Meteory

Neil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla.

Meteory (Meteorlar, Gürcan Keltek, 2017)

„Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené.“

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 6


Eponymní meteory v poetické turecké dokufikci s názvem Meteory nejsou jen staré kameny padající z nebe. Jsou to Leonidy, jedny z nejslavnějších, nejčastěji pozorovaných a nejpůsobivějších rojů meteorů, které představují nebeský fenomén, jenž můžeme spatřit každý rok uprostřed listopadu („17. listopadu“, poznamenává si vypravěčka, spisovatelka Ebru Ojenová, „… To světlo nepochází z bomb. Je to něco úplně jiného.“)

Americký kritik Daniel Kasman ve své recenzi pro MUBI Notebook, kterou napsal po světové premiéře filmu v Locarnu, zmiňuje, že režisér a scenárista Gürcan Keltek „nalézá hluboce bolestnou, ale zároveň úžasnou spojitost mezi vesmírným fenoménem a krveprolitím jednoho národa. K obojímu došlo v roce 2015. Nad Tureckem bylo možno pozorovat roj meteorů přesně v době, kdy bylo v této zemi vyhlášeno stanné právo a uplatněna násilná represe vůči kurdským obyvatelům. Na krásně zrnitém videozáznamu spolu souzní a zároveň silně kontrastují zářivé pruhy světla na noční obloze se střelbou a kouřem vládních sil.“

Leonidy dostaly svůj název podle souhvězdí Lva, ve kterém leží jejich radiant. Jsou to částice z ohonu komety 55P / Tempel-Tuttle, jejíž oběžná dráha ve sluneční soustavě trvá 33 let. Když se nachází kometa v blízkosti Země, jsou Leonidy obzvláště působivé. Naposledy (a nejbouřlivěji) byl tento déšť meteorů spatřen v roce 1966, za nejslavnější úkaz je však považován ten z roku 1833, kdy podle slavné knihy amerického spisovatele Carla Carmera z roku 1934 nastala noc, kdy „padaly na Alabamu hvězdy“ (The Stars Fell on Alabama). A protože bylo možno tuto výjimečnou událost pozorovat téměř po celé Severní Americe, víme o ní naprosto všechno…).

Úspěchu Carmerovi knihy využili i skladatelé Frank Perkins a Mitchell Parish, kteří dali stejný název své jazzové písni, jež se téměř okamžitě stala hitem a nazpívali ji například Sinatra, Doris Day, Ella Fitzgerald a bezpočet dalších: „Mé srdce bilo jako o závod / Mé raněné paže tě pevně objímaly / Když padaly na Alabamu hvězdy / Celou minulou noc…“

O 51 let později věnoval medailonek Leonidům ve svém životním díle Krvavý poledník i Cormac McCarthy. Jazz, literatura... Keltekův „dokument“, rozvláčné a těžko uchopitelné dílo, které sestává ze šesti kapitol a prologu a v němž se Leonidy ocitají na skutečném filmovém výsluní. Tajuplně vévodí zásadní patnáctiminutové kapitole V – příznačně pojmenované Meteorlar, což je zároveň původní název celého filmu. Tato kapitola dokonce začíná záběrem na měsíc, úplněk v rozechvělém detailu na černobílém, lehce nekvalitním videu, kde působí jako zjizvený šedobílý kotouč, zahalený do sotva patrného oparu a následně černých mračen. Na Keltekově nebi není nic stálé a neměnné, jeho kamery naopak zachycují království, které je pomíjivé a nepředvídatelné stejně jako válečné zóny na zemi.

Panorama města v noci, vzdálený křik, proměnlivý pohled ze vzduchu na pištící zábavní park, to vše z výšky, jako by z pohledu samotného měsíce; bizarní kolotoče s nápisy typu ŠÍLENÝ TANEC, které navrch korunuje vystajlovaná ženská postava, a celé to připomíná nějaký pohanský rituál. A potom, jako by náhodnou shodou okolností, uvidíme první meteor řítící se černou nocí. A pak další, tentokrát dokonce dvojitý, rozerve oblohu jako zahřmění hromu, hlasitější než výstřely.

Keltek sebevědomě flirtuje se strohou estetikou experimentální filmařiny. Paprsky světla se stávají abstraktními, nezařaditelnými a věčnými. Celou tuto ohromnou světelnou show pak doprovází nadpozemsky krásné vyzvánění zvonů. Celý obraz je velmi křehký, odsouzený k zániku stejně jako samy meteory.

„Na krátkou chvíli válka přestala…“ A stejně tak se zastavil film a vyzývá k úctyhodnému rozjímání za zvuků šepotu i epického hřmotu naznačujícího atmosféru apokalypsy v hollywoodském stylu. Tohle je Drtivý dopad ve skutečnosti, viditelný na chladné listopadové obloze Turecka. A pak… pád Země! Následek následků. Uvědomění válkou vyčerpaných farmářů, že tyto kameny nejsou vlastně jen tak nějaké staré kameny, ale představují kořist expertů kdesi z daleka a mají nepředstavitelnou hodnotu: pomíjivé se stává hmatatelným, je to rozžhavená mana shůry. Penízky z nebe.

Pršet už přestalo a ve vzduchu byl cítit chlad. Zůstal stát na dvorku. Přes oblohu padaly nazdařbůh nesčíslně přehršle hvězd, vyrážely ze svých nočních rodišť a po krátkých drahách se řítily vstříc osudu v prachu a nicotě.

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 299


Přeložila Petra Ocelková

(V překladu byly použity úryvky z knihy Krvavý poledník Cormaca McCarthyho, vydané nakladatelstvím Argo v roce 2009 v překladu Martina Svobody.)


Neil Young

Neil Young divides his time between Sunderland (UK), Vienna and the film-festival circuit, attending around 25 such events each year across Europe and further afield. He has been reviewing films for The Hollywood Reporter since 2008 and regularly contributing to Sight & Sound since 2008, in addition to writing for numerous other outlets. Director of the Bradford International Film Festival from 2011-5, he now works for several film festivals across Europe including the Viennale. He has served on more than 20 film festival juries, including Cannes (Semaine de la Critique) in 2013. 




F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue