Sexuální výchova trochu jinak

Co všechno víme a nevíme o ženské sexualitě a jak s tím souvisí patriarchát? Tyto a další otázky otevírá úderný dokument Dilema touhy, který měl českou premiéru na MFDF Ji.hlava 2020.

Dilema touhy

Přestože v posledních letech v populární kultuře nacházíme stále častěji výrazné a silné ženské hrdinky, některé aspekty ženskosti, kupříkladu ženská sexualita, nadále zůstávají v mainstreamu nediskutovatelným tabu. To se nyní snaží prolomit americká dokumentaristka Maria Finitzová ve svém v pořadí již desátém snímku Dilema touhy.

Dokument v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů, který letos snímky nabízí ke zhlédnutí pouze v online podobě, zařadil festival do nesoutěžní sekce Svědectví, která nabízí filmy s neobvyklým pohledem na svět kolem nás. V tomto případě snímek skládá mozaiku zkušeností devíti žen rozdílné profese, věku, vyznání, etnika a genderové identity, které pociťují, že nemohou z různých důvodů naplno projevovat svoji ženskost a sexualitu. Tyto ženy můžeme rozdělit do tří kategorií.

V první kategorii jde o ženy, které zkoumají ženskou sexualitu na vědecké úrovni – doktorka Duttonová zkoumající biologii klitorisu a doktorka Diamondová zabývající se sexualitou žen z pohledu psychologie a genderových studií. Druhou skupinu potom tvoří ženy, jež svoji ženskost vyjadřují skrze umění – především konceptuální umělkyně Sophia Wallaceová, básnířka Becca, aktivistka Coriama a začínající stand-up komička Sunny. V poslední skupině nakonec nacházíme ženy, které se z pohledu většinové veřejnosti pohybují v jakési morální šedé zóně – striptérka Jasmine a návrhářka designových vibrátorů Ti Chang.

Všechny tyto ženy postupně hovoří o útlaku, se kterým se ve svém každodenním životě potýkají, ať už kvůli jejich zaměstnání, zaměření jejich tvorby, nebo přísným a ve své podstatě mizogynním náboženským tradicím uvnitř komunity, v níž žijí. Přestože mají jejich příkoří rozdílnou povahu i formu, neustále se navracející leitmotiv klitorisu, který v průběhu snímku získává spíše podobu symbolu, zastřešuje a pojmenovává příčinu a zdroj jejich trápení – tím je rigidní a neměnný patriarchální systém. Klitoris zde provází ženy hovořící na kameru jakožto symbol ženské sexuality a jako orgán, jehož primární úlohou je ženská rozkoš, přestože o něm většina lidí odmítá otevřeně hovořit, ba se jej dokonce štítí vyslovit. Jeho nedostatečný popis v moderních učebnicích anatomie a skutečnost, že drtivá většina lidí ani neví, jak tento orgán ve skutečnosti vypadá, mu dodává přímo enigmatický až mytický nádech.
 

Dilema touhy

 

Jsme kliterálně gramotní?

Konceptuální umělkyně Sophia Wallaceová, jejíž koncept kliterální gramotnosti byl pro dokumentaristku Mariu Finitzo hlavním impulzem k natočení tohoto snímku, přichází s takzvanou Stovkou zákonů kliterální gramotnosti (100 Laws of Cliteracy) – jednoduchými hesly, nesoucí se jako mantra celým filmem. Někdy jde pouze o vtipné slovní hříčky („The Hole is not the Whole“ – „Dírou to nekončí“), jindy o zajímavosti ohledně ženského těla a potěšení – o skutečných rozměrech klitorisu, nebo průměrné délce ženské masturbace. Jejich hravost a poťouchlost s sebou mnohdy nese i podněty k hlubší úvaze, především má ale v ženách vyvolat pozitivní a otevřenější přístup k jejich sexualitě, jak popisuje zákon č. 29 Každé tělo má právo na tolik potěšení, kolik je ho schopno dosáhnout. Sexualitu tak Wallaceová považuje za něco mytického, ne-li přímo posvátného. Toto religiózní vnímání posiluje nejen sama dokumentaristka, která trikově odstraňuje ze sakrálních budov nápisy a nahrazuje je jednotlivými zákony kliterální gramotnosti, explicitně s klitorisem jakožto symbolem zasluhujícím až náboženskou úctu pracuje i Wallaceová. Právě ona totiž v poslední třetině snímku odlétá do Mexika, kde přetváří prostory galerie v jakousi kapli či chrám zasvěcený tomuto ženskému orgánu, aby jej bylo možné uctívat tak, jak si dle ní po právu zaslouží.

