Proč jsme točili. Česká radost z pohledu autorstva II

Nesnášení (Ondřej Šálek)

„Kristaboha! Aspoň jsem to zkusil,“ procedí Randall McMurphy z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Právě se marně pokusil prohodit mramorové umyvadlo oknem. Nehnulo se ani o milimetr. 

Partička vlastenců si postavila petiční stánek před úřadem vlády. To neuniklo pozornosti proukrajinských aktivistů. Začali výsměchem, ale za pár měsíců jeden z vlastenců zaklekne a přidusí svou názorovou oponentku.

Vstupuji jako dokumentarista mezi oba znepřátelené tábory. Obě skupiny jsou rády, že si jich někdo všímá. Nastavil jsem si jen dvě pravidla. Všichni budou vědět, že natáčím i s jejich nepřáteli. A ani jedné straně nebudu vynášet jakékoliv informace. 

Mou zbraní je radikální empatie. Pravidelně střídám obě barikády a oběma jsem čím dál blíž. Obě strany by si tak moc přály pohnout českou společností, která jim nenaslouchá. Čím víc se snaží, tím tvrdší metody volí. Jak dlouho mi ještě vydrží neutralita v téhle válce nesnášení? A pohne to s někým? Aspoň o milimetr?

Můj táta z ostrova Rusko (Georgij Mežujev)

Pokud se odhodlám natočit film o tátovi, už se nebudu bát žádného nápadu. S takovými myšlenkami začal můj druhý ročník na FAMU. Na katedře dokumentární tvorby vnímají náměty týkající se vlastní rodiny s nedůvěrou. Přesto jsem fyzicky cítil, jak moc se potřebuji s tímto tématem vypořádat.

Obnovil jsem telefonáty s tátou po dvouleté přestávce. Na začátku každého rozhovoru jsme si vyměnili pár krátkých vět o tom, jak se máme. A pak se rozhovor nevyhnutelně stočil k politickým tématům. Malé okénko v Zoomu, kontext sílících represí v Rusku, nedostatek emocionální blízkosti vzájemnému porozumění nijak nepomáhaly. Mezi námi zůstalo mnoho nevyřčeného. Moje „nevyřčené“ se stalo palivem pro práci na filmu. 

Ve filmu promlouvám přímo na tátu. Představte si, že jste ruský konzervativní politolog, filozof hledající „ruskou ideji“, zastánce „ruského jara“, a najednou vám z Evropy zavolá váš syn. Říká, že přeje vaší zemi porážku.

Vyhrát musí předseda (Jan Novák)

„Nechte kecání a pojďte honem! Tele se zatoulalo na silnici!“ Ten výkřik v hostinci U Kmochů ve Staňkovicích rozehnal ustavující schůzi organizace chovatelů drobného zvířectva a nastartoval můj dokument. Bylo to před 15 lety a úprk spolkařů na frekventovanou silnici jsem ještě nenatočil, ale z jejich první výstavy mám přes 20 hodin záznamů. Jsou na nich lidé, z nichž pár nebylo nikdy v Praze: je to tam daleko, 47 kilometrů. Časem si zvykli na kameru i divné otázky a jsou hrdí, že zatímco v Čechách chovatelství odumírá, ve Staňkovicích záhadně vzkvétá. A nejvášnivější chovatelé jsou ve své nepraktičnosti majestátní. Soutěží o trofeje, kterých mají plné sklepy a které jejich ženy tajně vyhazují. Veškerý čas obětují zvířatům, mají stovky králíků, ale brzy nejsou schopni králíka zabít, pak ani prodat, načež ani pozřít. Končí jako vegetariáni, ráno a večer krmí, čistí klece, očkují, hrají genetickou ruletu a trnou, co s jejich miláčky bude, až umřou. A příběh? Jak už to u časosběrných dokumentů bývá, zatoulal se trochu jinam, než kam původně mířil, protože se objevila postava, kterou nešlo nesledovat…

Zářit (Martin Páv)

Myšlenka natočit tento film vznikla během mého doktorského studia, v jehož rámci se věnuji dlouhodobému etnografickému výzkumu v Kibeře, jednom z největších neformálních sídel v Nairobi, hlavním městě Keni. Ve svém výzkumu se zabývám tím, jak lidé z marginalizovaných městských komunit přejímají a zvnitřňují normativní pohled společnosti na sebe samé, včetně negativních předsudků, a jak tento proces následně formuje jejich identitu. Jednou z častých reakcí na takto zvnitřněné stigma je snaha se ho zbavit prostřednictvím přejímání a napodobování různých atributů spojovaných s vyššími společenskými třídami. Lidé se tak navenek snaží prezentovat způsobem, který má naznačovat, že se jich dané stigma netýká. Právě toto pozorování mě přivedlo k tématu zesvětlování pleti.

Zajímá mě především, jak globální ideály krásy a dokonalého života pronikají do našeho individuálního prožívání a ovlivňují naše sebevědomí i vnímání vlastní hodnoty. Proto jsem se rozhodl natočit film o touze zářit – abych ukázal, jak lidi z odlišných sociálních, ekonomických a kulturních prostředí spojuje společná snaha přizpůsobit se společensky předepisovaným normám.

Film Zářit je pro mě kritickou reflexí „whiteness“ v současném globalizovaném světě a toho, jak globalizace utváří naše vnímání sebe samých, vztahy, které navazujeme s druhými, i naši vazbu k místům, v nichž žijeme.

