Rok na vsi


V roce 2018 se básník Ivo Hucl setkal s fotografkou, spisovatelkou a čínskou disidentkou Liou Siou, vdovou po laureátovi Nobelovy ceny míru Liou Siao-povi. Na snímku jsou Liou Sia a Ivo Hucl u hrobu Franze Kafky. Foto archiv Ivo Hucla.

Rok na vsi

Dotýkal ses květů
Stavěls žebříky v ovocných sadech
jako Jákob.
 

Bílým vápnem
jsi na jaře
natíral jabloňové kmeny
v závojích bzučících včel.
 

To ještě muži uměli lámat kámen.
Který z mocných to dnes dovede?
A ženy krouhat křehké zelí s kmínem.
Nemusel ještě Jirous psát
že nenápadně hynem.
 

Kolik odvahy bylo třeba
po celou zimu jen tavit včelí vosk
a klíny vyrábět z bukového dřeva.
Z těch hoblin u kamen dýchala vždy zvláštní klidná něha.
 

Za letních bouří byl čas pozorovat déšť
v promoklé košili pod převisem střechy
a myslet na všechny ty květy
které v poryvech větru na okamžik přestávaly kvést.
 

Stromům naslouchal jsi myslí.
Tiše
jako svlačec rozpukaným zdím.
 

A jaro vždy přicházelo včas
a zima nebyla jen stín.
 

Pšenice zvedala své klasy i z promrzlé země
a slunce vycházelo nad nedalekým lesem
znovu a znovu čerstvé.
 

Společně jsme hodovali pod hruškou máslovkou
děti, sršni i mlčenliví motýli černopláštníci.
 

A jedna dávná vzpomínka
jako z Oranu.
V nepohnutém jasu
husími křídly zametáme z česna
závěje morem uhynulých včel.
 

Ten rok, jako kontryhel, co pod lískami se v květnu rozvije
přišla amnestie.
 

V rohu zahrady stál ještě vysoký štíhlý dub
a pod ním čerstvě naklepaná kosa
každé jitro
mísila rosu s hořkým pampeliškovým mlékem.
 

Její osvobozující hvizd
jakoby nám pod nohama
odsekával samotnou smrt.
 

A jednou...
potok čistého jasu přeskočil plaňkový plot
přes rašící bramborové pole až do samotného slunce.
 

Kosti zvonily zpěvem ptáků
a já prvně spatřil
že mysl může dýchat.
 

Vesmírem vanula vůně posečených bylin
a vibrující ozvěna lesknoucího se kovu.
 

Uvnitř i vně zářilo slunce jen.
Tehdy jsem spatřil
že zrozeni jsme pro jasný den. 

-------

 21. 1. 2010, Štěnovice, dědovi Josefovi
 


Báseň pochází z básnické prvotiny Ivo Hucla Ostrovní básně, která vyšla v roce 2010 a za niž obdržel literární Cenu Bohumila Polana. Ivo Hucl je básník, kurátor výstav, kulturní aktivista a zakladatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích, jenž dosud vydal pět básnických sbírek a dvě knihy esejů. Byl hostem Inspiračního fóra na 23. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v roce 2019, kde promluvil nejen o své tvorbě, ale i o vztahu k duchovnu a k současné Číně.




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film