Odřekli jsme si investigativní přístup

Říkají v rozhovoru o filmu Hledá se prezident producentka Kateřina Černá a režisér Tomáš Kudrna

Koncem března vstoupí do kin první ze dvou českých dokumentů, které se věnují první přímé prezidentské volbě. Jeho autory jsou režisér Tomáš Kudrna a producentka Kateřina Černá, kteří strávili s kamerou neuvěřitelných sto pět natáčecích dnů. Druhý prezidentský film Spřízněni přímou volbou uvede v březnu Česká televize v rámci Českého žurnálu, do kin vstoupí v celovečerní verzi na podzim. Rozhovor s jeho tvůrci Vítem Klusákem a Filipem Remundou přinese jedno z nadcházejících čísel Dok.revue. Natáčeli jste první přímou prezidentskou volbu.


Účastnili jste se voleb i aktivně, volili jste?

Kateřina Černá: Jasně.

Tomáš Kudrna: Ano, volil jsem.

A bude z filmu znát, koho jste volili? Půjde o film s názorem?

Tomáš Kudrna: Myslím, že ne. Šlo nám o to vytvořit věrohodný obraz kampaně i přímé volby. Proto jsme nechtěli zanášet film vlastním názorem. Jistý autorský postoj je definován metodou, jak je film natočen. I bez toho, abychom do filmu vkládali jakoukoli nápovědu, je úplně jasné, kdo je kdo. Kandidáti i jejich nejbližší spolupracovníci se před kamerou nějak chovají a nám šlo právě o věrohodné zachycení jejich jednání. Každý si udělá obrázek snadno sám.

Kateřina Černá: Scénář si postavy napsaly samy. Nemám pocit, že bychom je jakkoliv manipulovali.


Přemýšlel jsem, zda bych se, pokud bych točil takový film, a priori nerozhodl, že nebudu volit. Jeden hlas přeci jen nic nezmění. A mně by to asi pomohlo zachovat si větší odstup, navíc v tak emocionálně vypjaté atmosféře.

Kateřina Černá: Jít volit mi přišlo jako občanská povinnost, když už tu možnost mám. Člověk si nemůže říci, že jeden hlas nic nezmění. Kdyby si to řekl každý, tak nemusíme mít demokracii.

Ale ne každý natáčí o volbách film. I novináři se dělí na ty, kteří k volbám chodí, a na ty, kteří ne. Je to otázka, která je diskutována. Proto mě zajímá, jestli jste o ní přemýšleli.

Kateřina Černá: Každý netočí film, ale třeba dělá jiné věci. Nevyužít práva volit mi přijde nezodpovědné.

Tomáš Kudrna: Navíc díky natáčení jsme viděli víc než normální volič. Při natáčení mi došlo, že běžný volič se rozhoduje podle mediálního obrazu. My jsme mohli nahlédnout za něj. Viděli jsme dobře, kdo za to stojí a kdo ne.

Přátelský vztah

Zmínil jste, že svůj autorský postoj definujete metodou natáčení. Jak byste ji popsal?

Tomáš Kudrna: Pro mne bylo důležité si uvědomit, že chci tento film dělat jinak, než Vládneme, nerušit. To bylo postaveno na názorové knize Erika Taberyho. Nyní jsme zvolili metodu observativního dokumentu. Při něm záleží na tom, kam se štáb dostane, jaký má vztah k protagonistům, jestli ho pustí do situací, které jsou zajímavé a pro film atraktivní. A do nich při natáčení neintervenujeme, nenarušujeme je, neptáme se - jen sledujeme, co se před námi odehrává, a tyto obrazy necháme působit na diváky.

Kateřina Černá: Rozhodují detaily, třeba to, jakou formu spolupráce s kandidáty jsme pro natáčení zvolili. Velmi nám šlo o získání důvěry. Se všemi kandidáty máme smlouvu, nikoho jsme nechtěli zneužít nebo využít. Skoro se všemi jsme měli v podstatě přátelský vztah.

Tomáš Kudrna: Nebo korektní.

Kateřina Černá: Tak. Nechtěli jsme, aby měli pocit, že jsme investigativní žurnalisté, kteří jim chtějí uškodit. To nebyl náš cíl, někoho poškodit nebo pošpinit.

A co bylo obsahem uzavírané smlouvy? Měli jste s jejím podepsáním nějaké problémy?