Porno para Ricardo (Hana Jakrlová)

Porno para Ricardo je film o svobodě a její ceně pro člověka, který se rozhodl nesloužit moci. Podstatnou část mládí jsem strávila v komunismu, na Kubě jsem později zažívala déjà vu v karibských kulisách. Během deseti let natáčení jsem byla svědkem Gorkiho vzteku při střetech s tajnou policií i radosti na tajných zkouškách kapely v Havaně, nadšení na koncertech PPR v Česku i bezmoci, když kubánský komunistický režim donutil Gorkiho k odchodu z vlasti. Sama jsem svůj porevoluční exil v New Yorku i současný ve Francii zvolila dobrovolně. Gorkiho jsem sledovala v ponížení jeho vyhnanství v Mexiku, kdy návrat domů není samozřejmost, ale absurdita. Chtěla jsem zaznamenat hrdinství pankáče bez číra, řečeno slovy písně PPR – a jak by dodal Gorki, skvěle se u toho bavit. Fotogenický obraz Kuby jako utopie „chudých, ale šťastných“ relativizuje krutou diktaturu – tento film vypráví jiný příběh: o tom, co svoboda stojí, v době, kdy bezprecedentní vlna kubánské emigrace doléhá na USA i Evropu.

Zóny nikoho (Lucia Kašová, Barbora Sliepková, Viera Čákanyová)

Toxické skládky jsou rány v krajině, které jsme se naučili nevidět. Jejich obsah zůstává skrytý pod zemí, stejně jako důsledky, které mohou po desetiletí ovlivňovat naše životy. Zajímalo nás, co se stane, když se na ně podíváme nejen jako na ekologický problém, ale i jako na obraz společnosti, která si zvykla odkládat řešení a žít s pocitem bezmoci. Zóny nikoho od začátku vznikaly jako jeden film složený ze tří částí. Každá z nás hledala vlastní jazyk – od animace a černého humoru až po osobní úvahu o krajině a našem vztahu k ní. Nechtěly jsme vytvořit další reportáž, ale prostor pro emoce, pochybnosti a představivost. Možná i pro jakousi kolektivní terapii. Protože krajina není objektem někde mimo nás. Jsme její součástí. A rány, které na ní přehlížíme, jsou nakonec i našimi vlastními.

Land of Fire (Nikola Klinger)

Zemi, kde film vznikl, skutečně miluji, nevím, proč jsem se rozhodl tam dělat film, místo abych třeba cestoval s kamarády a chytal ryby. Byly momenty, kdy jsem byl sám někde v buši a nedařilo se mi točit to, co jsem chtěl, tak jsem reálně zvažoval, že se omluvím producentce, řeknu, že na to nemám, a koupím si letenku zpět. Ale pak to zase šlo, každopádně je to prostor, kde se člověk dozví tak zajímavé věci, že to je magické a velmi odlišné od toho, co jsem zažil v Evropě.
Chovám bláhovou naději, že ten film může skrz experiment, abstrakci, uměleckou zkratku, humor, propojování různých mytologických interpretací přiblížit nějakou duši toho místa, nebo snad i doby, ve které žijeme. Samozřejmě je to také film, který ukazuje stav věcí mimo rovnováhu, a tak by na nás mohl apelovat, abychom nějaké věci změnili. Ve filmu jsou příběhy lidí, které ukazují, že abychom věci změnili, musíme přijmout odpovědnost za svoje rozhodnutí a přestat se vymlouvat.

V oblasti, kde jsem natáčel, tak už několik filmů vzniklo, některé jsou velmi dobré, bohužel existují i filmy, které jen exploatují neštěstí některých tamních lidí. Já jsem se snažil vytvořit film, který se bude výrazně lišit od toho, co už existuje.

Drazí spoluobčané (Andrea Culková)

Drazí spoluobčané, je nejvyšší čas si vzít zpět to, co nám patří. Proč akceptujeme systém, který ignoruje naše potřeby a ničí nás? Hořící planeta, drastické sociální nerovnosti, genocida v přímém přenosu nejsou CHYBY systému, ale jsou přímo v jeho DNA. Pravice tvrdí, že demokracii rozvrací levice; levice viní celkem logicky oligarchii a kumulaci kapitálu. Shodně pak obviňujeme lidi, že blbě volí. Hromadně věříme, že kdyby se povedlo zvolit toho pravého spasitele, dokážeme svět vrátit na koleje – od Mamdaniho po Grolicha. Povedlo se to vůbec někdy dlouhodobě? Moderní zastupitelské systémy nikdy nebyly navrženy jako skutečná demokracie. Jejich architekti v Americe i ve Francii je vědomě konstruovali jako republiky na ochranu majetku elit před chudou většinou. Otcové zakladatelé narovinu říkali, že účelem je dát prostor „přirozené aristokracii“ a ochránit menšinu bohatých. Systém volených zástupců vznikl jako filtr, který měl lidi udržet dál od reálného rozhodování o zdrojích a půdě. Aristoteles a po něm mnozí další věděli, že když chcete oligarchii, zavedete k výběru zástupců volby; chcete-li skutečně demokracii, zvolíte k výběru los.

Film vznikl jako součást mého doktorátu, kdy jsem pět let s kamerou zkoumala na mezinárodní úrovni, jak detailně nadesignovat politický rozhodovací systém tak, abychom jako lidstvo byli schopni dělat rozhodnutí, která jsou dobrá pro lidi, nejen pro pár privilegovaných, více než lidský svět, i budoucí generace. Co k tomu potřebujeme? Odvahu ke kreativní politické imaginaci. Víme, jak systém designovat? Víme. Je to utopie? Ne. Už se to děje na mnoha místech planety. Jak to funguje? Principy stojí na losování, učící fázi, facilitované deliberaci – kolektivní inteligenci a rotaci. Zní to abstraktně? Ne, není – přijďte načuchnout žitelnou budoucností ve filmu Drazí spoluobčané i na přednášce v rámci Jihlava Vibe, 29. října ve 13:00.