Hledání pravdy za hranicemi rozbřesku

Dokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.

Nokturno

Modrá obloha za bílého dne není nic než pěkná lež, pouhý blankytný závoj lámajících se slunečních paprsků, jež pronikají vzduchem plným prachových částic a výfukových plynů. Své skutečné místo ve vesmíru si uvědomíme jen pod jasnou noční oblohou. Právě tato nepříliš často uznávaná pravda nám přijde na mysl při sledování Nokturna, šestého filmu mistrovského dokumentaristy Gianfranca Rosiho, jenž byl v loňském roce pozván jako čestný host na nizozemský festival IDFA. Nokturno je záměrně „filmem noci“, zároveň však vypráví příběhy lidí a míst na hranicích mezi Irákem, Kurdistánem, Sýrií a Libanonem nejen po západu slunce.

Fotofobie

Rosi je jedním z pěti žijících tvůrců, jimž se podařilo získat Zlatého lva na festivale v Benátkách (Sacro Gra, 2013) i Zlatého medvěda na Berlinale (Fuocoammare: Požár na moři, 2016). Žije v Římě a vyhýbá se přímému dennímu světlu: „Jsem světloplachý. Příliš světla nesnesu,“ řekl mi po promítání Nokturna na filmovém festivale Viennale. „A nemám rád modrou oblohu. Když je obloha modrá, nedokážu ani nic vyfotit… nebo natočit – musím se ,chránitʻ.“

„Původně jsem chtěl tento film natáčet výhradně v noci. Stál jsem totiž tváří v tvář světu, jenž jsem neznal. Po třech letech, které jsem tam strávil, jsem o něm věděl ještě míň než předtím. To jsem totiž měl informace, kterým jsem rozuměl, ale když jsem tam přijel… neměl jsem nic! Reportáže, i všechno ostatní, co jsem četl, mi byly úplně k ničemu… Takže jsem si řekl, že by se celý tenhle film měl odehrávat v noci, protože tehdy se cítím do jisté míry… chráněný.“

Svůj první film Boatman, pětapadesátiminutový cestopis po řece Ganze, natočil v roce 1993 na 16mm kameru. Rosi však dokáže držet krok s technickým pokrokem. „Je to neuvěřitelné,“ říká nadšeně. „Před třiceti lety by bylo natáčení v noci nemyslitelné. S digitálem ale můžu natáčet všechno, co vidím – i film pod pláštěm noci. V noci je vždy cítit, jak vše ustane. Dokonce i ve válce je noc odmlkou, okamžikem… odloučení.“
 

Gianfranco Rosi
 

A postupně se jeho záběr rozšiřoval. „Začal jsem chodit do zničených částí – vstával jsem ve čtyři ráno a chodil jsem točit.“ Samotnému natáčení předcházely měsíce intenzivního průzkumu celé oblasti, kdy Rosi cestoval s minimem zavazadel, a dokonce bez kamery. „Při filmování mi nejde o to, abych co nejvíce získal, ale spíš ztratil. Když se totiž snažíte vše zachytit, jste jako pes, který čůrá vpravo vlevo a značkuje si svoje teritorium. Filmování je o výběru. A když si něco vyberete, strašně moc věcí kolem vám unikne.“

Ptám se ho na těch 90 hodin materiálu, který nashromáždil, ale jehož většina se do finálního stominutového filmu nevešla. „Ty ostatní záběry? Ty jsem vyhodil – jsou pryč. Všechny obrazy, které jsem nepoužil, totiž zůstaly součástí filmu, i když je přímo nevidíte,“ odpovídá.

Vnímání

„Filmování nesnáším,“ přiznává. „Nejlepším obdobím při práci na Nokturnu bylo osm měsíců průzkumu, kdy jsem cestoval jen se svým poznámkovým blokem a mapami. Díky tomu jsem narazil na všechny ty příběhy, které ve filmu vidíte, a mohl jsem je do sebe nechat proniknout.“ Rosi sledoval životy svých protagonistů – včetně dospívajícího loveckého průvodce Aliho – v příhraničních oblastech, jež byly nezřídka poblíž válečných střetů („Válku jsem nikdy natáčet nechtěl… Chtěl jsem, aby byla válka kulisou, zvukem, hlukem, zkrátka něčím, co vnímáte a co vás znepokojuje.“).

Politicko-historického pozadí si byl Rosi vědom, těmto věcem však vymezil prostor pouze v krátkém textu v úvodních titulcích Nokturna. „Sykes a Picot ty hranice načrtli v roce 1916, jak se jim líbilo,“ zmiňuje. „V posledních sto letech jsou neustálým zdrojem konfliktů… A takhle to dopadlo. Tyhle hranice oddělují život od pekla, život od zoufalství, život od strachu, život od absurdity – ale lidé, se kterými jsem se setkal, s těmi hranicemi nemají vůbec nic společného! Během těch tří let jsem pochopil, že chci dát svému vyprávění univerzální rozměr. Vyprávím příběh archetypálních lidí – bolest žádné hranice nemá.“
 

Nokturno
 

Nejdřív jsem musel najít místo a pak jsem musel najít člověka, který ztělesňuje ,tíhuʻ onoho místa,“ říká. „A pak jsem musel sledovat jejich příběh. Všechno se to sloučilo do sebe. Ve filmu je mnoho příběhů a bylo pro mě velkou výzvou je do něj všechny vtěsnat.“

Rosi nemá rád trendy v dokumentární tvorbě, které využívají roztřesenou (jak sám pohrdavě říká) kameru, jež se snaží navodit pocit autentičnosti, a dává naopak přednost klidným, nehybným záběrům. „Pro mě je statický záběr důležitý,“ vysvětluje, „protože věřím, že díky němu dokáže divák do záběru proniknout, aniž by si uvědomil, že jej někdo natočil – a následně se do příběhu zcela ponořit.“

Důvěra

„Je to o důvěře. Natočením záběru po divákovi žádám, aby mi věřil, že jej někam zavede. Je jako (hudební) nota, jedna vás zavede k druhé a ta pak k další a ta zase k další. A každá nota patří k té předchozí i k té následující.“

„Někde mezi tím vším je prostor ticha – který musíte také zaplnit. Jak se to dělá? Jak se natáčí ticho? Jak se natáčí čekání? Jak natáčím Aliho? Tenhle kluk má… neskutečný život. Jak jej celý dostat do dvaceti minut… Musí to být neobyčejně důvěrné – musí to být taková syntéza života.“

Při otázce, nakolik jsou jeho scény ovlivněny „režisérskými“ zásahy, Rosi odpovídá, že takové dotazy považuje za nezajímavé. „Rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem mě nezajímá. Zajímá mě rozdíl mezi skutečným a falešným… Tohle hledám a tohle mám na dokumentární tvorbě rád. Má pravdivost dokumentaristy a filmaře spočívá ve schopnosti vyprávět příběh a ukázat skutečný okamžik, který se přede mnou odehrává.“
 

Nokturno
 

„Když někoho natáčíte, vždy si je ten člověk vědom kamery, i když se snažíte o co nejobjektivnější přístup. Kamera věci mění, ať se snažíte, jak chcete, a mění také mě. Když kameru odložím, beru na sebe velice těžké břemeno, protože to změní vztah mezi mnou a natáčeným… Setkáme se pohledem a věci se změní. Takže představa, že dokument je objektivní, je podle mě pěkná hovadina. Jakmile vytáhnete kameru, věci se změní. A tady je třeba začít, v tomhle bodě změny – a ptát se, kde je v téhle změně pravda.“
 

Překlad Petra Ocelková.

Některé filmy Gianfranca Rosiho najdete na portálu DAFilms.
 


---

Tento článek je převzatý z časopisu Modern Times Review: The European Documentary Magazine (MTR) v rámci vzájemné spolupráce s časopisem dok.revue díky grantu Norských fondů. ZDE si lze předplatit plný přístup do online archivu časopisu MTR, v ceně je i tištěný magazín.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

6.20DOK.REVUE
21. 12. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková