Meteory

Neil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla.

Meteory (Meteorlar, Gürcan Keltek, 2017)

„Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené.“

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 6


Eponymní meteory v poetické turecké dokufikci s názvem Meteory nejsou jen staré kameny padající z nebe. Jsou to Leonidy, jedny z nejslavnějších, nejčastěji pozorovaných a nejpůsobivějších rojů meteorů, které představují nebeský fenomén, jenž můžeme spatřit každý rok uprostřed listopadu („17. listopadu“, poznamenává si vypravěčka, spisovatelka Ebru Ojenová, „… To světlo nepochází z bomb. Je to něco úplně jiného.“)

Americký kritik Daniel Kasman ve své recenzi pro MUBI Notebook, kterou napsal po světové premiéře filmu v Locarnu, zmiňuje, že režisér a scenárista Gürcan Keltek „nalézá hluboce bolestnou, ale zároveň úžasnou spojitost mezi vesmírným fenoménem a krveprolitím jednoho národa. K obojímu došlo v roce 2015. Nad Tureckem bylo možno pozorovat roj meteorů přesně v době, kdy bylo v této zemi vyhlášeno stanné právo a uplatněna násilná represe vůči kurdským obyvatelům. Na krásně zrnitém videozáznamu spolu souzní a zároveň silně kontrastují zářivé pruhy světla na noční obloze se střelbou a kouřem vládních sil.“

Leonidy dostaly svůj název podle souhvězdí Lva, ve kterém leží jejich radiant. Jsou to částice z ohonu komety 55P / Tempel-Tuttle, jejíž oběžná dráha ve sluneční soustavě trvá 33 let. Když se nachází kometa v blízkosti Země, jsou Leonidy obzvláště působivé. Naposledy (a nejbouřlivěji) byl tento déšť meteorů spatřen v roce 1966, za nejslavnější úkaz je však považován ten z roku 1833, kdy podle slavné knihy amerického spisovatele Carla Carmera z roku 1934 nastala noc, kdy „padaly na Alabamu hvězdy“ (The Stars Fell on Alabama). A protože bylo možno tuto výjimečnou událost pozorovat téměř po celé Severní Americe, víme o ní naprosto všechno…).

Úspěchu Carmerovi knihy využili i skladatelé Frank Perkins a Mitchell Parish, kteří dali stejný název své jazzové písni, jež se téměř okamžitě stala hitem a nazpívali ji například Sinatra, Doris Day, Ella Fitzgerald a bezpočet dalších: „Mé srdce bilo jako o závod / Mé raněné paže tě pevně objímaly / Když padaly na Alabamu hvězdy / Celou minulou noc…“

O 51 let později věnoval medailonek Leonidům ve svém životním díle Krvavý poledník i Cormac McCarthy. Jazz, literatura... Keltekův „dokument“, rozvláčné a těžko uchopitelné dílo, které sestává ze šesti kapitol a prologu a v němž se Leonidy ocitají na skutečném filmovém výsluní. Tajuplně vévodí zásadní patnáctiminutové kapitole V – příznačně pojmenované Meteorlar, což je zároveň původní název celého filmu. Tato kapitola dokonce začíná záběrem na měsíc, úplněk v rozechvělém detailu na černobílém, lehce nekvalitním videu, kde působí jako zjizvený šedobílý kotouč, zahalený do sotva patrného oparu a následně černých mračen. Na Keltekově nebi není nic stálé a neměnné, jeho kamery naopak zachycují království, které je pomíjivé a nepředvídatelné stejně jako válečné zóny na zemi.

Panorama města v noci, vzdálený křik, proměnlivý pohled ze vzduchu na pištící zábavní park, to vše z výšky, jako by z pohledu samotného měsíce; bizarní kolotoče s nápisy typu ŠÍLENÝ TANEC, které navrch korunuje vystajlovaná ženská postava, a celé to připomíná nějaký pohanský rituál. A potom, jako by náhodnou shodou okolností, uvidíme první meteor řítící se černou nocí. A pak další, tentokrát dokonce dvojitý, rozerve oblohu jako zahřmění hromu, hlasitější než výstřely.

Keltek sebevědomě flirtuje se strohou estetikou experimentální filmařiny. Paprsky světla se stávají abstraktními, nezařaditelnými a věčnými. Celou tuto ohromnou světelnou show pak doprovází nadpozemsky krásné vyzvánění zvonů. Celý obraz je velmi křehký, odsouzený k zániku stejně jako samy meteory.

„Na krátkou chvíli válka přestala…“ A stejně tak se zastavil film a vyzývá k úctyhodnému rozjímání za zvuků šepotu i epického hřmotu naznačujícího atmosféru apokalypsy v hollywoodském stylu. Tohle je Drtivý dopad ve skutečnosti, viditelný na chladné listopadové obloze Turecka. A pak… pád Země! Následek následků. Uvědomění válkou vyčerpaných farmářů, že tyto kameny nejsou vlastně jen tak nějaké staré kameny, ale představují kořist expertů kdesi z daleka a mají nepředstavitelnou hodnotu: pomíjivé se stává hmatatelným, je to rozžhavená mana shůry. Penízky z nebe.

Pršet už přestalo a ve vzduchu byl cítit chlad. Zůstal stát na dvorku. Přes oblohu padaly nazdařbůh nesčíslně přehršle hvězd, vyrážely ze svých nočních rodišť a po krátkých drahách se řítily vstříc osudu v prachu a nicotě.

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 299


Přeložila Petra Ocelková

(V překladu byly použity úryvky z knihy Krvavý poledník Cormaca McCarthyho, vydané nakladatelstvím Argo v roce 2009 v překladu Martina Svobody.)


Neil Young

Neil Young divides his time between Sunderland (UK), Vienna and the film-festival circuit, attending around 25 such events each year across Europe and further afield. He has been reviewing films for The Hollywood Reporter since 2008 and regularly contributing to Sight & Sound since 2008, in addition to writing for numerous other outlets. Director of the Bradford International Film Festival from 2011-5, he now works for several film festivals across Europe including the Viennale. He has served on more than 20 film festival juries, including Cannes (Semaine de la Critique) in 2013. 




F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.