Hledání pravdy za hranicemi rozbřesku

Dokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.

Nokturno

Modrá obloha za bílého dne není nic než pěkná lež, pouhý blankytný závoj lámajících se slunečních paprsků, jež pronikají vzduchem plným prachových částic a výfukových plynů. Své skutečné místo ve vesmíru si uvědomíme jen pod jasnou noční oblohou. Právě tato nepříliš často uznávaná pravda nám přijde na mysl při sledování Nokturna, šestého filmu mistrovského dokumentaristy Gianfranca Rosiho, jenž byl v loňském roce pozván jako čestný host na nizozemský festival IDFA. Nokturno je záměrně „filmem noci“, zároveň však vypráví příběhy lidí a míst na hranicích mezi Irákem, Kurdistánem, Sýrií a Libanonem nejen po západu slunce.

Fotofobie

Rosi je jedním z pěti žijících tvůrců, jimž se podařilo získat Zlatého lva na festivale v Benátkách (Sacro Gra, 2013) i Zlatého medvěda na Berlinale (Fuocoammare: Požár na moři, 2016). Žije v Římě a vyhýbá se přímému dennímu světlu: „Jsem světloplachý. Příliš světla nesnesu,“ řekl mi po promítání Nokturna na filmovém festivale Viennale. „A nemám rád modrou oblohu. Když je obloha modrá, nedokážu ani nic vyfotit… nebo natočit – musím se ,chránitʻ.“

„Původně jsem chtěl tento film natáčet výhradně v noci. Stál jsem totiž tváří v tvář světu, jenž jsem neznal. Po třech letech, které jsem tam strávil, jsem o něm věděl ještě míň než předtím. To jsem totiž měl informace, kterým jsem rozuměl, ale když jsem tam přijel… neměl jsem nic! Reportáže, i všechno ostatní, co jsem četl, mi byly úplně k ničemu… Takže jsem si řekl, že by se celý tenhle film měl odehrávat v noci, protože tehdy se cítím do jisté míry… chráněný.“

Svůj první film Boatman, pětapadesátiminutový cestopis po řece Ganze, natočil v roce 1993 na 16mm kameru. Rosi však dokáže držet krok s technickým pokrokem. „Je to neuvěřitelné,“ říká nadšeně. „Před třiceti lety by bylo natáčení v noci nemyslitelné. S digitálem ale můžu natáčet všechno, co vidím – i film pod pláštěm noci. V noci je vždy cítit, jak vše ustane. Dokonce i ve válce je noc odmlkou, okamžikem… odloučení.“
 

Gianfranco Rosi
 

A postupně se jeho záběr rozšiřoval. „Začal jsem chodit do zničených částí – vstával jsem ve čtyři ráno a chodil jsem točit.“ Samotnému natáčení předcházely měsíce intenzivního průzkumu celé oblasti, kdy Rosi cestoval s minimem zavazadel, a dokonce bez kamery. „Při filmování mi nejde o to, abych co nejvíce získal, ale spíš ztratil. Když se totiž snažíte vše zachytit, jste jako pes, který čůrá vpravo vlevo a značkuje si svoje teritorium. Filmování je o výběru. A když si něco vyberete, strašně moc věcí kolem vám unikne.“

Ptám se ho na těch 90 hodin materiálu, který nashromáždil, ale jehož většina se do finálního stominutového filmu nevešla. „Ty ostatní záběry? Ty jsem vyhodil – jsou pryč. Všechny obrazy, které jsem nepoužil, totiž zůstaly součástí filmu, i když je přímo nevidíte,“ odpovídá.

Vnímání

„Filmování nesnáším,“ přiznává. „Nejlepším obdobím při práci na Nokturnu bylo osm měsíců průzkumu, kdy jsem cestoval jen se svým poznámkovým blokem a mapami. Díky tomu jsem narazil na všechny ty příběhy, které ve filmu vidíte, a mohl jsem je do sebe nechat proniknout.“ Rosi sledoval životy svých protagonistů – včetně dospívajícího loveckého průvodce Aliho – v příhraničních oblastech, jež byly nezřídka poblíž válečných střetů („Válku jsem nikdy natáčet nechtěl… Chtěl jsem, aby byla válka kulisou, zvukem, hlukem, zkrátka něčím, co vnímáte a co vás znepokojuje.“).

