila – smích, který se objevil pokaždé, když jsem ji zaskočila příliš banální otázkou nebo nápadem. Vím, že představa monografie jí dodnes není úplně příjemná.

Čím víc jsem se držela původního záměru, tím víc jsem ze zvědavosti sledovala i další díla Viery Čákanyové. Postupně jsem pochopila, že výjimečnost této autorky spočívá mimo jiné v tom, že se nesnaží být tradiční auteurkou za každou cenu.

Nevytváří žádný rozpoznatelný styl ani se neupíná k jedné tematické linii, ale přesto se pohybuje mezi žánry i výrazovými polohami s naprostou vnitřní konzistencí.

„Už ve svých raných studentských cvičeních odmítala dělení filmu na hraný a dokumentární, což ji přirozeně vedlo ke zkoumání nových hraničních oblastí.“

Už její studentská tvorba je stylisticky i tematicky neobyčejně rozmanitá, a přesto v ní od počátku cítíme hluboký zájem o porozumění komplexnosti a ambivalenci lidského  světa. Kritiku komunistické totality brzy vystřídala sarkastická kritika kapitalismu a lidské zpupnosti. Už ve svých raných studentských cvičeních odmítala dělení filmu na hraný a dokumentární, což ji přirozeně vedlo ke zkoumání nových hraničních oblastí – mezi žánry, mezi fikcí a dokumentem, mezi filmem, animací, experimentem i postfilmem; ale také mezi umělým a uměleckým, mezi lidským a tím, co je mimo nebo více než lidské.

Ještě něco mi bylo na tvorbě Viery Čákanyové od samého začátku nesmírně sympatické. Je to tvůrkyně, která je nejen mimořádně intuitivní, ale zároveň neobyčejně sečtělá, zvídavá a plná rozmanitých zájmů – jak v oblasti společenských problémů, tak v oblastech  filozofie, vědy a alternativních způsobů myšlení i sebepoznání. Ve slovenské kinematografii, které se dlouhodobě věnuji, jsem po mnoha letech našla osobnost, která pro mě představuje skutečnou inspiraci – svou tvorbou i způsobem života – a je stálým zdrojem nových překvapení v každém dalším díle.

„Zabývala jsem se jejím ambivalentním vztahem k trans- a posthumanismu stejně jako kritikou i vášnivou obhajobou lidskosti v době, kdy možná čelíme jejímu zániku.“

Kniha nakonec vznikla na základě několika dříve publikovaných studií a přednášek a sama se stala hybridem: mezi tradiční  monografií věnující se autorčině tvorbě chronologicky a esejí o potřebě překonat a přehodnotit antropocentrismus současného lidstva. I proto jsme ji nakonec přesunuli z edice Cinestézia časopisu Kino-Ikon do edice Slovenského filmového ústavu Camera obscura, která představuje díla významných osobností slovenské i světové kinematografie.

První kapitola se věnuje rané tvorbě režisérky – chronologicky a spíše popisně. Později se však kniha rozvíjí směrem k esejistické analýze několika klíčových oblastí Čákanyové „trilogie o ústupu lidstva“. Snažila jsem se čtenáři přiblížit, v čem spočívá její až radikální pojetí filmové eseje, spojené s obhajobou i opouštěním osobní perspektivy ve prospěch širší, transpersonální roviny. Zabývala jsem se jejím ambivalentním vztahem k trans- a posthumanismu stejně jako kritikou i vášnivou obhajobou lidskosti v době, kdy možná čelíme jejímu zániku – alespoň v podobách, jaké jsme dosud znali.

Rukopis vznikal pomalu: jednak proto, že bylo třeba propojit existující texty do souvislého celku, jednak kvůli mé potřebě neustále přehodnocovat to, co už bylo napsáno. A také proto, že samotná autorka byla vždy o krok napřed ve všech tématech, která svými díly otevírala. Když jsem rukopis odevzdávala, Viera Čákanyová mě „dohnala“ i tím, že představila hned tři nová krátká díla, která na mé teze i její dosavadní tvorbu krásně navazovala – a přitom s typickou ambivalencí znovu zpochybnila dosavadní závěry, aby se vydala jiným směrem.

Do výsledné monografie se nakonec dostaly jen krátké zmínky o těchto nových dílech – právě tolik, aby čtenář získal prostor hlouběji se ponořit do výzev, které tato výjimečná autorka přináší a, doufejme, i nadále přinášet bude. Monografie by měla fungovat jako pozvání k cestě pro ty, kdo si vztah k tvorbě Viery Čákanyové teprve hledají, ale i jako možnost přemýšlet o člověku, o tomto „dvounohém neurotickém tvoru“ (jak říká jeden z jejích nejnovějších filmů Bardo), o smyslu jeho existence na Zemi, která ho možná vůbec nepotřebuje.

A zároveň o smyslu samotného umění – neboť i k němu se Čákanyová vyjadřuje už od svých studentských filmů s ironickou skepsí a typickou ambivalencí, včetně kritického pohledu na jeho environmentální stopu. Nikdy nenabízí jednoduchá ani jednoznačná řešení.

I když monografie je výsledkem mé fascinace dosavadním dílem jedné, mimořádně komplexní autorky, přála bych si zároveň, aby nebyla vnímaná jen jako analýza „díla”, ale aby podnítila pozornost k celému komplexu otázek, které toto dílo otevírá a které rozhodně nejsou vyčerpány, ale také k celé nové umělecké generaci, která na úlohu člověka ve světě nahlíží možná zcela jinak. Často právě prizmatem nutného odstupu, přehodnocení a opouštění starých antropocentrických pozic.