Sám sebe překvapit

Dokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů.

„Myslím si, že Dálava je o hrdinovi naší doby, respektive o člověku, který má ještě šanci se tím hrdinou stát. Dozrát.“

Mohl byste přiblížit genezi vzniku filmu Dálava? Jak jste se například seznámil s hlavním protagonistou dokumentu Vítem Kalvodou?
Zhruba před pěti lety jsem zkoumal jeden příběh z oblasti finančního poradenství a Vít Kalvoda tehdy pracoval jako ombudsman lidí, kteří byli poškozeni praktikami finančních predátorů, ač byl sám kdysi finančním poradcem. Původně šlo jen o konzultaci, ale hned na prvním setkání v hospodě jsem se ho zeptal, jak se k té práci dostal, a on se barvitě i velmi otevřeně rozpovídal o svém životě. Vyprávěl mi, jak se coby hipísák a praktikující zenbuddhista stal příliš mladým otcem od rodiny a co následovalo. Bylo to uhrančivé a jeho odysea svými peripetiemi připomínala kombinaci vývojového a pikareskního románu. Tenkrát jsem přišel domů a hned jsem mu poslal e-mail, jestli svůj příběh nechce nějak zaznamenat. Začali jsme si psát a postupně z toho vznikla jakási korespondenční analýza – pokládal jsem mu otázky a on na jejich základě sepisoval kroniku svého dosavadního života, kterou jsem upravoval. Nakynul z toho třísetstránkový text, doplněný odkazy a poznámkami, kterému jsem říkal dokuromán. Jeho fragmenty jsem dával číst několika lidem a všichni se shodli, že to je námět na hraný film, ne-li na seriál. Portrét doby skrze klopýtání jednoho hrdiny. Třeba jako Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka, což je skvělá adaptace románu W. M. Thackeraye, ve kterém hrdina získává různé identity, anebo film Paula Thomase Andersona Hříšné noci. Ale na taková tříhodinová dobová plátna nebo sérii jsem si netroufal a pokoušel se to ořezat. Přizval jsem postupně i scenáristu Tomáše Bojara, pak Marka Šindelku, rok jsme intenzivně pracovali na variantách vyprávění a napsali jsme několik verzí. S žádnou jsme však nebyli spokojeni. Když jsme příběh zkracovali a dramatizovali, oslabila se původní fascinace, pestrost i věrohodnost předlohy. V jednom momentě jsem se zastavil a vrátil na začátek. Rozhodl jsem se pro úplný minimalismus a vydal se na cestu se skutečným Vítem a jeho synem Gríšou. 

Proč se z původní výpovědi o hrdinovi naší doby stal posléze tak intimní film, kde je společenský rozměr upozaděn?
Protože intimní je světové! Chtěl jsem udělat soustředěný film. Sestup do hlubin prazákladu rodinných vztahů je to nejdůležitější, co se během našeho natáčení stalo. Vše ostatní zůstává v podstatných společenských detailech, stále bublá pod povrchem, a tím určuje proud. Ta společná práce předtím se, doufám, zúročila. Myslím si, že Dálava je o hrdinovi naší doby, respektive o člověku, který má ještě šanci se tím hrdinou stát. Dozrát. Ale co to vlastně je ten „společenský rozměr“? Vezměte si například, že u nás polovina manželství končí rozvodem. Dálava je tak výpovědí o rozlomené rodině a touze se s nějakou podobou rodiny znovu setkat, vytvořit ji alespoň na chvíli. Trasa k ní může měřit pět metrů, nebo pět tisíc kilometrů, to je vlastně jedno, důležité je odhodlání se na takovou cestu vydat.

Vaše starší filmy společenský rozměr skutečnosti zdůrazňovaly a často dostávaly nálepku angažované. Opustil jste tedy Dálavou škatulku aktivistického filmaře?
Do škatulek si tvůrce pro své potřeby strkají jiní, takže jsem nemusel ani nic opouštět. Baví mě střídat nástroje a filmy jsou druhem hledání i osvěžování, aby člověk neustrnul, nevyschnul. Možná byla Dálava výzvou skočit do jiné, nevyzpytatelnější řeky. Sám sebe překvapit.

Společenský rozměr filmu lze spatřit v tom, že ukazuje současné Rusko bez předsudků. V dnešním zjitřeném vztahu k Rusku vstupuje tento dokument do krajiny, která je spíš charakterizovaná spiritualitou než chudobou. Jak jste to vnímal?
Obrazy z Ruska u nás máme samozřejmě zprostředkované. Dominuje jim samoděržaví jednoho panovníka, divocí disidenti nebo vesnické „bábušky“. Přitom emotivní a niterný rozměr pravoslaví je také podstatný. Berďajevské Rusko s jeho komplikovanou duší z Česka moc nezahlížíme. Důležitá je pro mě ve filmu i návštěva kamarádů, rodiny Kapustinů, u kterých se Vít a Gríša zastaví. V tom obřím a nevlídném ruském paneláku, ztraceném kdesi u Moskvy, je někdo, koho bychom sami chtěli za sousedy.