Kateřina Černá: Ne, nikdy. Všichni byli vstřícní. Jejím obsahem byl souhlas s tím, že budeme točit tento dokument a že nám dávají právo použít vše, co natočíme.

Tomáš Kudrna: Bylo to oboustranné. Domluvili jsme se, že nás nevyšplouchnou, aby nám na konci zakázali materiál do filmu použít, a zároveň že my nevyšplouchneme je tím, že bychom jakoukoli část materiálu ukázali už před volbami.

 

Součást hry

Proč jste se rozhodli natáčet observativní metodou?

Tomáš Kudrna: Od začátku jsme neměli jasně definovaný styl, jeho podobu jsme hledali během natáčení. Průběžně jsme si ve střižně pouštěli natočený materiál a zkoušeli s ním pracovat. Tak jsme zjistili, co nás nejvíc baví, co nejlépe funguje – a to byly čisté situace. Měli jsme natočené rozhovory s novináři, politology i některými politiky, třeba s Petrem Pithartem.

Kateřina Černá: I se všemi kandidáty.

Tomáš Kudrna: Ano, takovým rozhovorem jsme zahajovali i natáčení s každým z nich. Ale čím víc materiálu jsme měli, tak jsme si na těch drobných sekvencích ověřovali, co působí a co ne. Jasně nám vyšel observativní přístup. Protože jsme se nechtěli zbavit principu komentování aktuálního dění, zapojovali jsme do natáčených situací i politology a novináře.

Problém filmů o politicích je právě to, že si příliš hlídají mediální obraz. Co vám pomohlo, abyste se dostali co nejblíž?

Kateřina Černá: Velkou výhodou bylo, že jsme se snažili seznámit s volebními týmy, podobně jako v případě filmu Občan Havel. Bylo to sice náročné, protože kandidátů bylo moc – na začátku víc než devět. Velmi nám také pomohlo, že jsme se rozhodli s každým z nich natočit úvodní rozhovor a strávili s ním jeden den v jeho soukromí – třeba s Jiřím Dienstbierem na jeho chalupě.


Jak se to projevilo?

Tomáš Kudrna: Mohli jsme se k nim dostat blíž. Třeba na začátku kampaně zašel po nějaké diskusi Jiří Dienstbier pozdravit Jiřího Peheho a Edvarda Outratu a společně neformálně glosovali, jak se volby vyvíjejí, kdo má jaké preference, sondoval, zda má brát Fischera jako vážného soupeře. A to jsme mohli natočit právě díky tomu, že už nás Jiří Dienstbier dobře znal a věděl, co děláme za film. Když ostatní viděli, že přítomnost kamery a mikrofonu Dienstbierovi nevadí, tak to neřešili – byla to součást hry.

Přesto jste se stále pohybovali mezi lidmi, kteří ovládají své chování, jsou zvyklí vystupovat v televizi, v přímých vstupech, reagovat na otázky. Schopnost kontrolovat a nastavovat témata diskuse patří mezi jejich základní schopnosti. Věděli jste třeba o přítomnosti Miroslava Šloufa v Zemanově týmu?

Tomáš Kudrna: Spíše jsme to tušili. Ale abychom něco bližšího zjistili, museli bychom se proměnit v investigativní novináře, kteří běhají za Šloufem, a ne za jednotlivými kandidáty. To nebyl náš záměr. Na to nemáme jako filmaři moc nástrojů, to je spíše úloha novinářů.

Emoce byly důležité

Prezidentské volbě propadla podstatná část společnosti. Na samém konci spíš připomínala reality show a budila velké emoce. Snažili jste si od celého dění udržovat odstup?

Kateřina Černá: Jediné, s čím jsme pracovali, bylo, abychom při natáčení nepodléhali vůči jednotlivým kandidátům vlastním sympatiím. To se muselo nějak zvládnout.

Tomáš Kudrna: Také jsme zvolili jinou perspektivu natáčení. Šlo nám o scény ze zákulisí. Nezajímalo nás, co bylo běžně k vidění v televizi. A pokud byly kamery České televize i v zákulisí, točili jsme tyto situace z jiného úhlu, aby byly vidět i tyto zpravodajské štáby. Tím jsme kameramany a fotografy trochu štvali. Třeba fotograf Tomki Němec si mě jednou vzal stranou a říkal: „Natoč si, co potřebuješ. Ale v jednu chvíli prostě musíš pryč. Já taky potřebuji dobrý záběr.“

Mne samotného překvapilo, jak velké emoce přímá volba přinesla – a přenesla do společnosti. Soustředili jste se při natáčení právě na ně?

