Návrat do neznámé země

S choreografem Jiřím Kyliánem jsem se setkala v roce 2016 v italské Anconě při práci na krátkém tanečním filmu Scalamare. Jiří film režíroval a vytvářel choreografii, můj muž Honza Malíř a já jsme natáčeli. Zrodilo se tehdy přátelství i mé odhodlání zachytit Jiřího vzácné tvůrčí poselství v celovečerním filmu. Honza se s Jiřím spřátelil o několik let dříve, když pracoval jako kameraman na filmu Václava Havla Odcházení. Honzu i mě fascinuje Jiřího choreografická práce, kterou se vyjadřuje k zásadním tématům našeho bytí. Stále nás překvapuje jeho upřímný zájem a úcta k osudům druhých lidí a smysl pro humor, který je tak typický i pro jeho dílo.

Jiří sám říká, že tanec je nejzranitelnější výrazový prostředek, protože vystavuje tělo jako umělecké dílo. Tanec nikdy nelže. Jiří se snaží najít jeho podstatu a jedinečnost. Jeho filosofií je nebát se překračovat hranice. Tancovat tady a teď. Více než padesát let přitom žije a tvoří s tanečnicí a herečkou Sabine Kupferberg. Tvorba je smyslem jejich života.

„Všechno, co jsem kdy vytvořil, se točí kolem lásky a smrti. Láska je příčinou našich nejpříkřejších vzletů a nejhlubších pádů. Nemohli bychom oceňovat její přízeň, krutost a záludnost a všechny její metamorfózy, kdybychom si zároveň neuvědomovali neustále se blížící konec.“

Jiří Kylián pro svou ženu vymýšlel choreografie přímo na míru. Každý tanečník končí kariéru kolem čtyřicítky. Fyzicky už nestačí na to, co tančí mladí. Smutek nad koncem svého aktivního profesního života prožívala a stále bolavě prožívá i Sabine. Jiří proto kvůli ní založil skupinu pro starší tanečníky a vytvářel pro ně repertoár. Vzniklo něco unikátního.

Od chvíle, kdy jsem oslovila Jiřího Kyliána a Sabine Kupferberg k natočení filmového příběhu o jejich tvůrčím vztahu, uteklo šest let. Během nich jsme si s ním, s mým mužem a střihačkou Šárkou Sklenářovou povídali o podobě našeho filmu, ale také o umění, životě a jeho konečnosti. 

Pravidelně jsme si volali přes skype, protože jsme dlouho hledali formu, jakou budeme vyprávět. Věděli jsme, že se nebude jednat o klasický filmový portrét, že film bude koncipovaný jako filmová báseň, což pro mě byla nová výzva.

Jiří mi po nocích posílal nahrávky svých myšlenek, ze kterých jsem pak vycházela při stavbě filmu. Fascinovalo mě, jak důsledně se zajímá o zen-buddhismus, o každodenní prožívání přítomnosti.

„Tanec je nejosobnější, ojedinělá záležitost. Je taky pomíjivá. Jako pták, který k nám přiletí a odletí, a nikdy se nevrátí.“

Jiří potkal Sabine ve Stuttgartu, kde v sedmnácti letech tancovala v souboru. Hned od začátku ho uchvátilo její herectví a komediálnost. Sabine se přestěhovala ze Stuttgartu do Haagu, kde spolu dodnes žijí a tvoří. Vytvořili sedmapadesát baletů, filmů a instalací. Jejich celoživotní pouto je důležitým tématem filmu.

Námět původně stál na tom, že Jiří bude vymýšlet novou choreografii pro Sabine. Později se rozhodl, že nebude jen choreografem, ale stane se před kamerou poprvé i tanečním partnerem své ženy. Choreografické obrazy, které na ostrově vytvářejí, jsou červenou nití našeho filmu. Na nich stavím příběh jejich životů i partnerství. 

Jiří si od začátku přál, aby se příběh našeho filmu odehrával u moře, uprostřed písečných dun na ostrově Terschelling v Nizozemsku. Světlo a mraky se v tomto zázračném kraji odrážejí od vodních kanálů, jezer a moře. 

Natáčeli jsme v letech 2022 a 2023 v zemi, která je jejich domovem. Krajina hraje důležitou roli. Pozorovali jsme, jak se mění. Ve filmu nejsou žádní jiní lidé, žádný dotek civilizace. Neobvyklá obloha a mraky, hluboké moře, horký písek, plápolající stébla trav, slunce a měsíc. 

„Tento film je věnován unikátní nizozemské krajině, a hlavně její křehké kráse, která je obzvláště viditelná na Fríských ostrovech. Zde je boj mezi zemí a mořem absolutně evidentní. Příliv a odliv jsou dramatické, jedná se o stovky metrů. Nikdy není jasné, kdo je pánem situace. Příliv a odliv symbolizují nejistotu délky života, hranici mezi životem a smrtí.“

Přála jsem si, aby film byl nejen stylizovaný, ale také lidský a upřímný, aby se s příběhem divák mohl ztotožnit.

Zásadním vyjadřovacím prostředkem je poetická kamera. Důležitý je zvuk a hudba, která vyjadřuje Jiřího a Sabinin názor na svět. Pracovala jsem s Janáčkem, Debussym, Stravinským, Puccinim, na jejichž skladby Jiří po celý život vytvářel své choreografie, ale také s hudbou současných skladatelů, kteří pro Jiřího komponovali.

Jiří mi posílal hudební díla, k nimž má důvěrný vztah. Jedním z nich je Beethovenův poslední smyčcový kvartet, který psal, když už byl hluchý. Ve filmu jsem ho použila v jedné z klíčových scén, kdy si Sabine uvědomuje, že už nikdy nebude na jevišti tančit.

Už od dětství mi táta říkal, jak vzácný je každý okamžik a jak si ho mám cenit a umět ho prožít. Jiří Kylián zastává stejné hodnoty. Říká dodnes svým tanečníkům, aby každý pohyb předvedli s absolutní intenzitou a soustředěním, jako by tančili naposledy v životě. 

Jednou večer při západu slunce, na konci natáčení na ostrově, řekl celému štábu: „Pojďme si ten moment pamatovat, žijme ho v tuto chvíli – a ne až se vrátíme domů a budeme říkat, jak to bylo pěkné. Žijme ho teď.“

Náš film je vizuální básní o lásce, tvorbě, smyslu našeho konání, ale také o neopakovatelnosti každé chvíle našeho života.