Z filmu Dálava

Jak se vám v Rusku natáčelo? Potřebovali jste nějaké povolení?
Byli jsme vybaveni dopisem od Českého centra v Moskvě, ve kterém se v ruštině vysvětloval důvod a cíl naší cesty. Ten nás jednoznačně zachránil na ruské hranici. Ale jiná povolení jsme neřešili. Štáb, technika i celý způsob natáčení byl záměrně miniaturní, až neviditelný. Jinak bychom venku skoro nic nenatočili. Kamerou byl fotoaparát a zvuk se zaznamenával na mikroporty a mikrofon ukrytý doslova pod čepicí, která vyčuhovala ze zvukařovy kožené kabely. 

Psal jste si nějaký rámcový scénář, nebo jste prostě se štábem vyjeli na cestu a zapnuli kameru?
Odevzdali jsme podrobný scénář pro Státní fond kinematografie i s předpoklady, co se na cestě může stát, včetně dalších linií, které jsem chtěl odvyprávět. Vždy se snažím popsat konkrétní situace a výjevy. Je to důležité pro představu scén, které chci točit, i když se třeba nestanou, tuším, které obrazy v realitě hledám. Je to zásadní i pro práci s kameramanem, který se tak napojí na příběh. 

Řekl jste: Obrazy, které hledám. Co to pro vás konkrétně znamenalo? Vymýšlíte si tedy dopředu určité body na ose žánru road movie, třeba setkání s Vítovou matkou, nebo čekáte, co se na místě stane?
Základní osa připravená je, zkouším si ji dopředu předmyslet a něco naplánovat. V případě Dálavy jsem mohl hodně předjímat, protože jsem byl s Vítem v intenzivním dlouhodobém kontaktu. Ale takto jsem točil i film Pod sluncem tma, jehož hlavní protagonisty Tomáše Tožičku a Milana Smrže jsem znal dlouho předtím a zkoušel s nimi dělat i předtáčky. Když už tvůrce má protagonisty trochu nastudované a vnímá jejich vztah k sobě i okolí, tak se životní situace opakují a stačí si na ně počkat. Vím, na jaká gesta a reakce se dá režijně políčit. 

Kde je v tom všem pro vás prvek překvapení? Dokument by vždy měl umět překvapit, a to jak tvůrce, tak samotné protagonisty i diváky.
Především v principu otevřené struktury. Třeba vyrážíte na cestu a nevíte, co se na ní stane mezi otcem a synem, když se spolu na tak dlouhou dobu zavřou do jednoho auta. Čekal jsem různý vývoj, co je může sblížit či oddálit, ale stejně mě i je samotné pak vývoj cesty překvapil. Natočené scény musejí mít v sobě organickou kvalitu, uvolněnou živelnost, mělo by probíhat jiskření mezi postavami. To je pro mě osobně asi stále podstatou diváckého očekávání, které ustanovuje něco, co vnímáme jako dokumentární žánr. Touha po překvapení jako čirá fascinace děním. Nevíme, co a jak se přesně stane, a divák by měl cítit, že je svědkem dokumentárního zázraku. Tvůrci si musejí dávat pozor, aby situaci nepřidusili, a tím zázrak nezabili. Zároveň mu musejí filmem vytvořit rám s vhodným světlem a zapojit ho mezi další obrazy. Překvapení pak může spočívat jen v nějakém jednoduchém detailu. Taková byla třeba chvíle, kdy Gríša řekl Vítovi najednou „táto“, přitom se s ním celou cestu nechtěl bavit.

Martin Mareček. Foto Světlana Malinová, Bořek Smažinka a Jiří Procházka

Jak se točily scény v autě, kterých je ve filmu řada? Kolik vás v tom autě bylo?
Nevím, jestli mám prozrazovat vznik filmové iluze… Bylo nás pět – oba protagonisté, já, zvukař Adam Levý a kameraman Jirka Málek. Měli jsme vepředu udělaný rig na uchycení kamery, přičemž Vít ani Gríša netušili, kdy přesně točíme a kdy ne.  Tak to bylo domluvené. Na iPadu i v telefonu mám aplikaci, která rozjíždí záznam a může i částečně ovládat kameru. Třeba jsem nahodil téma, otázku do dialogu, a pak jsme se s kameramanem a zvukařem jako hobiti pečlivě schovali. V tu chvíli jsme byli proměněni v kufr nebo karimatku.