Přibližně dvě třetiny snímku tak sledujeme hovořit ženy ve stylu mluvících hlav o různých podobách ženství, jež se více či méně napojují na sexualitu a způsob, jakým ženy znají své tělo. Některé jej zkoumají z čistě anatomického hlediska, jiné se jím zabývají z hlediska psychologie a sexuologie. Jiné ženy využívají k vyjádření své ženskosti a sexuality umění – mladá básnířka Becca, která své intimní verše rozdává na autobusové lince, kde se stala svědkem ostré partnerské hádky, jako gesto solidarity nejen k této konkrétní ženě. Jiná žena, Jasmine, naopak přistupuje ke svému tělu jako prostředku obživy, což je něco, na co většinová společnost pohlíží skrze prsty, paradoxně však ženy k takové seberedukci na objekt touhy vybízí. Zkušenosti každé z nich tudíž odráží nejen úskalí, se kterými se ženy musí potýkat ve svém profesním životě – jako například silně mizogynní prostředí ekonomiky a managementu, z něhož hledá Sunny únik v humoru stand-up komedii, ale také v soukromé sféře třeba formou domluvených sňatků. V poslední třetině pak snímek přechází do čím dál agresivněji apelativní roviny, varuje před sílící nenávistí ve společnosti nejen vůči ženám, ale i queer osobám a poukazuje na sexuální násilí páchané na ženách. V neposlední řadě pak ukazuje důsledky americké prezidentské volby v roce 2016. Na Trumpa film nazírá jako na ztělesnění patriarchátu – muže, který mnohé tyto problémy nejen bagatelizuje, ale mnohdy na nich svými výroky a chováním participuje.
 

Dilema touhy

 

Úderně o intimitě

Na téměř dvouhodinové ploše však nelze proniknout hlouběji do problémů, s kterými se všech devět protagonistek potýká, vše se tak odehrává velmi povrchně a náznakově. Snímek tak sice dokáže pojmout širokou škálu problémů – od přijetí vlastní sexuality, medicínský výzkum klitorisu, přes sexuální obtěžování, až po obecnější pojetí feministických hodnot, ničemu ale není věnován dostatečný prostor natolik, aby bylo možné do dané problematiky výrazně nahlédnout. Spíše než o sondu do konkrétních sociálních jevů poukazuje dokument na zastaralé smýšlení o ženách a jejich sexualitě ve společnosti, která vyslala prvního člověka na měsíc o bezmála třicet let dříve, než byl vůbec z ženského těla poprvé vyoperován a prozkoumán klitoris. Když se pak hovoří o problematice sexuálního násilí, je celé téma je zhuštěno do několikaminutové sekvence ždímající emoce dramatickou hudbou, překrývajícími se voice-overy obětí a prezentací katastrofických (nikoli však lživých) statistik. I touto krátkou sekvencí dokáže snímek vyvolat silné emoce, otázkou však je, do jaké míry je v těchto klíčových pasážích film podbízivý a svou plochostí přesvědčivý.

I přes jistou dramaturgickou rozkolísanost však jednotlivá svědectví působí úderně, silně, a přestože otevírá citlivá a intimní témata, skrze něž se snaží bořit celospolečensky rozšířené mýty, všechny osoby ve filmu hovoří naprosto otevřeně a bez příkras, protože nemají důvod činit opak. Mnohdy až doslova nahá upřímnost je pak pro některé nejen projevem síly, individuality a celistvosti, nýbrž i projevem vzdoru. Vzdoru proti pokřivenému vnímání a dvojímu metru, který společnost užívá, hovoří-li o mužích jakožto sexuálních bytostech a ženách, které mohou být redukovány na sexuální objekt, jestliže tak ukojí přání mužů, nemohou se však pokoušet o naplnění vlastních tužeb a uspokojení.

Dilema touhy je tak snímek, který má velké ambice a chce svým poselstvím oslovit každého, kdo je ochoten naslouchat. A protože přichází v době, kdy i do mainstreamových romantických komedií pronikají silné hrdinky hrdé na svou sexualitu jako Emily Cooperová v nedávném hitu Netflixu Emily in Paris, má snímek sílu přispět k tomu, aby podobným sebevědomím v budoucnu disponovaly nejen hrdinky naivních komedií.
 

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0 a ve spolupráci s časopisem Modern Times Review. Projekt Média a dokument 2.0 je financován z Fondů EHP a Norska 2014–2021. 





výpis dalších článků rubriky:  média a dokument 2.0

dok.revueNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara Simić
dok.revueNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan Kinzl
dok.revue(Znovu)budování domovaEsej Leily BasmaLeila Basma
dok.revueNedávná událost s koncem v nedohlednuMezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava 2020 uvedl malou přehlídku snímků zachycujících nedávné protest v Hongkongu. Objevily se v ní dva formálně i tematicky odlišné filmy, jejichž pohledy na aktuální situaci se doplňují.Sara Simić
dok.revueChange Makers: důležitá témata, kolísavá kvalitaGlosa o nesoutěžní sekci Change Makers letošního dánského festivalu dokumentů CPH:DOX, která představuje kritická díla snažící se vyvolat ve společnosti vlnu potřebných diskuzí.Jan Kinzl
dok.revueAž na krevÚvaha o snímku Lekce mapování, který porovnává kolonialismus s neokolonialismem a jejich zasahování do každodenního života Syřanů. Film uvedl v české premiéře Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě 2020.Tomáš Krause
dok.revuePoutavý dokument s malou informační hodnotouÚvaha o snímku Kampaň proti klimatu, který měl českou premiéru na 24. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Jan Kinzl

.DOK.REVUE
30. 03. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková