Touha po tichu. Válečné dokumenty z Ukrajiny

„Domov je zničené místo, které nejde opravit.“¹⁾

 

Válka na Ukrajině přinesla za poslední rok řadu dokumentů, které zobrazují násilí, utrpení a destrukci. Snímky ukrajinských i zahraničních tvůrců však kromě reportážní roviny často zahrnují i rovinu konfesní, metaforickou, nebo dokonce poetickou. Jakým způsobem dokumenty zachycují válku a její dopad na civilní obyvatelstvo? 

Ukradená budoucnost

Dokument Dům z třísek, který dánskému režisérovi Simonu Lerengu Wilmontovi vynesl nominaci na Oscara, vyobrazuje situaci dětí, o něž se jejich rodiče v důsledku zhoršení životních podmínek na Ukrajině nemohou postarat. Ruská anexe Krymu roku 2014 se podepsala na zhoršení ekonomické situace a zvýšeném počtu závislostí obyvatel ve válkou postižených oblastech. Děti z rodin, kde vládne alkohol a často i domácí násilí, putují do ústavní péče. Tam sice válka neproniká, ale i zde malí protagonisté svádí svůj vlastní boj. Čekají na to, zda si pro ně přijdou jejich rodiče, nebo budou vyrůstat u pěstounů.

Společným jmenovatelem dětských hrdinů je, stejně jako na nedaleké válečné frontě, každodenní nejistota. Přirozené rodinné vazby, které fungují jako záchytné body v nejistém světě, byly narušeny nebo zpřetrhány. Neobvykle pevná přátelství mezi dětskými obyvateli ústavu tak alespoň částečně sytí potřebu lásky, důvěry, blízkosti a stability. Jenomže i tyto náhradní vazby mohou být kdykoli rozpojeny. Ústav má omezenou kapacitu, a tak mají v jedné scéně nejstarší chovanci jen dvě hodiny na to, aby si sbalili svoje věci, než budou odesláni do dětských domovů a možná se už nikdy neuvidí.

Absence domova a pocit vykořeněnosti převažuje i ve snímku Nevyhasneme polské režisérky Alisy Kovalenko. Empaticky a místy až impresionisticky ukazuje dospívání pětice teenagerů poblíž válečné fronty na Donbase. Obejde se bez drastických záběrů mrtvých těl, rozbombardovaných měst a lidí schovávajících se ve sklepích. Kdyby na obzoru nevybuchovaly bomby a nebyla slyšet střelba, skoro by to vypadalo, že sledujeme příběh obyčejného dospívání na chudé vesnické periferii.

Dospívání hrdinů a hrdinek v Nevyhasneme je však mnohem složitější. Život na východní Ukrajině se po roce 2014 zakonzervoval, zasekl v mezičase. Ani oni se náhle nemohou pohnout dopředu či zpět. Zatímco starší generace v této realitě umí žít, mladí jako by do ní nepatřili. Vidí kolem sebe dožívající, umírající svět, po kterém už nebude nic. V budoucnu se nebudou mít kam vrátit a teď ještě neví, kam odejít. O to intenzivněji žijí přítomným okamžikem, jehož sílu Kovalenko s kameramanem Serhijem Stecenkem akcentuje záběry na postavy v zapadajícím slunci nebo na to, jak spolu teenageři tráví volný čas.

“Kovalenko nám přiblížila ty, kteří zažili nepředstavitelné situace, jako by to byli lidé ze sousedství.“

Šance na to, že budou moci žít jinak než jejich rodiče, je vzhledem k ekonomické situaci válkou zničeného regionu mizivá. Nemá smysl stát se učitelem nebo automechanikem, když není koho učit nebo co opravovat. A tak náctiletí utíkají do společného snění o tom, jak odejdou do města nebo do zahraničí. Na sociálních sítích, ve škole nebo mezi kamarády si vytváří vlastní univerzum, plánují uměleckou kariéru, koupi motorky nebo přechod Himálají. Toto přání jim splní ukrajinský cestovatel, sportovní komentátor a mecenáš Valentyn Ščerbačev, který bere pětici na výlet do Himálají. Právě zde začíná další, terapeutická část snímku. 

