Odvrácená strana vietnamského ekonomického zázraku

Reparato svůj film natáčel v Bac Ninh, jednom z největších technologických center světa. Tam, kde vznikají součástky do našich chytrých telefonů, se paradoxně nejvíce šetří na lidech. Režisér tématem navazuje na svůj předchozí snímek Nimble Fingers, v němžs mimořádnou citlivostí a pozorností k detailu zachycoval prostředí vietnamských průmyslových zón a každodenní život mladých žen, které většinu času tráví v továrnách nadnárodních elektronických firem, daleko od svých domovů a vlastních dětí. 

„Je to cena, kterou musíme zaplatit“ – právě děti paradoxně představují důvod, proč se ženy rozhodují opustit rodinu a podstoupit tvrdé pracovní podmínky. Doufají, že jim tak budou moct zajistit lepší budoucnost. Absenci osobního kontaktu se bezejmenné dělnice snaží kompenzovat alespoň digitální blízkostí.  

Mladší dělnice jsou poslušnější

Dokument odhaluje nejen nerovné pracovní podmínky, ale i širší mechanismus vykořisťování, který lidskou práci proměňuje v anonymní komoditu a osobní důstojnost podřizuje požadavkům efektivity a zisku. Tento obchod s chudobou uvězňuje ženy mezi touhou po důstojném životě a vykořisťováním, které je maskováno jako ekonomická příležitost. Průměrný věk dělnic pracujících v korejské společnosti vyrábějící elektroniku, jejíž název film záměrně neuvádí, se pohybuje mezi 20 a 35 lety. Ze strany společnosti jde o cílené zneužívání silné pozice. Spoléhá na křehkost mladých matek, které jsou podle zástupců korporace oproti svým mužským kolegům „poslušnější“.

Porušování pracovních i lidských práv je v dokumentu vykresleno jako každodenní realita. Nadměrná fyzická zátěž se odráží na zdravotním stavu pracovnic: oteklé nohy po dvanáctihodinových směnách, bolesti hlavy, horečky či mdloby z vyčerpání nejsou výjimkou. Zdravotnický personál v jedné scéně zmiňuje, že ženy z přilehlých továren přicházejí s obdobnými problémy opakovaně a pravidelně. Fyzická dřina nicméně není to jediné, co ženy v továrnách trápí. Setkávají se také s psychickým nátlakem vedení, které každé pochybení dokumentuje mobilním telefonem. Zákaz týkající se délky nehtů více než jeden centimetr se zdá být jen jakousi pomyslnou třešničkou na dortu.

Odbory jako sprosté slovo

Nejpalčivějším problémem je absence odborů, které by mohly hájit práva a zájmy pracovníků. Bez nich zůstávají dělnice odkázány na vůli zaměstnavatele a postrádají jakýkoli účinný mechanismus k prosazování spravedlivých pracovních podmínek, férového odměňování či ochrany zdraví. 

Společnost se v kontextu odborů a pracovněprávních vztahů odvolává na existenci HR oddělení, jedná se však o absurdní argument, poněvadž oddělení slouží především zájmům vedení společnosti, nikoli samotných zaměstnanců. „Je zavádějící tvrdit, že vietnamští pracovníci mohou zakládat odbory nebo že jejich mzdy jsou výsledkem svobodného vyjednávání mezi zaměstnanci a vedením,“ uvedl John Sifton, ředitel pro Asii v organizaci Human Rights Watch. „Ve Vietnamu neexistuje jediný nezávislý odbor a žádný právní rámec, který by umožnil jejich vznik nebo prosazování pracovních práv.“ 

Právě strach z postihů ze strany firmy přiměl režiséra dokumentu pojmenovat snímek Ona: „Prioritou filmu bylo chránit samotné pracovnice,“ vysvětlil na jihlavském festivalu Reparato. „Nemohl jsem odhalit jejich identitu ani jména, takže během práce na filmu jsem mluvil s rodiči zmíněných zaměstnankyň, a aby nebyly konkrétně pojmenovány, požádal jsem je, aby o nich referovali jako o ,nich‘. Jde o symbol (ne)vnímání dotyčných jako lidských bytostí, o redukci na pouhou levnou pracovní sílu beze jména a příběhu.“

Režisérův záměr nebyl vytvořit film o Vietnamu, ale film o mechanismech, které se opakují po celém světě: v továrnách, skladech, montovnách i na polích. Snímek dosud nebyl promítán ve Vietnamu, a samotné pracovnice, které se na jeho vzniku podílely, nevěřily, že jejich příběh bude někoho zajímat. Továrny, které film ukazuje, nejsou jen vietnamskou záležitostí. Jejich obdobu najdeme také v Evropě, kde neviditelní pracovníci, často migranti, nesou tíhu systému, z něhož všichni těžíme. 

Podobnou zkušenost zprostředkovává Saša Uhlová ve své knize Hrdinové kapitalistické práce, kde popisuje pracovní podmínky lidí na nejhůře placených pozicích v Česku. V jejích svědectvích se objevují stejné vzorce vyčerpání, ztráty důstojnosti a odcizení, jaké zažívají ženy ve vietnamských továrnách – důkaz, že tyto podmínky nejsou pro naši společnost nijak vzdálené. „Angelika, která neviděla vyrůstat svého syna, protože trávila moře času v posraný práci za 53 korun na hodinu,“ píše Uhlová.

Společným jmenovatelem obou dokumentárních svědectví je zviditelňování neviditelných. Zatímco Uhlová dává hlas lidem z okraje české společnosti, Reparato dává tvář bezejmenné mase pracovnic v asijských továrnách. Obě sociální sondy nás zároveň nutí ke konfrontaci se skutečnou cenou za náš komfort.