Vnitřní svět básníka Ivo Hucla

Dám si čínu

V roce 2018 se básník Ivo Hucl setkal s fotografkou, spisovatelkou a čínskou disidentkou Liou Siou, vdovou po laureátovi Nobelovy ceny míru Liou Siao-povi. Na snímku jsou Liou Sia a Ivo Hucl u hrobu Franze Kafky. Foto archiv Ivo Hucla.

Básník a kurátor Ivo Hucl se dlouhodobě zabývá regionem Dálného východu. Na ji.hlavském Inspiračním fóru v rámci cyklu Vnitřní svět promluví dnes o tom, jak vnímá současnou Čínu, i o textech, které ho inspirují. Pro dok.revue to přiblížuje ve svém textu v pravidelné festivalové rubrice vnitřní svět.

Evropské umění vždy na neuchopitelném a neovladatelném světě vybojovávalo řád, přehlednost a srozumitelnost. Kultivovalo, osvobozovalo a projasňovalo. Společně s magií, náboženstvím a posléze vědou bylo hlavním inspiračním zdrojem civilizace. V současné době se však zdá, že nepřehledným a neovladatelným se stal náš vlastní kulturně-virtuální výtvor; pluralita světa se zcela uzavřela v našich vlastních projekcích. Pod kletbou iluzorních jistot a zabezpečení jsme nuceni opět cyklicky bloudit a vzdávat se těžce vybojovaných osobních svobod. Zklamaní vlastní vyprahlostí se utíkáme k povrchnosti, estetickým klišé a uměleckému konzumu. Ztráta důvěry ve vlastní tradici žene mnoho lidí za inspirací k archaickým kulturám, různým druhům planého aktivismu a především k naukám Dálného Východu, až na výjimky bohužel pouze způsobem, který zenový mistr Kódó Sawaki lapidárně popsal slovy „jinde je vice věcí, které nás oslňují“.

Především Čína, Tibet, Japonsko a Indie se staly od počátku 20. století pro západní Evropu zdrojem idejí a myšlenek, které hluboce ovlivnily zdejší myšlení a sehrály významnou roli při formování filozofie tzv. kontrakultury. Mnozí evropští a američtí intelektuálové nalezli ve východních naukách a učeních ukotvení svého duchovního hledání a na jeho základech budují zcela nový systém hodnot. Především setkání s filozofií čínského taoismu, zenu a tibetského buddhismu se pro západ stalo téměř osudové. Východ v západní společnosti oživil hodnoty univerzální odpovědnosti, naplnil do té doby neurčitá očekávání po transcendenci kultury a pomohl při hledání odpovědí na mnoho ekologických otázek. Přesto reflexe tohoto tvůrčího a v nejhlubším slova smyslu synkretického setkání zůstává dosud na okraji zájmu evropských teoretiků. Snad proto, že východní myšlení vždy zvláštním způsobem vzdorovalo a vzdoruje evropské racionalitě. A právě díky tomuto „jinému“ hlasu, odlišné perspektivě a jisté neuchopitelnosti vstoupil Dálný Východ i do mé tvorby a ovlivnil rozvrh mé osobní životní cesty. Kniha o Cestě a Síle Starého Mistra Laozi, setkání s Oldřichem Králem, rozhovory s četnými představiteli tibetského buddhismu, Sútra Srdce, přátelství s čínským básníkem a disidentem Liao I-wu, inspirace poetikou čínské a japonské přírodní lyriky - to jsou zdroje, z kterých čerpají texty, vzpomínky a eseje, které se stanou součástí mého "vnitřního světa" v rámci Inspiračního fóra na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Půjde o příležitost k alespoň chaotickému dotyku dvou velkých kulturních civilizací.
 

Ivo Hucl je básník, kurátor výstav, kulturní aktivista a zakladatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích. Před rokem 1989 pracoval v dělnických profesích a své texty publikoval v samizdatu. Dosud vydal pět básnických sbírek a dvě knihy esejů. Za svou první knihu Ostrovní básně obdržel v roce 2010 literární Cenu Bohumila Polana. Jeho práce odráží dlouhodobý zájem o východní kulturu, stejně jako spirituální charakter jeho tvorby.




F5.19DOK.REVUE
29. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue