Mediální pouště evropských regionů a zdatní podcastoví nomádi

Mediální pouště a vnitřní periferie

Jakkoli mají všichni v Evropě víceméně stejné trable (peníze, covid, energetická krize), překvapil nás nepoměr, který v těchto konkrétních třech lokalitách vyšel najevo. Portugalci zažívají podobný problém jako Česká republika – obrovskou roztříštěnost státní správy a rozdrobenost země do stovek mikroregionů. Přesto zarazí číslo 308 municipalit, kterým v současné době chybí jakékoli vlastní médium, jež by obyvatele informovalo o dění v místě. Podobný stesk zazněl ve vztahu k bývalým BBC „local stations“ ve Walesu a Severním Irsku. Zatímco dříve do těchto částí Velké Británie přirozeně promlouval v nejvyšších standardech hlas garantovaný londýnským ústředím a početné redakce zajišťovaly v opačném směru proud informací z regionu do zbytku impéria, dnešní stav popisují kompetentní lidé jako naprostou rezignaci hlavního vysílacího domu na mapování dění v daných oblastech vlastními reportéry a redaktory.

Než se dostanu k avizovanému třetímu příkladu, uvedu některé konsekvence tohoto stavu a také paralelu s českým mediálním prostředím. I u nás totiž máme vlastní „mediální pouště“ a to, čemu sociolog Daniel Prokop říká „vnitřní periferie“. Typicky se nacházejí tam, kde například na hranici dvou krajů chybí místní kompetentní novináři a reportéři. Místo, odkud nezaznívá dostatečně hlasitý signál „jsme tu!“, postupně zmatňuje a rozostřuje se i představa o daném místě, jeho skutečném aktuálním životě. Spolu s tímto mediálním mizením zaniká překvapivou rychlostí i paměť místa.

Reforma „Regiony 2014“

Český rozhlas realizuje od roku 2014 permanentní reformu kdysi nesmírně silné, sebevědomé sítě regionálních rádií. V jednotlivých krajských městech míval rozhlas často architektonicky nebo jinak památkově cenná sídla a v nich umělecky, publicisticky i žurnalisticky velmi potentní týmy „krajánků“. Rozhlasy v Plzni, v Brně, v Hradci Králové, v Ostravě nebo v Českých Budějovicích tvořily středobod regionální kultury, nechyběly u žádné významné společenské, náboženské, kulturní nebo sportovní akci kraje, měly velkou vážnost místních politiků a elit, produkovaly vlastní program a vytvářely nesmírně záslužné archivy mluveného slova i regionální hudby.

Většina těchto funkcí jim byla odňata a nebyla nijak nahrazena. Program se centralizoval, unifikoval, zbulvárněl. Konzervativnost současného regionálního vysílání odpovídá podstatně starší věkové skupině, než bývá uváděna v průzkumech. (Podrobně jsem o dopadech Reformy 2016 pojednala například tady v rozsáhlé anketě mezi zaměstnanci Českého rozhlasu.) Myslela jsem na tyto posluchače při konferenční prezentaci kolegyně z BBC, která měla ve své studii typický manželský pár tesknící po waleské regionální stanici. Kevin a Lucy milují zahradničení, golf a levnější varianty cestování. Nechtějí poslouchat o politice a nevyhovuje jim příliš artové vysílání. Rádi si ale poslechnou něco o nových knížkách, pamatují si i po třiceti letech jména odpoledních moderátorů „své“ BBC a dodnes nosí seniornímu vrátnému výpěstky ze své zahrady, protože to tak dělávali vždycky. Argument o tom, že publikum regionálních rádií stárne, je sice validní, ale čísla hovoří jasně: Jakkoli v procentech zabírají v současné době posluchači regionálních rádií menší procento (pouhá 8% poslechovost), v reálných číslech je seniorních posluchačů stále více! Tito lidé potřebují informační servis o svém bezprostředním okolí a stále by rádi volili jako své hlavní médium rozhlas, přáli by si, aby novinky byly zprostředkovány konkrétními hlasy. Když ale své rádio naladí, dostává se jim plytké zábavy, která plyne v informačním vakuu. Kdybych místo jmen britského páru napsala Eva a Martin a místo poznávacích znaků nižší střední anglické třídy přidala farní komunitu, fotbal s mládeží a jednou za rok moře, mohu situaci českých posluchačů a posluchaček regionálních rozhlasů popsat zcela identicky.

Rozhlasové Katalánsko a regionální podcasty

Jako obvykle tam, kde selhávají velké instituce, začínají si lidé hledat vlastní cesty. Jednou z možností je situace ve zmíněném Katalánsku. Na sedm a půl milionu lidí zde připadá 233 lokálních rádií, z nichž 210 spadá do sítě médií veřejné služby. Jde přitom často o stanice, které vysílají jen na území jednoho města pro méně než 10 000 obyvatel (více než 120 z těchto rádií)! Mají často zastaralé technologie, nenajdete jejich webové prezentace, nepoužívají sociální sítě, neuveřejňují svůj program a vysílají v lineárním režimu, jakkoli nabízejí obsah i on demand, tedy na vyžádání, z digitálního archivu. Zcela specifická regionální situace samozřejmě nesnese mnoho evropských srovnání, ale princip je zřejmý – poptávka po rádiu je tady obrovská a účinná, manažerské ptydepe o „nedostatků financí na investice do modernizace infrastruktury“ zjevně nepřeválcovala chuť lidí poslouchat rádio, které mají rádi.

Ještě jiný příklad řešení nabízejí malé nezávislé podcastové komunity, které nemusí mít vždy nutně ušlechtilé cíle suplovat místní média nebo působit misijně v mediální edukaci obyvatel. Na několika příkladech například z Turecka nebo kanadských ostrovů jsme na zmíněné konferenci viděli, že především mladší generace se dokáže v situaci „informační pouště“ dobře nomádsky zabydlet. V takové chvíli vznikají podcasty, které nahrazují dříve populární terestricky šířená komunitní rádia. Místní nadšenec si prostě vytvoří v knihovně, v univerzitním studiu, v kulturním centru ministudio, zve do něj místní celebrity, dobrovolníky, autority a vysílá pro komunitu. Tam, kde selhávají centrální instituce a jejich dříve efektivní síť „krajánků“, začíná se zezdola budovat amatérské podcastingové podhoubí nových médií, výsostně lokálních, nutně napojených na internetovou síť, levných, ale autenticky ukotvených v daném místě a rámovaných přesně tím, čím lidé v regionu žijí.