Miro Remo. Co jsme vybudovali, zase ničíme

Čím vás oslovilo zrovna téma medvědů na Slovensku?

Obecně se zabývám tématy sociálního napětí, přijde mi zajímavé mapovat společenské jevy z dokumentárního hlediska. Také mám velmi rád přírodu, jak cyklistiku, tak turistiku v horách. Spojil jsem tedy zájem o přírodní fenomén velké šelmy na Slovensku se společenským diskurzem, který kolem ní vzniká.

Dozvěděl jsem se, že televize Nova, která spravuje české a slovenské kanály Oneplay a Voyo, hledá náměty na dokumentární seriál. Poslal jsem tedy několik krátkých návrhů, jak medvěd hnědý rozděluje slovenský prostor na dvě části a jaké vášně vzbuzuje. Navázali jsme spolupráci, dva roky na tom dělali a nyní je na stole seriál.

Jak jste pracoval s tím, abyste měl v sérii zastoupeny oba póly slovenského názorového spektra?

Na samém začátku jsme problematiku chtěli sledovat prostřednictvím intervenčního týmu, který působí pod ministerstvem životního prostředí. Intervenční tým měl být kostrou série, k čemuž nakonec nedošlo. Situace v regionech už byla poměrně složitá, lidé se nechtěli vystavovat mediálnímu riziku a měli určité obavy z přítomnosti v seriálu. Nechtěli zbytečně rozdmýchávat další vášně.

Tak jsme zvolili plán B. Vyrazili jsme do regionů, kde jsou problémy nejrozšířenější, a snažili jsme se navázat kontakt s lidmi, kterým medvěd nějakým způsobem zkřížil životní dráhu. A jednou z nich byla Vladimíra Fabriciusová, ochránkyně přírody z CHKO Poľana, kde je zároveň jedna z největších medvědích populací na Slovensku. Druhým byl youtuber Radovan Haluza. Jde o lidi, kteří jsou trochu mimo rámec napětí, nezastávají primárně ani jeden z extrémních názorů. Jsou to lidé, kteří se svým pohledem snaží zmírnit situaci.

Touto cestou jsme se vydali, protože jsme viděli, že prostor už opravdu potřebuje nějakou orientaci. Společnost i odborná veřejnost jsou rozdělené. Výslednou podobu seriálu jsme dopředu neplánovali, šlo o výsledek dokumentárního pozorování.

Jak jste v příběhu objevil současný ministr Rudolf Huliak?

Rudolf Huliak ještě před dvěma a půl lety nebyl tak veřejně známou osobností. Byl starostou malé obce Očová v krajinné oblasti Poľany. Už tehdy byl jeho projev, který můžeme nazvat extrémním, velmi hlasitě slyšet. Získal mu pozornost v médiích i ve světě. Už tehdy nám bylo jasné, že hraje nezastupitelnou roli, ovlivňuje celou problematiku a debatu o medvědovi. Cítili jsme, že jeho potenciál poroste, takže jsme s ním navázali spolupráci. A nakonec se stal ministrem sportu.

V seriálu tak vidíme i člověka na vzestupu, který se díky otázce medvědů vyšplhal na nejvyšší příčky slovenské politiky. Mimo jiné také vidíme, jak vlastně vypadá slovenská politika, co ji ovlivňuje a co pak ovlivňuje nás.

Huliak s natáčením hned souhlasil?

Zpočátku se obával, že jeho názor nebude vyslyšen. Nepředpokládal, že by mu někdo v tradičních médiích dal prostor. Měl pocit, že už tak je persona non grata. Čím déle jsme s ním natáčeli, tím víc věřil, že jde o skutečně kvalitní projekt. A nakonec jsme se s ním dohodli. Spolupráce byla standardní, materiály autorizoval.

„Když se politik chce dostat k moci, potřebuje vytvořit atmosféru strachu.“ 

Protagonisté tedy materiály autorizovali?

Vzhledem k tomu, že se jedná o kritický souboj dvou stran, které si často nemohou přijít na jméno, tak jsme dopředu deklarovali, jak bude probíhat autorizace. Lidé, kteří si ji přáli, autorizovali své části, ale neviděli nic z reakcí ostatních lidí nebo celkový kontext. K dispozici dostali jen to, co tam oni sami řeknou. To bylo součástí dohody a neumím si představit, že by to šlo jinak.

Je to dost nestandardní, lidé často požadují celý kontext. To prostě nešlo, nedokážu si to v takto rozděleném světě představit. Nemohli bychom obsah korigovat na základě toho, že se někomu nelíbí, co o něm řekl někdo jiný.

Sledujete i jednu tonálně odlišnou linku, která se týká fotografa a youtubera Radovana Haluzy a jeho přítelkyně Nikoly. Seriál obsahuje relativně velké množství jejich intimních rozhovorů, plánování budoucnosti i hádek. Jak jste získal jejich důvěru, abyste je mohl sledovat takto zblízka, a navíc po dobu ročního natáčení?

Snažím se být naprosto otevřený. Oni věří mně, já věřím jim, je mezi námi vzájemné přátelství a respekt. Vzniká to přirozeně jako kamarádství. Oni věděli, co potřebujeme, a na nic si nehráli. Výhoda této dvojice navíc je, že jsou opravdu zvyklí na kameru, protože Rado je youtuber.

Nemají tedy se zobrazovanou realitou takový problém, ačkoli jsem nečekal, že to bude až tak snadné. Své vztahy sice před kameru nikdy tímto způsobem nepřenesli, ale často snímají sebe, takže to pro ně bylo jednodušší. I když Radova partnerka Nikola to podle mě z velké části dělala pro něj.

Strach jako nástroj

V průběhu seriálu sledujeme, jak se z medvědí otázky stává předmět politické diskuse. Medvědi jsou opakovaně přirovnáváni třeba k migrantům nebo k lidem tmavé pleti. Proč myslíte, že se z medvědů na Slovensku stalo tak populistické téma?

Je to jednoduchý princip. Když se politik chce dostat k moci, potřebuje vytvořit atmosféru strachu. S tou se mu poté v rámci politických motivů velmi dobře pracuje. Politik občanovi nabídne, že ho ze strachu vyvede a pomůže mu. To nemyslím jenom virtuálně, ale i reálně, lidé v Poľaně opravdu mají strach. Už toho mají dost, medvěd jim leze do zahrad a oni mají pocit, že problém přes jejich apely nikdo neřeší. Hrozba tedy skutečně vznikla, ačkoli je samozřejmě třeba zkoumat, do jaké míry je oprávněná. Podceňovat ji nicméně nelze.

Atmosféru přirozeného strachu politici využívají zcela racionálním způsobem, není třeba na ni pohlížet jako na nějaké zneužití. Je to politický boj, kde se takové zbraně používají, i když i tady samozřejmě jde o otázku míry. Připomíná to situaci s uprchlíky, i když těch je na Slovensku úplně směšné množství, třeba deset. Medvěd je reálnější problém, není to jen příběhy nebo mýty.

Opakovaně zmiňujete, že chcete, aby seriál pomohl smíření nebo pochopení mezi oběma rozhádanými stranami. Není to příliš optimistická vize?

Určitě je to optimistické, tomuto smíření musí především předcházet komunikace. Pokud na ni bude prostor, může přijít i vize. Problém medvědů je do značné míry i problémem komunikace ze strany nejvyšších představitelů státu, kteří dohlížejí na to, jak se ochrana zvířete řídí, jak se informace dostávají k lidem a jak se řeší jednotlivé problémy. Lidé mají pocit, že jsou na chvostu kdesi mimo zájem. Tím začíná napětí.

Vytvořili jsme seriál, ve kterém člověk nahlédne do obou světů. Najednou vystoupí z bubliny, ve které žije. Došli jsme k závěru, že jediná možnost je spojit oba tábory a začít komunikovat, což může být cestou ke zlepšení současného stavu. Nenapadá mě jiný způsob.

A jestli je to naivní? Klidně to tak lze nazvat, ale velké a krásné věci bývají naivní.

Jaká byla vaše reakce na informaci, že vláda Roberta Fica na začátku dubna schválila odstřel 350 medvědů a vyhlášení mimořádné situace na většině území Slovenska?

Nevidím v tom žádný velký smysl. Jsem rád, když se problémové věci řeší tam, kde problém vznikl. Neříkám, že to situaci neulehčí, výrazné potlačení populace by asi mělo snížit počet střetů medvěda s člověkem. Jde mi ale o to, že daného tvora chráníme, i s pomocí různých dotačních programů, prostředků a lidské práce. To vše jsme vynaložili, aby tu zvíře existovalo a aby se mu dařilo. A to se povedlo.