Tomáš Kudrna: Emoce byly důležité. Atmosféra před prvním a zejména pak před druhým kolem byla vyhrocená a konfliktní. Právě takové chvíle nejvíce odhalují charaktery jednotlivých kandidátů, ale i stran, které za nimi stojí, stejně jako dalších mocenských hráčů. To nám připadalo nejzajímavější.

 

Kampaň připomínala Hoří, má panenko

Politických dokumentů není mnoho, ale některé patří ke klenotům světové nebo české kinematografie. Dělali jste si rešerše, jak se s podobnými tématy vypořádali jiní filmaři?

Tomáš Kudrna: To ne. Znám dobře Občana Havla. Existuje také výborný film o Kennedym, v němž se mi líbí, že divák vidí, co jinde ne: že nejde jen o okamžiky ve světle reflektorů, ale i o cestování do úmoru, okamžiky stresu nebo strategické přípravy. To mne oslovilo. Vzpomínám na scénu, kdy Bob Kennedy jede ve vlaku a jen tak – ve všem tom dění a rámusu – sleduje ubíhající krajinu. Jako by se zastavil čas. To by se nám mohlo hodit, říkal jsem si. A byl jsem rád, když jsme pak mohli natočit pár záběrů s Karlem Schwarzenbergem, jak se mezi jednotlivými městy přesouvá vlakem.

Mezi českými politickými filmy vyčnívají Spřízněni volbou a Nový Hyperion, Největší přání 2, Občan Havel nebo Český mír. S kterým z nich se nejvíc ztotožňujete?

Tomáš Kudrna: Pro mě byl základem Občan Havel. Je unikátní, jak byl Václav Havel otevřený, jak pouštěl filmaře téměř všude, kam si zamanuli.

A není to také trochu mýtus? Nehlídal si i Havel, naprosto pochopitelně, při jakých situacích filmaři jsou a co natočí? Ať už se to týká soukromé roviny, kdy je i pro filmaře překvapením, že se odehrává svatba s Dagmar Veškrnovou, ale jsou na ni jako jedni z mála pozváni, nebo naopak politických komentářů – stesků, třeba ve vztahu k Chemapolu a Lucerně.

Kateřina Černá: Nevnímám to jako mýtus. Havel svou otevřeností převyšoval všechny ostatní a Pavlovi Kouteckému tato otevřenost umožnila využít beze zbytku možnosti observativní metody. Proto pro nás bylo jistou metou dostat se tak blízko k dění jako u Občana Havla. U někoho se nám to povedlo, u někoho ne. Nedalo se to vždy stihnout.

Myslím, že je problematické, když film Občan Havel tyto limity nijak nepřizná, nepracuje s nimi. Proto je pro mě zásadní záběr ve Vachkově Spřízněni volbou, kdy se před jeho štábem zaklapnou dveře, nikdo už nemůže dovnitř, ale zvukař aspoň strčí mikrofon ke klíčové dírce. Nic podstatného samozřejmě není slyšet, ale je to silná metafora skutečnosti, že rozhodnutí a dohody vznikají nejen mimo veřejný prostor, ale i mimo záběry filmových štábů.

Kateřina Černá: Ale to je pak jiný styl natáčení a přináší to i jiné významy. Pro někoho je zásadní, když bude zdůrazňovat, jak se před ním zavírají nejrůznější dveře. Záleží, pro jaký žánr se kdo rozhodne. Buď jsem aktivistický dokumentarista, nebo observační. A my se snažili jen sledovat a dát divákovi možnost volby, aby si udělal názor sám. Jednou se nám stalo, že nás u Zemana vyhodili, ale takové situace jsme zkrátka nevyhledávali.

A proč si myslíte, že kandidáti souhlasili, abyste s nimi natáčeli a byli jim tak blízko?

Tomáš Kudrna: Připustili si nás k tělu, protože si mysleli, že dostanou mediální prostor. Tak to fungovalo určitě u Jany Bobošíkové, Jana Fischera i Miloše Zemana. Neumějí si ale leckdy dopředu představit vyznění natáčených scén. Neumějí si spočítat, co se při natáčení odehraje, na co se kdo v publiku zeptá, co se stane třeba při focení Jana Fischera na billboardy.