Setkání s jinakostí, krásou a svobodou děti, které polovinu svého dosavadního života strávily ve válce, ovlivňuje a mění jejich přístup k životu a budoucnosti. Podnětem pro vznik tohoto snímku byla právě Ščerbačevova charitativní akce, kterou se Kovalenko rozhodla zachytit. Záběry na skupinu dětí, které s nápisy Ukrajina na oblečení putují přes Himálaje, jim však vrací roli válečných obětí, kterou jim režisérka do té doby dokázala sejmout. Přiblížila západoevropskému publiku lidi, kteří zažili pro nás nepředstavitelné situace, jako by to byli lidé ze sousedství. 

Filmová terapie

Tvůrčí kolektiv Kinodopomoha neboli „Filmová pomoc“ provozuje youtubový kanál s krátkými videi, která na různých místech pořídili obyvatelé válkou postižené Ukrajiny. Sérii těchto videí sestavených do celovečerní stopáže představuje snímek Překonat temnotu, který letos zahajoval festival Jeden svět. Přestože se jedná o kolektivní dokument, charakterizuje jej osobní rovina. Na válku nenahlíží z pohledu zahraničních zpravodajů, politiků či akademiků, ale očima místních lidí, vojáků, lékařů, dětí v uprchlických centrech nebo starých lidí, kteří odmítají opustit svoje vybombardované domovy.

Pro mnohé z účinkujících je vyprávění na kameru formou terapie, jak potvrzuje i snímek In the Rearview, v němž polský režisér Maciek Hamela naslouchá uprchlíkům převáženým z válkou postižených oblastí do bezpečí. Katarzní okamžiky před kamerou prožívají i postavy z Překonat temnotu. Mladý kyjevský hudebník, který od dopadu prvních ruských raket na Ukrajinu cítí nepředstavitelný vztek. Křik ani pláč mu nepomáhají, a tak o své traumatické zkušenosti natáčí film. Nejdramatičtější složku snímku však nepřestavují osobní výpovědi, ale postapokalyptická válečná „scénografie“. Ta zahrnuje betonová těla budov, která jsou posetá ranami a sutiny se z nich valí jako vyvřelé vnitřnosti. Nekřičí zde lidé, ale domy.

Konfesní rovinu nalezneme i v syrové válečné reportáži Jevgenije Afinejevského Svoboda v plamenech: Ukrajinský boj za svobodu. Válečná road movie, které nás bere na pouť skrze válkou zničená města, vypovídá o civilních obětech. O krutostech vypráví umělec a tatér Vlad, který pomáhal odklízet v Buči mrtvá těla mužů, jež odmítli po dobytí města přejít na ruskou stranu. Mladá žena, která se společně se stovkami dalších civilistů ukrývala dva a půl měsíce v podzemí železáren Azovstal, se stala symbolem utrpení civilistů během bitvy o Mariupol. 

“Z betonových těl budov se valí sutiny jako vyvřelé vnitřnosti. Nekřičí zde lidé, ale domy.“

Svoboda v plamenech není jen konfesní film a válečná reportáž, ale i procedurální snímek o mechanismech moci a násilí. Afinejevský v podobném duchu natočil již „prequel“ Winter on Fire: Ukraine´s Fight for Freedom o tom, jak se demonstrace za vstup Ukrajiny do Evropské unie vyvinula v masové protesty, na něž režim prezidenta Viktora Janukovyče reagoval policejním násilím a zabíjením civilistů. Majdan je noční můrou a varováním pro okolní demokratický svět, představuje modelovou situaci o tom, jak se stát uprostřed Evropy postavil proti vlastním občanům.

Některé z protagonistů Svobody v plamenech můžeme vidět i ve snímku Mariupol: Očima obyvatel, v němž britský dokumentarista Robin Barnwell sleduje ty, kteří přežili útok na tři civilní cíle – na bunkr pod ocelárnou Azovstal, na porodnici a na městské divadlo. Pokračuje zde například příběh Hanny s malým dítětem, která čeká společně s ostatními civilisty na evakuaci z Azovstalu. Afinejevský i Barnwell ukazují, že násilí z našeho světa nikam neodešlo, probudilo se prostřednictvím dlouhého procesu a přežívá dál díky mocné propagandě šířené médii. Svět propojený technologiemi není o mnoho bezpečnější ani pokročilejší než v pre-digitální éře.

