Obraz rodiny, který je stejně krásný jako devastující. Victoria Hely-Hutchinson

Odkud se vzal nápad na film? Proč jste se rozhodla zachytit svou rodinu v letním domě babičky?

Když jsem vyrůstala, měla jsem k babičce velmi blízko. Obě jsme žily v Americe a trávily spolu v podstatě každý víkend. Byla jednou z prvních osob, o kterých jsem dělala školní referát. Učitelé nám tehdy řekli: „Najděte si nějakého imigranta a napište o něm příběh.“ Moje babička pochází z Rakouska, tak jsem si řekla, že s ní natočím rozhovor. V naší rodině byla vždy takovou silnou, výraznou přítomností – plamenem, kolem kterého jsme se shromažďovali.

Pak jsme Ameriku opustily. Ona se přestěhovala na jih Francie, já do Anglie. Přesto jsme zůstaly v kontaktu. Každé léto jsem za ní jezdila. Jednoho léta jsem se rozhodla přijet se svým přítelem. Jenže ona ho neschválila. Byla rozčarovaná, že to není žádný evropský aristokrat.

To vás muselo zasáhnout.

Ano, vždycky jsem byla „její miláček“ a najednou jsem cítila, že se musím od situace trochu vzdálit. Nakonec to bylo skoro deset let, než jsme se znovu viděly. Mezitím jsem o ní často mluvila s přáteli a ti mi říkali: „To není moc běžné, aby babička mluvila o sexu, menstruaci nebo tělech.“ A já si pomyslela, že bych za ní chtěla znovu zajet.

Po těch letech jsem ale byla strašně nervózní. Nechtěla jsem být znovu pod jejím drobnohledem. Napadlo mě, že když si vezmu kameru, bude to snazší. Natočím malou „charakterovou studii“ – a to bude cesta zpátky k ní. Vzala jsem tedy kameru, a taky svou sestru a bratra jako „pojistku“.

Jak dlouho jste ji točila?

Točila jsem ji celé léto. Myslela jsem si, že to bude jen malý letní projekt – zachytit, jak si povídá, co zajímavého a podivínského říká. Ale pak jsem začala natáčet i dům, Lucy a bratra. Nevěděla jsem, jak se to všechno propojí, ale proces mě bavil. Jsem původně fotografka a video pro mě bylo nový nástroj – s možností pracovat s dialogem, pohybem, časem. 

Po prvním létě jsem si řekla: to bylo docela fajn, proč to nezkusit znovu? Dvě léta poté jsem byla těhotná a napadlo mě, jak na to asi zareaguje. A tak jsem jezdila dál. Ukazovala jí těhotenství, děti… a z jedné návštěvy se stalo deset let natáčení.

“Natáčení se stalo součástí léta. Kamera se stala přirozenou součástí těch pobytů.”

Jak filmařská role změnila vaše prožívání prázdnin?

Pamatuji si Q&A na festivalu v Lisabonu, kde byla i moje sestra. Když se jí někdo zeptal, jaké to pro ni bylo, odpověděla: „Vlastně jsem si toho nevšimla. Dovolená znamenala, že Victoria natáčí.“ Stalo se to součástí léta. Kdybych nenatáčela, lidé by se ptali: „A kde máš kameru?“ Takže kamera se stala přirozenou součástí těch pobytů.

Vzala jste si kameru i kvůli emoční intenzitě  mezi vámi a babičkou?

Ano. Věděla jsem, že budu točit ve stylu cinéma vérité. Nešlo o dialog, ale o pozorování. Kamera mezi námi vytvořila bezpečnou vzdálenost. Moje babička má sklon emocionálně se propojovat s lidmi. Když jsem tam byla s kamerou, zaměřila se raději na někoho jiného – na Lucy, na mámu. Pořád jsme spolu mluvily, ale rychle pochopila, že nejde o rozhovor mezi námi.

Období, kdy jsem ji nevídala, bylo zároveň obdobím, kdy jsem začala natáčet svou sestru. Takže jsem zároveň pozorovala, jaké to je mít babičku ve dvaceti. Já o tu dekádu přišla – ale díky kameře jsem to mohla vidět u sestry. Očekává se, že sis všechno vyřešila, a najednou máš pětadvacet a zjistíš, že nic nevíš – jen se tváříš dospěle. Přála bych si, abych o tom mohla s babičkou mluvit. Díky natáčení jsem to aspoň sledovala. 

Změnilo natáčení váš pohled na rodinu?

Ne že by se během těch deseti let objevilo něco úplně nového, ale viděla jsem, jak se vztahy mění – velmi pomalu, téměř neznatelně, jako tektonické desky. A pak najednou přijde výbuch. Největším objevem bylo sledovat, jak babiččin vliv postupně slábne a jak se její role začíná ujímat někdo jiný. Na začátku filmu je máma pořád „její dítě“, cítí se vůči ní malá. Ke konci ale najde vlastní sílu, začne se s ní střetávat jako rovnocenná žena.

Proměňovaly se během let okolnosti natáčení?

Určitě. Když točíte v tak dlouhém časovém rozpětí, nemůžete se vrátit a něco zopakovat. Věci se vyvíjejí. Nevěděla jsem, že vztah mezi babičkou a mámou takhle vygraduje. 