Ale není problémem, že tak spíš měříte charisma a postřeh jednotlivých prezidentských kandidátů? Nenatočili jste navzdory všemu jen delší reklamu na možné prezidenty?

Kateřina Černá: Vůbec ne! Ten film není jen o kandidátech. Vypovídá i o současném stavu společnosti, o tom, jak poprvé děláme přímou volbu prezidenta a nikdo to vlastně neumí. Nemáme tu profesionální volební štáby. Ani jeden z kandidátů neměl poradce ze zahraničí. Proto často kampaň připomínala Formanovo Hoří, má panenko. Natáčeli jsme v době, kdy probíhaly volby v Americe a mohli jsme občas porovnat, jak vypadá kampaň Baracka Obamy a jak třeba Tomia Okamury.

Tomáš Kudrna: Když jsme viděli, jak jednotlivé štáby pracují, bylo zřejmé, že jen u Zemana to mají zmáknuté. Ten jediný měl všechno připravené. Strategii, jak pracovat s inzeráty a billboardy, jejich načasování. Přehled, sebevědomí, jasnost příkazů a argumentů. Měli jasno.

Jak mohou politici spát, když je kolem tolik špíny

Dostali jste se v průběhu natáčení do situace, kdy jste si říkali: Jak mám ukázat, že například někdo lže, i když desetkrát opakuje to samé?

Tomáš Kudrna: Odřekli jsme si sice investigativní přístup, ale nahrazujeme ho tím víc než půlročním natáčením. Najednou je vidět, zda a jak se kandidáti proměňují. Třeba Jan Fischer, který měl svou kampaň postavenou na vymezování se vůči Miloši Zemanovi, ho najednou podpoří. Právě takové momenty v našem filmu velmi vyjdou napovrch.

Kateřina Černá: Nebo Vladimír Franz. Lidé z jeho okolí říkají, že je Zeman zlo, a on ho na konci podpoří. Tyto významy z materiálu lezou právě díky té časové kontinuitě.


Ale kladu si otázku, zda nepadaly v zákulisí konkrétní nabídky, třeba za jakých okolností by se mohli neúspěšní kandidáti přiklonit v druhém kole k Miloši Zemanovi.

Kateřina Černá: To víte, že asi takové nabídky byly. Důvěrná jednání natočené nemáme, ale ve filmu je dost jasně vidět, jak se například Franz se Zemanem postupně sblížili.

Tomáš Kudrna: Něco se dá natočit a vystihnout, něco ne. Hranice tam samozřejmě je. Ale pořád máme v rukou mocné nástroje. Třeba Zeman se během kampaně vyjadřuje, že mu Šlouf nepomáhá a že nejsou v kontaktu, a pak po vyhlášení výsledků sám Šlouf vypráví, že odstřižení od Miloše Zemana byl jeho nápad a že štábu samozřejmě v tichosti pomáhal. Tím je Zeman usvědčen ze lži a ve filmu jsou tyto výpovědi dost silné.

Tyto skutečnosti už vyplavaly na povrch. Ale takových nejasností a dohod je pravděpodobně mnohem víc. A pokud se vám je observativní metodou nepodaří zaznamenat, jako by nebyly.

Tomáš Kudrna: Před volbou jsme těch spekulací slyšeli celou řadu, ale natočeného jsme k nim nic neměli. Pátrání po takových detailech je ale úkol médií, od toho jsme tam nebyli.

Kateřina Černá: Občas to byly bezesné noci. Především mezi prvním a druhým kolem, kdy jsem přemýšlela, jak tam dostat věci, které jsme se dozvěděli v zákulisí. Ale nemáme je natočené, takže je nemůžeme sdělit nikomu, nanejvýš kamarádům. Naivně jsem si říkala, jak mohou ti politici spát, když je té špíny kolem nich tolik a oni to všechno vědí. Měli jsme sto chutí ukázat natočený materiál už před volbou, ale to nešlo. K tomu jsme se zavázali ve smlouvě.


Hledá se prezident. Režie, kamera - Tomáš Kudrna, produkce - Kateřina Černá, Pavel Strnad (Negativ), Lenka Poláková (Česká televize), střih - Evženie Brabcová, hudba - Mishan Pajdiak, zvuk - Daniel Němec, Marek Hart, ČR 2013, 109 min.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013



z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film