Těším se na ranní ji.hlavskou mlhu

Zeptali jsme se festivalového štábu a hostů, na co se na 21. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava těší nejvíc.

Radim Procházka, producent:
Rozhodně nejnapínavější bude, zda se nám podaří získat audienci u islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona. Režisér Jan Bušta se totiž rozhodl, že právě tahle megastar je tou správnou volbou pro „skórování“ v jeho novém filmu á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN.

Andrea Slováková, dramaturgyně festivalové sekce experimentálních filmů: 
Film Violy Ježkové Všechno má svůj čas – povzbudivá osobní esej ukazuje, jak lze to, co zůstalo po rozbití, přeskládat jinak a nově. Dvacet devět minut na moři Jacquese Perconteho, čisté mořské blaho. Průhledná bytost Jean Rouch, mistr obrazů, které promýšlejí věci vnější, jiné.

Jana Počtová, režisérka:
Nejvíce se těším na festivalovou atmosféru a lidi kolem. Setkat se zase po nějaké době se všemi, kteří mají rádi film, a na několik dní se zavřít do kina a věnovat se jenom nezávaznému konverzování a koukání na dokumenty. V rámci festivalu budeme prezentovat i náš nový film Nerodič, který bude součástí soutěže Česká radost, a projekce v Jihlavě s publikem, jaké vždycky má, je velká radost. Lidi reagují a pro mě je vždycky strašně příjemné vidět, jak film žije. 

Helena Třeštíková, režisérka:
Já se tradičně vždycky snažím vidět co nejvíce filmů ze soutěže Česká radost. Baví mě sledovat český dokument ve všech jeho podobách. Letos se také moc těším na přednášku Šárky Slezákové „Sběrači času“ o různých časosběrných projektech ve světě, což mě samozřejmě mimořádně zajímá.

Jóhann Jóhannsson

 Všechno má svůj čas (Viola Ježková, 2017)


René Kubášek, štáb MFDF Ji.hlava:
Nejvíce se těším na tu krásnou jihlavskou ranní mlhu.

Robin Kvapil, režisér:
Řeknu to upřímně: nejvíc se těším na to, jak potkám spoustu lidí, co mám rád, a dám si s nimi mojito nebo střik. Tohle mám na Ji.hlavě vlastně rád ze všeho nejvíc… a pak se těším na Strejcovského film o Slovanské epopeji, protože je tam Krnáčová a to by mohla být legrace a jde to spojit s tím předešlým sdělením.

Vít Klusák, režisér: 
Na protančené noci v DKO. Dobrých filmů je plný internet, ale plný parket inspirativních bytostí – z oboru a v dobrém rozmaru – potkáte málokde.

Jan Gogola ml., režisér a dramaturg:
Těším se průběžně na nečekané a jihlavský festival v tomto smyslu není výjimkou.

Jan Havran, tým CDF: 
Těším se moc na sekci Udigrudi, v naději, že snad znovu zažiju podobný pocit objevnosti programu, jaký jsem měl asi nejintenzivněji na LFŠ v r. 2007 (zde byl také David Čeněk dramaturgem brazilské sekce). Představit zde kus neznámého světa v době flašinetového kanonizování chce odvahu. Navíc dramaturgie Davida Čeňka nikdy nezklame!
Jsem zvědavý na Inspirační fórum s Katarzynou Surmiak-Domańskou. Třeba se jím povede rozšířit povědomí o polské reportážní škole a edičním plánu nejdůležitějšího současného vydavatelství (Absynt) i v ČR.

Miss a dinosaurus (A Miss e o Dinossauro - Bastidores da Belair, Helena Ignez, 2005)

Karolina Zalabáková, režisérka:
Island! Jóhann Jóhannsson!
Někdy kolem roku 2005 jsem viděla na Fresh Film Festu, který tehdy ještě existoval a konal se v Karlových Varech a byl lepší než „velké” Vary a filmy se v noci pouštěly u bazénu a dívali jsme se na ně z lehátek, dokument o islandské hudební scéně Screaming Masterpiece. Připadalo nám to jako zjevení. Sigur Rós, Ghostdigital, Ólafur Arnalds, Björk řvoucí v digi-punkové agónii… Všichni jsme tam okamžitě zatoužili odletět, jít do prvního klubu a tak nějak samozřejmě tyhle hvězdy potkat. Jóhann Jóhannsson je u nás v obýváku stálým hostem od zimy 2009, kdy Lukáš Gargulák přinesl jeho album And in the Endless Pause There Came the Sound of Bees a pak Fordlandia.

S Kamilou Zlatuškovou chystáme natáčení dokumentu o adoptovaných dětech vyrůstajících na Islandu. Říká se, že když si vás Islanďané pustí domů, stanete se jejich přáteli už na pořád. Asi jakože omylem zazvoním u Jóhannssonů… a zeptám se, proč nakonec soundtrack k pokračování Blade Runnera 2049 komponoval někdo jiný = skandál!

Matúš Slamka, redaktor fest.blogu: 
Vždy, keď počujem meno režiséra prvý krát, som plný očakávania. Nový pohľad na problémy, ktoré sa nás bytostne dotýkajú, ale i na tie, o ktorých až toľko informácií nemáme, je vždy prínosom. Aj preto sa veľmi teším na sekciu Prvé svetlá, plnú filmových debutov nových tvárí svetovej dokumentaristky. Očakávam príval novej energie a jedinečné diela či už po formálnej alebo príbehovej stránke. Obzvlášť sa teším na Divokosť Rémmiho De Gaalona a Jonathana Le Fourna. Stret prírodnej divočiny s divokosťou mestskej spoločnosti predstavuje výborný námet pre kvalitný dokument. Z tohtoročného programu ma okrem mnohých ďalších oslovil i debut režisérky Diane Sara Bouzgarrou Nič si nepamätám. Spojenie celospoločenskej témy revolučných nepokojov v Tunisku s osobným príbehom straty pamäte a následného hľadania spomienok znie neodolateľne. 




F1.17DOK.REVUE
25. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film