Zpětně lituji, že jsem mámu na začátku netočila víc. Tehdy nebyla v plánu. Možná mě to léto rozčilovala a řekla jsem si, že ji točit nebudu. Dnes bych to udělala jinak. Měla jsem spoustu záběrů babičky, Lucy a Teddyho, ale mámy málo. Nakonec to možná paradoxně pomohlo – z nenápadné postavy se najednou stává silná. Ale přála bych si, aby v úvodu byla víc přítomná.

Babička působí jako svérázná postava. Jak jte řešila, aby film nebyl výsměšný, ale zůstal autentický?

Je to tenká hranice. A v tom mi hodně pomohl střihač Brad Turner. Můj cíl nebyl ukázat babičku v negativním světle. Šlo mi o to zachytit všechny takové, jací opravdu jsou. 

Umí být vtipná, excentrická, ale má obrovskou sebereflexi – nikdy se nestane karikaturou, je na to moc inteligentní. Film se dal sestříhat i jinak – udělat z ní postavu úplně mimo realitu. Ale mým cílem byla vyváženost. Ani já tam nejsem dokonalá.

“Nechtěla jsem film pojímat jako voyeurství, spíš jako „pozvání k dívání“. Věřím ale, že témata, o kterých mluvíme, jsou univerzální.”

Jste fotografka – jak to ovlivnilo způsob, jakým jste točila?

K natáčení jsem přistupovala velmi „fotograficky“. Když jsem vešla do místnosti a někdo si povídal, cítila jsem se jistá v tom, jak scénu orámovat. Měla jsem v sobě fotografický instinkt. Ale video je přece jen jiné. Je v něm pohyb, zvuk, spojování momentů – úplně jiný rytmus.

Nevyhýbala jsem se ani „nečistým“ momentům, kdy přecházím mezi postavami a záběr není dokonalý. To dává filmu bezprostřednost a intimitu. Ale bylo to náročné – při střihu jsme se často divili, proč je zvuk tak špatný nebo proč jsem pohnula kamerou v půlce rozhovoru.

Dřív jste fotila elitní internátní školy v Anglii. Ve filmu je taky přítomný motiv privilegia a vyšší třídy. Jak k tomu přistupujete?

To je téma, před kterým se nedá utéct. Film se odehrává v krásném prostředí jihu Francie – a to je prostě privilegium. Moje babička je hrdá na svůj původ rakouské hraběnky. Byla jsem si toho vědoma. Nechtěla jsem to pojímat jako voyeurství, spíš jako „pozvání k dívání“. Věřím ale, že témata, o kterých mluvíme, jsou univerzální: vztahy, pocity, mocenská dynamika. Třída film nevymezuje, jen ho ukotvuje.

Privilegium vás neochrání před bolestí z kritiky nebo zklamání. Babiččina výtka zabolí, ať sedíte kdekoliv. Ptala jsem se jí, co říká na názor, že film je jen o „bohatých lidech u bazénu“. Odpověděla, že její generace si to lenošení zasloužila – protože přežila válku. Sama o ní mluví, když zmiňuje svou závislost na jídle a období hladu. Film to neanalyzuje, ale je patrné, že si v sobě nese i těžké zkušenosti.

Na konci filmu diskutujete s mámou o tom, že zachytit rodinu na kameru je svým způsobem „zlý čin“. Jaké byly reakce vašich blízkých, když film viděli?

Z celé rodiny ho zatím viděla jen moje sestra Lucy. Bylo pro mě důležité, aby ho viděla právě ona, protože tomu celému rozuměla. Máma si myslela, že film skončí někde v šuplíku a nikdy neuvidí světlo světa. Lucy ale věděla, že s ním mám větší plány. Když Lucy film dokoukala, chvíli mlčela a pak řekla: „Je to stejně krásné jako devastující.“ A to pro mě bylo asi největší uznání, jaké jsem mohla od člena rodiny dostat. Uznala tím i složitost toho, co jsme prožívali.

Babičce jsem kdysi pustila jen pětiminutový teaser z prvního léta. Když skončil, řekla: „No, jestli se ti něco takového líbí…“ A tím to pro ni bylo uzavřené. Přitom právě v tom teaseru říká spoustu nečekaných věcí o vztazích a ženství, které vystihují celý film.

Když už mluvíte o sestře – můžete vysvětlit poslední záběr filmu? Rozhodnutí ho tam ponechat působí jako důraz na cyklus a pokračování rodové linie.

Byl to okamžik, kdy jsem najednou věděla, jak film skončí. V té době jsem točila už osm nebo devět let a pořád měla pocit, že už je konec. Dokonce jsme film už jednou sestříhali – měl končit scénou, kde máma říká, že jsem „zlý člověk“, řekneme si sbohem a je po všem. 

Pak mi Lucy řekla, že je těhotná. V tu chvíli mi bylo jasné, že to je ten moment, na který jsem čekala. Ona ve filmu dospívá – z dvacetileté dívky v sebevědomou třicátnici. A teď přichází její velká proměna, nový začátek. Cyklus pokračuje, bez ohledu na to, co kdo z nás prožívá. Nevíme, jestli Lucy bude jiná než my. Nevíme, jestli se z ní stane „dobrá matka“, nebo jestli zopakuje stejné vzorce. Ale ten moment mi přišel tak nabitý, že jsem jiný konec nechtěla.