Jak jste ve scénách v autě budovali napětí? Nečekal jste třeba, že si otec a syn budou víc povídat?
Původně jsem to trochu očekával, ale zas mě tak nepřekvapilo, že Gríša přišel do auta se sluchátky na hlavě, čímž dal najevo, že se s otcem bavit nechce a že se nebude ani ve filmu pokoušet být někým jiným, než kým je ve skutečnosti. Naprosto jsem to respektoval a vlastně jsem z toho měl radost. Sluchátka se stala jeho poznávacím znamením. Rychle jsem pochopil, že vztah Víta a Gríši se nebude popisovat a proměňovat jen během dialogů, ale že musíme pečlivě sledovat řadu dalších detailů. Vyprávět obrazem. Napětí i průniky mezi otcem a synem, rodičem a jeho dospívajícím potomkem, pak působí jako univerzálie, kterou zažíváme všichni, jakési archetypy. Stačí, když oba aktéry vidíte vedle sebe. Je to studie drobných nevědomých gest. 

Když hovoříte o archetypech, proč jste film nazval Dálava a jaké možné roviny to otevírá? Naznačujete to v závěrečných titulcích, kde citujete pasáž z Červené knihy C. G. Junga: „Tu jsem v noci zaslechl hlas, který přicházel z daleka, hlas své duše. Řekla: Ty jsi tak daleko! – Já: Jsi to ty, má duše? Z jakých výšin a dálav promlouváš? – Duše: Jsem nad tebou. Má dálava je dálava světa.“
To je takový hodně skrytý vzkaz, schválně na konci titulků. Ale je dobře, že jste si ho všimli… Vít v autě během jízdy poslouchal alba americké skupiny Dalava, která tudíž také zaznívá ve filmu z autorádia a je pak i v závěrečných titulcích. Jsou to jeho přátelé, kterým pomáhal pořádat v Brně koncert. Příběh té kapely je pozoruhodný. Tvoří ji rodilí Američané, ale s různými kořeny. Kytarista Aram Bajakian je arménského původu, spolupracoval s Lou Reedem či Johnem Zornem, jeho partnerka, zpěvačka Julia Ulehla, studovala operní zpěv, ale působila i v experimentálním divadle Workcenter of Jerzy Grotowski. Julia se jednou dostala ke zpěvníku moravských lidových písní, které kdysi dávno vydal její pradědeček, biolog a folklorista Vladimír Úlehla. Pro něho byl sběr lidovek analogií vědeckého výzkumu. Písně vnímal jako živé organismy, které se adaptují na prostředí a zároveň jej proměňují. Julia neumí česky, ale písně zpívá právě v našem jazyce. Její výslovnost je zvláštní, něčím cizorodá, něčím vtipná, ale zároveň jemná a vnímavá. Prostě zdaleka a pradávna, ale i na blízku, úplně uvnitř. Doma jsem kapelu pouštěl své ženě a vyprávěl o nich. Ta mě druhý den upozornila na odstavec s dálavou v Červené knize, z kapitoly Přezkoušení, kterou právě četla. A Vít sám zase Junga v dokurománu uváděl jako svého iniciačního autora. V tu chvíli jsem se rozhodl, že to je asi správný název pro náš film. A co je nejdůležitější – Dálava je rodu ženského!

Dálava 

V tomto kontextu je zajímavé, že ve vašich filmech nejsou výrazné ženské hrdinky…
Nikdy jsem to takhle neměřil, ale možná mluvíte spíš o kvantitě. Myslím, že třeba ve Zdroji jsou nejdůležitějšími postavami protestující vesnické ženy, kterým postavili ropovod přes pole, nebo disidentka Mirvari, která otevřeně a rozzlobeně mluví o korupci. A když zůstanu u Dálavy, tak prvek chybění ženských postav je nejen mystériem, ale i hnací silou. K podobám lásky mateřské, partnerské nebo spirituální. Někdy je nutné něco neukázat a tím podnítit imaginaci.

Vraťme se ještě na začátek k vašemu původnímu rozhodnutí natočit hraný film. Chtěl jste se jako autor skrze formu hraného filmu dostat k  věcem, ke kterým se skrze dokument dostáváte těžko?
Jednoznačně. Určitá životní zákoutí se s dokumentární kinematografií navštěvují složitě. Etika tvůrce je komplikovanější než u fikčních světů. A každý autor ji má nastavenou jinak, musí si ji asi i vytvořit. Kde je hranice duševní pornografie a co může protagonista obnažit, aby ho to neohrožovalo, ale zároveň mělo nějakou obecnou platnost a sdělnost? Nechávám na protagonistech, kam až chtějí zajít, ale zároveň to s nimi průběžně řeším. Já osobně ctím pocit bezpečí a vzájemné důvěry. I proto je Dálava nakonec jenom jednou ztišenou větví z košatého stromu. Ale i ta větev zná bouřky a je napojená na kořeny. 

Je pro vás hraný film tedy už uzavřená kapitola, nebo jste mu do budoucna otevřený?
Zavřený určitě nejsem. Naopak. Film je opravdu jenom jeden. Ale musím mít jasný důvod pro žánr, který zvolím.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film