Najednou se se změnou vlády mění politika jako taková. A to, co jsme vybudovali, zase zničíme. Zlikvidován by měl být medvěd, který dělá problémy, opakovaně se vrací na pozemky, kde je reálné riziko střetu s člověkem a nelze ho odehnat ani převychovat. Je to velmi plaché zvíře, ale když se plachost vytratí, tak nastává opravdu nebezpečná situace. Jak říká Juraj Lukáč, když hledáme zabijáka v Petržalce, tak nevystřílíme deset procent lidí v jiném městě.

Série se skládá z vámi natočených záběrů, ale také reportáží či YouTube archivů. Ve vašem seriálu jsem, byť ne zcela explicitně, vnímala i kritiku slovenských médií, která situaci vyhrocují a bulvarizují. Jak jste seriál skládal, aby nedošlo ke stejné bulvarizaci?

Děj série směřuje k šestému dílu, který se jmenuje „Bod zlomu“. Ukazujeme, jak média s tématem nakládají, co se do zpráv dostává, a vytváříme tak narativ, který se stává součástí změny. V šestém dílu divák vidí, jak se k němu dostávají informace z médií, jak s tématem nakládají politici a co dělají běžní občané. Skládáme všechny informace dohromady.

Na konci je pak vyobrazeno, co se stane, když situaci ovládne strach. A jak se změní způsob, jakým medvěda zvládáme. To je náš autorský postoj. Připadá mi to inteligentnější, než se v jednotlivých částech snažit o naprostou vyváženost. Místo toho sledujeme fenomén změny a všeho, co je s ní spojeno.

„Nepřipravuji si dokonalý scénář ani nejsem zastáncem perfektní přípravy. Nechávám se strhnout tím, co se děje.“

Nejsou lidé v oblastech, jako je Poľaňa, z kamer a médií již unavení? 

Samozřejmě že jsou unavení a frustrovaní, proto se toho politici chopili. Nejde jen o krátkodobou náladu. Obyvatelé obcí, nebo alespoň část z nich, tím problémem opravdu žijí. Všichni jsme z něčeho unavení, ale oni jsou hlavně frustrovaní.

V propagačním materiálu k seriálu jste říkal, že jste do tématu vstupoval jako úplný laik. Jak vypadala vaše příprava, ať už praktická či rešeršní?

Výborným nástrojem je v tomto ohledu samozřejmě internet. Sociální sítě tématem medvědů žijí už léta, i když jen na lokální bázi. Článků, odborných diskusí a kdovíčeho byly desítky, možná stovky. Pak jsme jeli přímo do regionů, kde problémy eskalovaly. Hledali jsme lidi, kteří téma na sítích ovlivňují, a pak jsme je vystavili kritickým pohledům zvenčí, například prostřednictvím názorů etablovaných ochránců přírody.

Samozřejmě jde ale zároveň o komerční seriál. Chtěli jsme proto, aby v Medvědovi promlouvaly rovněž vztahy. Ty totiž společně se sociálním zázemím silně ovlivňují profesionální rozhodování. I když to pro mě byla jedna z nejdůležitějších věcí, trochu jsme se i obávali, jestli se vztahové linie, v nichž medvědi hrají důležitou roli, podaří skloubit s odbornými informacemi, které od postav dostáváme.

Celé dokumentární snažení vnímám jako určitý experiment. Nepřipravuji si dokonalý scénář ani nejsem zastáncem perfektní přípravy. Nechávám se strhnout tím, co se děje. Stávalo se nám, že jsme přijeli do Nízkých Tater a dozvěděli jsme se, že se něco stalo dole v korytě řeky kolem rybníku Rožmberk. Tak jsme zrušili plány a vyrazili na místo. Byla to vlastně reportérská práce. Jen jsme měli více prostoru a času, takže jsme mohli jít hlouběji.

Útěcha v lese

Ovlivnila vaši tvůrčí svobodu skutečnost, že série vznikla pod hlavičkou velké komerční platformy?

Jediným problémem byl čas. Očekává se, že věci budou hotové mnohem rychleji. Platformy chtějí být aktuální, stále je to byznys. Potřebují, aby se jim kapitál, který do toho vložili, vrátil v co nejkratší době. Tam jsme trochu narazili, protože nám série nakonec trvala dva roky místo jednoho. Vedení to ale pochopilo.

Z pozice autora nemohu říct, že by mě někdo omezoval nebo že bych někdy šel proti sobě. Vše bylo akceptováno i z naší strany. A když vidím výsledek, mám pocit, že rozhodnutí byla správná. Dramaturgie a starost o celkový výsledek byly obecně velmi silné. Opravdu mě překvapila ta úroveň.

Na seriálu jsme pracovali s českou stranou, kreativními producenty Erikou Hníkovou a Michalem Reitlerem. Kvalita spolupráce spočívala i v tom, že se nikdy neustoupilo z pozice kvality a stále se apelovalo na to, aby vzniklo dobré, silné a funkční dílo. Z toho mám opravdu radost. Z mého pohledu šlo o příkladný typ velmi intenzivní spolupráce.

Jak jste uvažoval nad dramaturgií jednotlivých dílů, s přihlédnutím k tomu, že pokud diváka nezaujme první díl, pak už si další třeba nepustí?

Nakonec jsme to složili velmi jednoduše. Sledujeme časovou osu událostí, které vedou k bodu zlomu, kterým jsou parlamentní volby. Ty mění způsob hospodaření s medvědy, takže dojde k větší redukci jejich populace. K moci se v té chvíli dostanou lidé, kteří prosazují vybíjení místo do té doby uplatňované ochrany. Protože jsme postupovali chronologicky a dodržovali časovou posloupnost, vlastně se to ani nedalo poskládat jinak.

Samozřejmě existují dílčí témata, která vynikla až v průběhu. Třetí díl se například jmenuje „Ztráta plachosti“ a stojí na tom, že zde neztrácejí plachost jen medvědi, ale i lidé, kteří se k nim přibližují. To je jeden z jevů, který nás zaujal. Věcem, které s námi rezonovaly, jsme se snažili dát větší prostor. Jednotlivé části jsme pak pojmenovali na základě těchto mýtů a významných příběhů.

První díl se zase jmenuje „Děti hor“ a vypráví o hlavních postavách, které našly útěchu v lese. Medvěd jim tam stál po boku a nabízel jakési vysvobození z prostoru, ve kterém se jako děti necítily dobře. Nakonec je to jednoduchý konstrukt, i když nebylo snadné ho vymyslet. Co si o tom myslíte vy?

Mně se nejvíc líbil třetí díl a to, co následovalo. Názorově jsem s tím více souzněla. 

Problém je v tom, že se nejprve musí nastavit vztahy. Později už o ně tolik nejde, protože vztahy jsou provázanější se vším, co se děje kolem tématu. V prvním dílu vidíte jednotlivé lokální problémy a vznik frustrace. Druhý díl je hodně vztahový, divák poznává Rada a Nikolu. Všechny díly jsou ale kombinací obojího. Můj nejoblíbenější je právě díl druhý.

Nedávno jste jako kameraman pracoval na snímku Zuzany Piussi Hlas lesa, který sleduje subkulturu slovenských lesníků. Využil jste při natáčení nějaké zkušenosti s Medvědem?

Možná spíše nepřímo, jako kameraman jsem tam byl jen krátce, dva nebo tři dny. Ekologickými otázkami se nicméně zabývám delší dobu, měl jsem na toto téma rozpracovaných několik námětů. Ještě ve škole jsem natočil film Arsy-Versy, ve kterém jde o konflikt ekologie a jakési vášně. Ta témata se zvláštním způsobem stále točí kolem mě.

Zmínil jste, že vás zajímají náměty, které společnost rozdělují. Co by pro vás jako dokumentaristu bylo nyní atraktivní téma?

Teď upřímně nic nemám. Většinou lavíruji, strávím nějaký čas nad sociálními otázkami a pak si odběhnu do jiného prostoru, abych si odpočinul. Tam ale nakonec zase narazím na ty samé problémy. 

Nyní dokončuji film podle knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině. V příběhu jde o konflikt dvojčat, dvou starších pánů po šedesátce. Společně řeší vnitřní konflikt, celý život se od sebe nemohou odtrhnout. Narodili se spolu, žijí spolu a nemohou se oddělit, i když jejich situace je často opravdu zoufalá.

Zase jde o velký bytostný konflikt, ale děje se najednou v mnohem menším a méně radikálním prostoru. Konflikty nevyhledávám, jsou pro mě důležité v rámci témat, ale liší se jejich velikost. Medvěd je celospolečenská událost, vztah dvojčat je ten nejlokálnější konflikt, jaký si lze představit.