Nepatřičné umírání

Litevský dokumentarista Mantas Kvedaravičius byl zabit přímo na frontě. Při natáčení snímku Mariupolis 2 ho ruští vojáci zajali a zastřelili a snímek dokončila jeho snoubenka Hanna Bilobrova. V průmyslovém městě na jihu Donbasu natáčel již před šesti lety, krátce po ruské anexi Krymu. Zaměřoval se především na všednodenní život místních obyvatel. Na pozadí bojů sledujeme například přípravu svatby, vystoupení folklorního souboru nebo práci v Azovstalu, největším metalurgickém komplexu na Ukrajině. Každodennost života ve válečné realitě zaujme i v navazujícím snímku, v němž Kvedaravičius zachycuje život obyvatel, kteří se po ruské invazi schovávají v suterénu místního kostela.

“Nedá se mluvit o naději, ale o čekání, až po staccatovém zvuku vybuchujících bomb nastane ticho.“

Mariupolis a Mariupolis 2 představují vzácný příklad válečných dokumentů, které vynikají obrazovou poetikou. Filmař a vystudovaný antropolog v nich sleduje lidské konání jako něco, co existuje v závislosti na ostatních jevech. Je fascinován pohledem z okna, za nímž vychází nebo zapadá rudě zabarvené slunce a na obzoru vybuchují nikdy neutichající bomby. Výhled z domu je pro něj jako pohled do vesmíru. Sleduje lidské životy jako astronom hvězdy na obloze. Válka se pohybuje černým vzduchoprázdnem jako meteorit nebo černá díra. V podobném vzduchoprázdnu se ocitají i obyvatelé Mariupolu, vykonávající úmornou každodenní rutinu uprostřed nejistoty a všudypřítomného nebezpečí. Neví se, co bude zítra, dnes, za hodinu. Nedá se mluvit o naději, ale o čekání, až to všechno skončí. Na čekání, až po staccatovém zvuku vybuchujících bomb nastane ticho.

S neobvyklým obrazem války přichází i lvovský rodák Vitalij Manský, který se svým kolegou Jevhenem Titarenkem natočil dokumentární reportáž Východní fronta. Titarenko natáčí během prvních šesti měsíců války přímo na frontě v Donbase, ve stejné době jako Kvedaravičius. Zatímco vytahuje raněné z hořícího tanku a zachraňuje lidi bez nohou, spolurežisér Manský pracuje v relativním klidu na západní Ukrajině a ptá se návštěvníků přírodního koupaliště nebo křtu novorozence na válečnou situaci na východě země.

“Drsný humor, absurdita nebo určitý druh pozérství otevírá otázku, co vlastně očekáváme od válečných reportáží.“

Východní fronta se, stejně jako diptych Mariupolis Mantase Kvedaravičiuse, liší od klasické válečné reportáže určitou mírou stylizace. Některé postavy reagují na přítomnost kamery a staví se do heroické role. Jejich vystupování, jímž dávají na odiv více vlastní sebeprezentaci než zprávu o válečné realitě, může působit nepatřičně. Právě momenty zdánlivé nepatřičnosti jsou však na snímku nejzajímavější. Drsný humor, absurdita nebo určitý druh pozérství otevírá otázku, co vlastně očekáváme od válečných reportáží. Mnohdy méně překvapí syrové obrazy násilí a emotivní výpovědi svědků než hraný heroismus, známý spíše z propagandistických filmů nebo videí.

Ve Východní frontě trpí spíše zvířata než lidé. Když člen Titarenkova batalionu zastřelí psa, jenž hlídá soukromý pozemek, nezabije ho jednou nebo dvěma ranami, vystřílí do něj celý zásobník a my posloucháme bolestné kňučení zvířete, dokud ho nezasáhne smrtelná rána. S biblickou osudovostí se vleče i umírání krav na opuštěné dobytčí farmě, kde jsou zvířata uvízlá po hřbety v bahně a není jim pomoci. Manský scénami dlouhého umírání zpřítomňuje reálnost smrti. Pro západní publikum, přes rok bombardované drásavými zprávami v médiích, se válečné utrpení stalo vlekoucí se nepříjemností, zatímco obyvatelé a dokumentaristé stále umírají na frontě.