Nezávislost médií mizí potichu. Rozhovor s Andrásem Földesem

Kdy jste se rozhodl stát novinářem?

Vždy jsem chtěl psát. Svůj první román jsem napsal asi v devíti letech. Ale novinářem jsem být nechtěl, měl jsem pocit, že by to byla škoda talentu. Od deseti let jsem se také věnoval fotografii. Po škole, okolo roku 2000, mi došly peníze. A kamarád mi řekl o internetovém časopise Index. Tak jsem to zkusil.
Nebyli jsme opravdoví novináři. Jednoduše jsme psali na internet. A lidem se to líbilo. Vymysleli jsme taky výrazy pro různé formy online obsahu, které se dnes používají jako oficiální termíny. V Indexu jsem zůstal dvacet let.

Co vás přimělo zůstat tak dlouho?

Bylo to opravdu výjimečné médium a všichni redaktoři byli přátelé. Nikdy jsem neměl pocit, že pracuji, jednoduše jsem tam chtěl být. Po práci jsme chodili do hospody nebo na párty, prakticky celý den jsme trávili spolu.

Index vydržel tlak vlády déle než jiná média. Čím si to vysvětlujete?

Vždy to bylo stejné: novináři byli pod tlakem a rozhodli se odejít, protože nemohli pokračovat ve své profesi. Tak změnili médium nebo opustili profesi. My jsme se také zamýšleli, co budeme dělat. A odpověď byla vždy: „Nevím, ale nechci být sám.“ Tak jsme zůstali.

V dokumentu sledujete rozpad redakce, ale také založení nového média Telex. Kdy jste se rozhodl příběh odvyprávět jako film?

Jednoho dne jsem seděl v redakci u stolu, když mí kolegové najednou vyskočili a začali křičet: „Už jdou, už jdou! Přichází nové vedení a něco nám řekne!“ A všichni někam utíkali. Ani nevím proč, ale popadl jsem kameru a běžel za nimi. Pak jsem natočil scénu, ve které nás nové vedení přesvědčuje, že pracovat pod Fideszem bude skvělé.
Myslel jsem si, že to bude práce na pár dní. Prostě jsem nahrával, protože mi přišlo důležité vše zaznamenat. Jenže ten proces neskončil, každý den se dělo něco nového. Tak jsem točil dál. Dnes přišli a říkali tyto nesmysly. Natočeno. Další den jsme začali řešit, jak se bránit. Natočeno. Nemáme jinou možnost než rezignovat. Natočeno. Nakonec jsme rezignovali. A pak sice nemáme práci, ale na ulicích se objevují desetitisíce lidí, kteří nás podporují. Natočeno. Toto trvalo čtyři roky. Po několika měsících mi došlo, že už nejde jen o dokumentaci a že by z toho mohl být film.
 

„Myslel jsem si, že to proběhne tak jednoduše, vrátím se, sestříháme to a bude hotovo. Šest týdnů bylo naprosté nic, nakonec jsme film stříhali rok a půl.“

Věděl jste, jak se točí dokumentární film?

Nebyl jsem filmař, takže jsem si myslel, že dokument je jen delší reportáž. Až když jsme přizvali jako spolurežisérku Annu Kis, pochopil jsem, že jde o úplně jiný obor. Jenže to už jsem byl uprostřed procesu.

Co bylo oproti tvorbě reportáží největším překvapením?

Úplně všechno. Reportáž funguje tak, že něco natočíte, pak to sestříháte a je hotovo. Za pochodu jsem zjišťoval, že v rámci příprav filmu existuje spousta dalších kroků. Jezdili jsme například na pitching fóra. Říkal jsem si: „Proč raději nepracujeme na filmu? Nezajímají mě názory ostatních.“ Pak jsme ale začali jezdit na vývojové workshopy, například DOK.Incubator v Olomouci. A právě tam se můj pohled změnil.

Proč právě tam?

Myšlenka, že by se narace měla stát středobodem filmu, vznikla v Olomouci. Byl tam jeden francouzský filmař, který nám řekl: „Ten film je z poloviny hotový, ale něco mu chybí. Nedrží pohromadě.“ A protože sám píše knihy, poradil mi, ať jedu domů, na film na chvíli zapomenu a napíšu příběh jako román. A najednou do sebe všechno zapadlo. Pořád jsem pracoval jako novinář. Řekl jsem proto šéfredaktorovi, že si vezmu šest týdnů tvůrčího volna, kdy doděláme film, a pak se vrátím. Nakonec jsme film stříhali rok a půl.

Překvapilo vás, že to vyžadovalo tolik času?

Někdy si říkám, že kdybych před pěti lety věděl, jak obrovský projekt to bude, možná bych do toho nešel. Bylo to opravdu náročné, a navíc jsme neměli peníze. V Maďarsku jsme nedostali žádnou podporu. Naopak jsme odtamtud museli v podstatě utéct. Produkce byla pod tlakem, řešili to právníci, přicházely výhrůžky.

Tehdy mi došlo, že dokončit film v Maďarsku nebude možné. Natáčeli jsme víceméně tajně. Přesunul jsem proto produkci do Německa. Spolupracovali jsme i se zahraničními producenty, podpořil nás český Fond audiovize. Maďarský filmový institut nám nedal ani cent.

To vás ale zřejmě nepřekvapilo, že?

Vůbec. Když jsme letos v prosinci konečně oznámili, že budeme mít premiéru na budapešťském mezinárodním festivalu, organizátorům vyhrožovali právníci Indexu. Psali, že pokud film promítnou, tak je Index bude žalovat. V jakémkoli jiném případě by to byl velký problém, ale momentálně je před volbami, a tak se festival rozhodl jinak. Oznámili, že film nepromítnou dvakrát, ale rovnou čtyřikrát.

V dokumentu zmiňujete, že jste si vždy byli vědomi možnosti, že vláda Index zruší či převezme. Ale nečekali jste, že se to stane tak snadno.

Přesně tak, v hledáčku jsme byli dlouho. Jak Fidesz sílil a získával větší kontrolu nad médii, čelili jsme různým útokům. Asi sedm let jsme ale dál pracovali. Po takové době očekáváte, že útok bude pompézní. Ne že do vaší redakce prostě přijde pár lidí a budou se vás snažit přesvědčit hezkými slovy. Člověk si říká: „To je všechno?“

To je dobrá lekce i pro české diváky: Nečekejte něco hlučného a nápadného. Protože pak přehlédnete skutečnou hrozbu, která mezitím tiše vklouzne pode dveřmi.

Proč jste se rozhodl zahrnout do dokumentu také animovanou pasáž?

To se stalo během posledních fází střihu. Když materiál nabyl svého tvaru, uvědomil jsem si, že základní fakta je třeba připomenout i Maďarům, natož zahraničním divákům. Náš český producent Vít Janeček říkal, že si o Maďarsku dělal rešerše a dočetl se obrovské množství zajímavých věcí. Souhlasil jsem, že by se něco z toho mělo objevit ve filmu. Klasická strategie by byla využít mluvící hlavy. To by ale bylo konvenční. Tak mě napadla animace. 
 

„Měli jsme tedy dvě možnosti: přestat být novináři, protože to v Maďarsku už není možné, nebo dělat co nejlépe to, co jde. Zvolili jsme druhou možnost.“

Index existuje dodnes. Jak se změnil od chvíle, kdy ho prakticky celá redakce opustila?

Je to skoro legrační, vzhled média hodně napovídá. Index totiž vypadá úplně stejně, jako když jsme ho opustili. Podle mě je to záměr. Představitelé vlády chtějí navodit dojem, že se nic nezměnilo. U Indexu se vizuál obvykle měnil každých pár let. Po našem odchodu zůstal stejný, ale stal se z něj nástroj propagandy. Fidesz tam zveřejňuje články, které šíří falešné zprávy o opozici.

Ještě před rokem 2020 jste s některými politiky jako zaměstnanci Indexu nemohli mluvit. Viktor Orbán řekl, že jste „fabrika na falešné zprávy“ a že na vaše otázky nebude odpovídat. Něco podobného se děje už i v České republice. Jak může novinář pracovat v takovém prostředí?

Fidesz takhle zabil svobodný tisk. Nikdy nemůžete napsat úplný článek, například když vám jedna strana nechce odpovídat. Ani s nejlepšími úmysly nemůžete publikovat spolehlivý text, pokud se nezkoušíte dotazovat obou stran. Měli jsme dvě možnosti: přestat být novináři, protože to v Maďarsku už není možné, nebo to zkusit dělat nejlépe, jak to půjde. Zvolili jsme druhou možnost. Využívali jsme každou příležitost. Novináři musí politiky pronásledovat, přelézat ploty, plížit se zadními dveřmi, čekat na ně. Jste jako nindža. 

Cítíte jako novinář v Maďarsku podporu veřejností?

Těch několik nezávislých médií přežívá díky darům a občanské společnosti. Lidé za mnou často přijdou a říkají: „Bojuj a dělej svou práci.“ Já ale nebojuji. Dělám své videoreportáže, nikoho nepodporuji a snažím se být nezávislý.

A není nezávislost v zemi jako Maďarsko také formou boje?

Ano, jde o nezávislost a základní hodnoty demokracie. Samozřejmě upřednostňuji demokracii před diktaturou, mír před válkou a spolupráci před bojem. To jsou základní principy. Ale nebojuji za nějakou stranu.

Řekl byste, že je ve vašem filmu naděje?

Říkám tomu východoevropský šťastný konec. Na konci snímku se nám totiž splní náš cíl: založit nezávislou mediální platformu pro všechny Maďary. Telex je dnes profesionální a věrohodný zdroj. Cestou k jeho založení jsme ale přišli o komunitu, která pro nás byla zásadní. Pro maďarskou společnost je to dobrý konec, ale na nás zanechal jizvy.