DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Lovci mikrobůLovci mikrobů

Nový film, Speciál AFO

Lovci mikrobů

25. 4. 2022 / AUTOR: Bára Kopecká

Na právě probíhajícím festival AFO se v československé soutěži objeví i dokument Báry Kopecké Lovci mikrobů, který zasazuje problém očkování do historického kontextu.

Loni v lednu mě oslovil kolega, dramaturg Jakub Režný s nápadem natočit portrét Karla Rašky, zapomenutého českého epidemiologa se zajímavými osudy, na kterého narazil při svých rešerších ke scénáři o poválečné době. Připadalo nám neuvěřitelné, že český doktor zařídil celosvětové vymýcení černých neštovic, a přitom se o něm neučí ve školách. Vzhledem k době covidové a otázkám očkování nám jeho příběh přišel značně aktuální. Připravili jsme námět do České televize. Na poslední chvíli se ale ukázalo, že o Raškovi právě připravují půlhodinovku v rámci cyklu slavných osobností vědy v Ostravě. Nakonec jsme se rozhodli námět zaměřit více na historii očkování, v níž Raška hraje značnou roli, cílem dokumentu bylo uvést problematiku vakcinace do historického kontextu a dojít až k současnosti.

V té době jsem ještě netušila, jak moc se kvůli očkování společnost v průběhu roku rozpoltí a jak se v tom všem promítnou fake news a konspirační teorie. A už dělám dokument historický, nebo populárně-vědecký, jsem zvyklá se soustředit na důvěryhodné relevantní zdroje informací. Myslela jsem si, že s tímto přístupem se mi posléze podaří vnést do problematiky trochu rozumu a přehlednosti. Objektivní dokument jistě neexistuje, ale považuji za důležité pokusit se zjistit maximum informací a nehledat je na Facebooku.

Profesor Karel Raška (vlevo). Z filmu <b><i>Lovci mikrobů</i></b>

První, co mě zarazilo, když jsem dělala rešerše, byl fakt, že za poslední léta vznikl na téma očkování pouze jeden film, a to autorský, v němž režisérka řešila své osobní dilema, zda očkovat své děti, a přitom se ani jednou nezeptala nějakého relevantního vědce na fakta. Řešila to s manželem a maminkou, pak našla jakéhosi pediatra kverulanta, který naznačoval, že děti mohou „dostat” autismus z očkování, což je třicet let starý a vyvrácený hoax. Nešlo mi do hlavy, že se nepokusila něco skutečně odborného zjistit, každopádně dokument performativní a populárně-naučný jsou dva naprosto rozdílné žánry. Nicméně to byl asi první signál, že se dostávám na minové pole.

Spojila jsem se s Raškovými potomky, kteří jsou vesměs též vědci, virlogy a profesory medicíny. Ti mi přislíbili spolupráci a také mě odkázali na panel Neuronu na téma vakcinace, který se objevil loni na konci zimy na internetu. Sestava špičkových vědců v čele s Janem Konvalinkou velmi jasně vysvětlovala principy vakcín a imunity a také zmiňovala Rašku. Setkala jsem se s nimi a také si našla v Ústavu organické chemie a biochemie poradce Robina Kryštůfka, asistenta Jana Konvalinky, se kterým jsem shodou okolností před pár lety natáčela populárně-naučný pořad pro děti. Robin byl totiž tehdy něco jako zázračné dítě, mladík, který již při studiu na gymnáziu pracoval v ústavu na vědeckém projektu. A již tehdy prokázal schopnost podat složité věci jasně a zábavně i pro děti (a tudíž i pro laiky).

Profesor Karel Raška. Z filmu <b><i>Lovci mikrobů</i></b>

Věda mě hrozně zajímá, neboť její poznatky značně ovlivňují moje teorie o životě, kterými od puberty žiju. Bohužel jsem, co se týče přírodních věd, člověk nepolíbený, který ve škole lajdal. V průběhu let, kdy jsem se věnovala popularizici vědy v dokumentech či dětských pořadech, jsem nicméně zjistila, že můj handikep je určitou výhodou: protože mi to někdo musí vysvětlit a já to musím pochopit a filmově zpracovat, nehrozí, že bych něco nevysvětlila srozumitelně pro běžného diváka. Nemám žádný problém ptát se jako dítě, co, proč a jak, čímž vlastně paradoxně získávám výhodu nad kolegy vzdělanými v těchto oborech, kteří bojují s otázkou, jak nadávkovat informace divákům. Mně se osvědčuje poznání, že i lidé, kteří měli z biologie jedničky, dnes většinou neví nic a jsou na tom vlastně podobně jako žák základní školy. Navíc věda se neustále vyvíjí, takže to, co se někdo naučil ve škole, dnes již možná neplatí. Pokud tedy nepracujeme v oboru, jsme na tom s chápáním vědy vesměs všichni stejně.

Docela úspěšně jsem se tak poprala s náročnějšími projekty, jako byl před pár lety film Pod vlivem hormonální antikoncepce (2016) z cyklu Člověk, to je věda, který také soutěžil na AFO a poté i na festivalu Paris Science a v němž šlo o evoluční biologii a tak trochu o „humanitní” téma.

Střih jako porod

V případě filmu Lovci mikrobů však nešlo o jeden obor a úzký úhel zkoumání. Téma týkající se zároveň epidemiologie, virologie, biochemie, parazitologie, imunity či lékařství na mě bylo už trochu moc. V té době jsem náhodou narazila na blog Petra Holého nihilista na balkonu. Jeho texty na téma očkování byly třeskutě vtipné a zároveň vědecky podložené, jak mi potvrdili relevantní vědci. Oslovila jsem ho a společně jsme pak pracovali na těžkém úkolu, vybrat z řady oborů podstatné poznatky a informace i historické milníky a pokusit se vyložit téma formou společensky relevantní a zároveň divácky zábavnou.

Z filmu <b><i>Lovci mikrobů</i></b>

Protože rozpočet České televize je minimalistický, je málo natáčecích dnů, ale archivy jsou naopak většinou zadarmo, uchýlila jsem se jako už mnohokrát ke strategii, kdy vytěžím maximálně archiv ČT, Krátkého filmu a NFA, což se mi daří díky spolupráci s Vítkem Poláčkem, který zná archivy jako málokdo. Chybějící informace pak vytvořil Dan Stanchev v animacích, které měly formálně zapadnout mezi ty archaické. Ostatně jsem seznala, že při vysvětlování vědeckých principů 3D nijak nepomáhá - pomáhá schopnost vysvětlit myšlenku, a to přesně Dan umí.

Jak prohlásil Jim Jarmusch, psaní je jako zamilovanost, natáčení je jako sex, ale pak nastává ve střižně ten strašlivý porod... Po třiceti letech stříhání filmů cizích i vlastních to mohu naprosto podepsat. Ve střižně nastává okamžik pravdy, krize na konci druhého dějství, kdy si protagonista sáhne na dno. Jak dát dohromady tolik různorodých linií vědy a historie, aby tvořily jeden dramatický oblouk, nezahltily informacemi a neunudily k smrti? Zároveň je u toho nutné vědu zjednodušovat, ale zase nesmíme neříkat hlouposti… Zkrátka byl to výkon, který si troufám srovnávat s lezením na horu. A vůbec mi není divné, když horolezci někdy říkají, že výstup nenávidí, trpí a bojí se, ale pak ty endorfiny na konci způsobí, že do toho jdou znovu.

„Jak prohlásil Jim Jarmusch, psaní je jako zamilovanost, natáčení je jako sex, ale pak nastává ve střižně ten strašlivý porod… Po třiceti letech stříhání filmů cizích i vlastních to mohu naprosto podepsat.”

Film se dokončil a následovala studená sprcha. Některé ohlasy tvrdily, že není vyvážený, protože nezohledňuje názory, které říkají, že očkování škodí. Ptala jsem se, čí jako názory by to měly být? Těch lidí, kteří věří, že nás čipuje Bill Gates, nebo že očkování způsobuje autismus? V druhém případě je mnohokrát dokázáno, že ojedinělá studie o souvislosti očkování a autismu je nesmyslná a co se týče toho prvního: jak mám někomu v rámci seriózního populárně-naučného filmu České televize vysvětlovat, že nás neřídí ilumináti? Jistě, dalo by se uvažovat o tom, že v každém bodě budeme vyvracet hoaxy, to by ale film pak musel trvat 20 hodin a navíc pro lidi věřící konspiracím je typické, že jim nic nevymluvíte. Samotní vědci ve filmu vystupující mi navrch rovnou řekli, že takové věci nechtějí vysvětlovat divákům (i když mně to třeba vysvětlili), protože se tím jen nechtěně šíří tyto hoaxy dál.

Vsadila jsem tedy na zdravý rozum potenciálních diváků a soustředila se spíš na to, jak přiblížit lidem, jak očkování principiálně funguje, aby tím získali nějaký vhled do kontextu, přičemž závěry si učiní sami. A také (spolu s Woody Allenem, který v jedné povídce napsal, že berňák a fronta na poště jsou dost lacinou daní za privilegium nežít ve středověku) jsem chtěla vyzdvihnout, že je prostě velká výhoda žít v době, kdy nám polovina našich potomků neumře na dětské infekční nemoci, jak tomu bylo ještě před sto lety. Bezpochyby díky očkování, historicky, z logických důvodů. A také díky spolupráci většiny. Nikdy jsem neoplývala slepou důvěrou k doktorům (mívají moc velká ega), ani ke každému vědeckému vynálezu. Ale nemůžu si pomoct, vidím velký kvalitativní posun, co se týče zvládání infekcí s následkem smrti, ve srovnání s minulými dekádami a staletími či tisíciletími. A ten posun vznikl díky spoustě paličatých vědců, díky jejich spolupráci. To jsem chtěla ve filmu oslavit.

Profesorka Anna Šedivá. Z filmu <b><i>Lovci mikrobů</i></b>Docent Jan Trnka. Z filmu <b><i>Lovci mikrobů</i></b>

Při projekci dokumentu vloni na festivalu v Jihlavě nastalo drobné drama, kdy některé diváky festivalu ohromilo, že se nepokouším vědce relativizovat. Jedna slečna byla natolik bojovná, že se mě museli zastat jiní diváci, jinak už jsem si říkala, že budu zřejmě lynčována za to, že ve filmu nemám lidi jako je Soňa Peková (dnes nepřekvapivě hlásající bludy o Ukrajině), a tudíž nejsem ve filmu vyvážená. Analogicky se tedy můžu ptát, zda když dělám film o osudech Židů za druhé světové války, je tedy mojí povinností si tam pro rovnováhu dát také popírače holocaustu?

Nevím. Nacházíme se ve zvláštní době. Mým úkolem bylo natočit popularně-naučný film, který lidem přiblíží princip a historii očkování. A tak vznikli Lovci mikrobů