DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Narativ dušeSantelmo

Glosa, Speciál MFDF Ji.hlava

Narativ duše

2. 11. 2021 / AUTOR: Janis Prášil

Snímek Santelmo filipínského režiséra Liryca Dela Cruze vyobrazuje svět, který náleží živým, stejně tak jako mrtvým, a nedělá se v něm rozdíl mezi hmotným a nehmotným. Díky této ambivalenci nabízí alternativní výklady. Sledujeme jakýsi narativ duše, která ustrnula v bezčasí a vyčkává, až se bude moct osvobodit od pozemského světa.

Observační snímek Santelmo filipínského režiséra Liryca Dela Cruze lze bez nadsázky označit za nedějový. Tři chlapci zevlují v lese, v horách nebo u řeky. Jejich mlčení prolomí občasné narážky na státní represe, které narušily životy jejich rodin. Příroda kolem postav proplouvá v hypnotických černobílých obrazech, nabitých smyslovými vjemy, haptičností, zvukem, světlem a pohybem. Do tohoto tajuplného světa vstupují okamžiky nečekané konkrétnosti v odkazech na Filipíny pod vládou Rodriga Duterteho.

Jak společnost, tak přírodu v Santelmu ovládají dva mechanismy. Prvním je pevnost, stálost, ohraničenost, konkrétnost a tím druhým rozpínavost, proměnlivost, beztvarost. V Cruzově vizuálním jazyce bychom mohli mluvit o elementech domu a ohně. Dům jako symbolická stavba odkazující na architekturu našeho podvědomí hraje důležitou roli napříč filmografiemi mnoha tvůrců včetně Andreje Tarkovského a Bély Tarra, či jejich „stínových následovníků“ Larse von Triera a Gaspara Noého. K těm prvním patří ikona filipínského slow cinema Lav Díaz, na jehož snímek Ta, která odešla odkazuje jeho žák v Santelmu.

Cruzův dům je ale jiný, než ten Díazův. Sice také používá metaforu domu coby vězení, místo stavby však vidíme jen dřevěnou konstrukci bez stěn. Vězení v Cruzově snímku není vidět, ale zároveň je všude, kam se podíváme. Obklopují nás neviditelné stěny našich vzpomínek. Elementem tohoto nehmotného vězení je Eliášův oheň, meteorologický jev, který má ve filipínské mytologii podobu bestie, chrlící plameny. Odkazuje na přítomnost mystické sféry, která je hojně zastoupena v tvorbě jak Apichatponga Weerasethakula a Carlose Reygadase, tak Liryca Dela Cruze, ale je pevně navázána na realitu. Stejně jako dům se může stát vězením i stát a jeho nařízení.

Santelmo kráčí ve stopách magického realismu děl thajského a mexického auteura. Vyobrazuje svět, který náleží živým stejně tak jako mrtvým, a nedělá se v něm rozdíl mezi hmotným a nehmotným. Díky této ambivalenci Cruzův snímek nabízí alternativní výklady. Postavy mohou být hmotné, stejně jako to mohou být bloudící duše zemřelých, hledající cestu z nevědomosti. Sledujeme jakýsi narativ duše, která ustrnula v bezčasí a vyčkává, až se bude moct osvobodit od pozemského světa.