Politicko-historického pozadí si byl Rosi vědom, těmto věcem však vymezil prostor pouze v krátkém textu v úvodních titulcích Nokturna. „Sykes a Picot ty hranice načrtli v roce 1916, jak se jim líbilo,“ zmiňuje. „V posledních sto letech jsou neustálým zdrojem konfliktů… A takhle to dopadlo. Tyhle hranice oddělují život od pekla, život od zoufalství, život od strachu, život od absurdity – ale lidé, se kterými jsem se setkal, s těmi hranicemi nemají vůbec nic společného! Během těch tří let jsem pochopil, že chci dát svému vyprávění univerzální rozměr. Vyprávím příběh archetypálních lidí – bolest žádné hranice nemá.“
 

Nokturno
 

Nejdřív jsem musel najít místo a pak jsem musel najít člověka, který ztělesňuje ,tíhuʻ onoho místa,“ říká. „A pak jsem musel sledovat jejich příběh. Všechno se to sloučilo do sebe. Ve filmu je mnoho příběhů a bylo pro mě velkou výzvou je do něj všechny vtěsnat.“

Rosi nemá rád trendy v dokumentární tvorbě, které využívají roztřesenou (jak sám pohrdavě říká) kameru, jež se snaží navodit pocit autentičnosti, a dává naopak přednost klidným, nehybným záběrům. „Pro mě je statický záběr důležitý,“ vysvětluje, „protože věřím, že díky němu dokáže divák do záběru proniknout, aniž by si uvědomil, že jej někdo natočil – a následně se do příběhu zcela ponořit.“

Důvěra

„Je to o důvěře. Natočením záběru po divákovi žádám, aby mi věřil, že jej někam zavede. Je jako (hudební) nota, jedna vás zavede k druhé a ta pak k další a ta zase k další. A každá nota patří k té předchozí i k té následující.“

„Někde mezi tím vším je prostor ticha – který musíte také zaplnit. Jak se to dělá? Jak se natáčí ticho? Jak se natáčí čekání? Jak natáčím Aliho? Tenhle kluk má… neskutečný život. Jak jej celý dostat do dvaceti minut… Musí to být neobyčejně důvěrné – musí to být taková syntéza života.“

Při otázce, nakolik jsou jeho scény ovlivněny „režisérskými“ zásahy, Rosi odpovídá, že takové dotazy považuje za nezajímavé. „Rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem mě nezajímá. Zajímá mě rozdíl mezi skutečným a falešným… Tohle hledám a tohle mám na dokumentární tvorbě rád. Má pravdivost dokumentaristy a filmaře spočívá ve schopnosti vyprávět příběh a ukázat skutečný okamžik, který se přede mnou odehrává.“
 

Nokturno
 

„Když někoho natáčíte, vždy si je ten člověk vědom kamery, i když se snažíte o co nejobjektivnější přístup. Kamera věci mění, ať se snažíte, jak chcete, a mění také mě. Když kameru odložím, beru na sebe velice těžké břemeno, protože to změní vztah mezi mnou a natáčeným… Setkáme se pohledem a věci se změní. Takže představa, že dokument je objektivní, je podle mě pěkná hovadina. Jakmile vytáhnete kameru, věci se změní. A tady je třeba začít, v tomhle bodě změny – a ptát se, kde je v téhle změně pravda.“
 

Překlad Petra Ocelková.

Některé filmy Gianfranca Rosiho najdete na portálu DAFilms.
 


---

Tento článek je převzatý z časopisu Modern Times Review: The European Documentary Magazine (MTR) v rámci vzájemné spolupráce s časopisem dok.revue díky grantu Norských fondů. ZDE si lze předplatit plný přístup do online archivu časopisu MTR, v ceně je i tištěný magazín.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková

starší články

6.20DOK.REVUE
21. 12. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.