Rok na vsi


V roce 2018 se básník Ivo Hucl setkal s fotografkou, spisovatelkou a čínskou disidentkou Liou Siou, vdovou po laureátovi Nobelovy ceny míru Liou Siao-povi. Na snímku jsou Liou Sia a Ivo Hucl u hrobu Franze Kafky. Foto archiv Ivo Hucla.

Rok na vsi

Dotýkal ses květů
Stavěls žebříky v ovocných sadech
jako Jákob.
 

Bílým vápnem
jsi na jaře
natíral jabloňové kmeny
v závojích bzučících včel.
 

To ještě muži uměli lámat kámen.
Který z mocných to dnes dovede?
A ženy krouhat křehké zelí s kmínem.
Nemusel ještě Jirous psát
že nenápadně hynem.
 

Kolik odvahy bylo třeba
po celou zimu jen tavit včelí vosk
a klíny vyrábět z bukového dřeva.
Z těch hoblin u kamen dýchala vždy zvláštní klidná něha.
 

Za letních bouří byl čas pozorovat déšť
v promoklé košili pod převisem střechy
a myslet na všechny ty květy
které v poryvech větru na okamžik přestávaly kvést.
 

Stromům naslouchal jsi myslí.
Tiše
jako svlačec rozpukaným zdím.
 

A jaro vždy přicházelo včas
a zima nebyla jen stín.
 

Pšenice zvedala své klasy i z promrzlé země
a slunce vycházelo nad nedalekým lesem
znovu a znovu čerstvé.
 

Společně jsme hodovali pod hruškou máslovkou
děti, sršni i mlčenliví motýli černopláštníci.
 

A jedna dávná vzpomínka
jako z Oranu.
V nepohnutém jasu
husími křídly zametáme z česna
závěje morem uhynulých včel.
 

Ten rok, jako kontryhel, co pod lískami se v květnu rozvije
přišla amnestie.
 

V rohu zahrady stál ještě vysoký štíhlý dub
a pod ním čerstvě naklepaná kosa
každé jitro
mísila rosu s hořkým pampeliškovým mlékem.
 

Její osvobozující hvizd
jakoby nám pod nohama
odsekával samotnou smrt.
 

A jednou...
potok čistého jasu přeskočil plaňkový plot
přes rašící bramborové pole až do samotného slunce.
 

Kosti zvonily zpěvem ptáků
a já prvně spatřil
že mysl může dýchat.
 

Vesmírem vanula vůně posečených bylin
a vibrující ozvěna lesknoucího se kovu.
 

Uvnitř i vně zářilo slunce jen.
Tehdy jsem spatřil
že zrozeni jsme pro jasný den. 

-------

 21. 1. 2010, Štěnovice, dědovi Josefovi
 


Báseň pochází z básnické prvotiny Ivo Hucla Ostrovní básně, která vyšla v roce 2010 a za niž obdržel literární Cenu Bohumila Polana. Ivo Hucl je básník, kurátor výstav, kulturní aktivista a zakladatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích, jenž dosud vydal pět básnických sbírek a dvě knihy esejů. Byl hostem Inspiračního fóra na 23. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v roce 2019, kde promluvil nejen o své tvorbě, ale i o vztahu k duchovnu a k současné Číně.




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue