Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Letem podcastovým světem IVLogo letošních cen Podcast roku 2021

Blog

Letem podcastovým světem IV

19. 8. 2021 / AUTOR: Dan Moravec

V dok.revue přinášíme už čtvrtý díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl se zaměřuje na pořady, které získaly v červnu ceny v rámci Podcastu roku 2021.

Letos už potřetí pořádala společnost Active Radio, provozovatel rádií Evropa 2, Frekvence 1, Rádia Z a audioplatformy Youradio, soutěž Podcast roku. Je skvělé, že si někdo podcastů všímá na takové úrovni, a je dobře, že se letos do soutěže zapojilo třikrát víc hlasujících posluchačů oproti loňskému roku. Stoupá tedy nejen zájem o poměřování jednotlivých prací, ale i o podcast jako takový. Všeobecný trend.1)

Zatímco první ročník podcastových cen ovládla Matematika zločinu, ten druhý autorský podcast Vyhonit ďábla, veřejnoprávní Vinohradská 12 a Cenu odborné poroty získala opět Vinohradská 12. A letos? Absolutním vítězem je Vinohradská 12, nejlepším autorským podcastem jsou Opravdové zločiny moderátorek Evropy 2 Lucie Bechynkové a Barbory Krčmové a na druhém místě se umístil podcast  U Kulatého stolu, ve kterém si povídají Martin Klesnil a Patrik Fiala s vybraným hostem. Třetí skončil Brocast – podcastová série dlouhých konverzací s osobnostmi na nejrůznější témata. Podcast uvádí bratři Adam a Tomáš. U všech třech se ještě zastavíme.

Soutěž je mi sympatická tím, že kromě sekce Cena odborné poroty rozhoduje o cenách hlasování a zájem posluchačů podcastů. Osobně moc soutěže rád nemám, leckdy se poměřuje nepoměřitelné, vedle sebe stojí díla, která v mnoha aspektech porovnatelná nejsou, je to vždycky trochu nespravedlivé a dost tvůrců na ocenění (logicky) lpí, mnohdy je výhra zkazí, nebo naopak nevýhra odradí. Ale právě Podcast roku zvolil měřítko posluchačského zájmu, které objektivní (ani odborné) samozřejmě není, ale ukazuje mnohé, nachází jakés takés kritérium pro porovnání a přinejmenším spravedlnost, co se týče zájmu těch, pro které jsou podcasty dělané. A to je cenné.

Všichni ocenění letošního ročníku. Foto Marián Švoňavec

Letošní ročník mě navíc potěšil Cenou odborné poroty v kategorii Objev roku. Zvolila zjednodušeně řečeno historický podcast Přepište dějiny od Martina Gromana a Michala Stehlíka. Psal jsem o něm ve svém prvním blogu Letem podcastovým světem jako o příjemném zjevení na podcastové scéně.

Cenu odborné poroty v sekci Zpravodajství získal Prostor X Čestmíra Strakatého a musím říct, že to jsou rozhovory, které mě baví. Pořád si stýskám, jak je přerozhovorováno, někdy slyším fakt úděsné snahy o interview, ale tohle je pomalu a jistě zrající osobnost moderátora (sleduju ho od začátku), který se přesně našel ve formátu, jemuž dává nejen skvělou přípravu, ale to těžko pojmenované fluidum sebe sama – Čestmíra, kterému to všechno věřím, je vždycky tak trochu upozaděný, bez agrese, ale pomalu, po svém a jistě hosta dostane tam, kam chce, zjistí, co chce, a dělá to jakoby „samo sebou“, ale není to samo sebou. Kredit Čestmíra Strakatého stoupá, je zárukou kvalitního rozhovoru a je pořád lepší. A je fajn ho vidět, stačí, když pozdvihne obočí, a jsem v celkovém obraze jeho pocitů, odstupu, zájmu. Autentický, svůj, pokorný.

Autor Prostoru X Čestmír Strakatý. Foto Marián Švoňavec

Absolutním vítězem letošního ročníku (a zároveň vítězem kategorie Veřejnoprávní podcast) je Vinohradská 12. Taky zraje, Lenka Kabrhelové má celý projekt pevně v rukou a už v prvním svém blogu na dok.revue jsem se zamýšlel, kam až může dále jít, co ještě se dá prozkoumat. Ale ono je stejně důležité nepolevit, cizelovat uvnitř, prostě kvalitně pokračovat.

Opravdové zločiny pro zločinožrouty

Pojďme ale k autorskému podcastu, hlasovali o něm posluchači, tohle je to, co teď chceme poslouchat. Na prvním místě jsou Opravdové zločiny moderátorek Evropy 2 Lucie Bechynkové a Barbory Krčmové. Jako fanynky zločinu vyprávějí zákulisí a detaily těch nejzásadnějších světových případů. Sleduji je jen občasně, vybral jsem si první a poslední díl, kvůli srovnání.

Díl 1. – Miluj svého únosce (vypráví o Stockholmském syndromu a hodně zvráceném manželství)

Krátká znělka, hned se dostaneme do příběhu, obě autorky si povídají o zločincích a zločinech, řeknou proč, nastíní kontext, umí vystavět souvislosti a detaily, působí připraveně a přirozeně. Někdy zaskočeně, jindy vtipně, někdy méně vtipně, ale dozvím se v rámci „pop“ přístupu, co potřebuji nebo chci, a pobaví mě, když mám náladu. Posun v přístupu, ať už technický či objevující, tam příliš není. První díl má 28 minut, 145. díl už 58 minut.

Díl 145. –  Bonnie a Clyde & Voodoo murders & Orange socks

K příběhu známých zločinců Bonnie a Clydea se autorky dostanou někdy v sedmé minutě. Do té doby řeší, jak rády tančí na „partoškách“, jak vypadají blbě na fotkách s fanoušky, ale fanoušci jsou na těch fotkách skvělí, celé je to free a ujuchané, a protože neposlouchám komerční stanice, takhle nějak si představuji, že to asi má být. A možná už jsem starej.

Autorky jsou připravené, celý kontext a příběh vyprávějí (většinou čtou) tak nějak po svém. Cítím, že ví, o čem mluví, oslovují svoji generaci po svém. To vlastně oceňuji, je příjemné se na ně (na YouTube kanálu) dívat, zato poslouchání je pro mě malinko roztěkané, protože autorky různě odbíhají k problému špatného světla na místě, kde sedí, odskočí si k autismu, a pak se vrátí, vlastně si povídají spolu a chvílemi s námi, je to velmi uvolněné, plyne to a plyne, a pokud bych vařil nebo žehlil (což nedělám), je to přesně program pro sekundární poslech.

Tematicky je podcast trefou do černého. Na autorky si musím zvyknout, ale pak mě baví. A rozumím žánru, stylu, který zvolily. Jejich posluchači – „zločinožrouti“ to tak mají rádi a je obdivuhodné, kolik materiálu odvyprávěly, našly, vyrešeršovaly, plno těch příběhů jsou neznámá jména a zločiny, je vidět, že materiálu je pořád dost. Respekt. Rozumím tomu, proč to dělají, jak to dělají, a přesně zaplňují díru, která tu byla, obdivuji, co všechno zvládnou, jak se našly a jsou autorkami v tom nejlepším slova smyslu, ale zároveň si představuji, že poslouchám výsledek rešerší, vtipný, kontaktní a vlastně přirozený, takový audio brainstorming, a chtěl bych slyšet totéž ve vrcholně dokumentaristické poloze. To by bylo něco.

Povídání U Kulatého stolu

Na druhém místě se v letošních cenách umístil podcast  U Kulatého stolu, ve kterém si povídají Martin Klesnil a Patrik Fiala s vybraným hostem. Jak upozorňují, rozhovory jsou dlouhé, někdy zábavné, jindy vážné, ale vždy zajímavé. Snaží se jít do hloubky a obsáhnout témata, o kterých host jinde nemluvil. Mají pravdu. Rozhovory (ach jo, zase rozhovory) jsou dlouhé, ale to vůbec nevadí. Longtime formáty mají své příznivce a opodstatnění. Hosté jsou zajímaví, pestří, témata taktéž (Svědkové Jehovovi, samovznícení, volební právo dětí nebo stalkeři). V každém díle rovnou skočíme na začátek, žádná znělka, hned se povídá (škoda, ale možná trademark), žádná hudba, design, ale dobrý zvuk. To je dost důležité, rozčilují mě podcasty, kde je zvuk špinavý ne proto, že záměrně podporuje téma, ale proto, že autoři mají nekvalitní techniku nebo to neumějí. U Kulatého stolu má zvuk krystalický, ostrý a právě proto, že celý podcast stojí jen na rozhovoru, je fajn rozumět každému slovu, Martin a Patrik mluví hezkou češtinou, jsou věcní, přesní, někdy zavtipkují, ale hlavně jsou svoji. Je to autorské (včetně dramaturgie), jsou velmi dobře připraveni a přízeň posluchačů si získávají jenom a pouze kvalitním obsahem. Patří k těm, k nimž se nebojím na rozhovor přijít, je cítit, že naslouchají. Kvalitní, zdánlivě jednoduchá (není, příprava je velmi znát) a hlavně empatická práce. Moc dobře se mi poslouchá.

Brocast bráchů Adama a Tomáše

Třetí skončil Brocast – podcastová série dlouhých konverzací s osobnostmi na nejrůznější témata. Podcast uvádí „bráchové Adam a Tomáš“. Zase rozhovory, zase dlouhé, zase dva moderátoři. Zajímavé je, že většina médií měla svého času potřebu všechno zkracovat, protože lidé prostě nevydrží poslouchat dlouho a ztrácejí pozornost. Podcast je ale žánr, který tento trend rozvrací. A oblíbenost longtime formátů roste. Takže asi dokážeme udržet pozornost a zajímá nás problém do hloubky, když si jej sami vybereme, kdy chceme. V tom je to kouzlo.

Opět žádná znělka v úvodu, ale občas se objeví hudební podkres, kluci někdy zablbnou s echem a obrázkem (mimo YouTube neviditelné), projev je příjemný (a pořád se tam pletou vitamíny, které prodávají), úvod je vždycky poměrně dlouhý, uvádí nás do souvislostí, a pak už se objeví host. A konečně se ozve řízná kytara (znělka později, proč ne) a oba bráchové se ptají. Sympatická je jejich nevtíravost a to, že nemají potřebu hosta přerušovat, nebo se prosazovat. Většinou ani nejsou moc vidět, a když se ptají, jsou uvolnění a v obraze (vědí). Hosty (Daniel Prokop, Tomáš Sedláček, Robert Šlachta, Janka Chudlíková…) buď znají, nebo to tak působí a je to příjemné. Umějí se zasmát, shodit se, je zajímavé porovnat tento způsob vedení rozhovoru s podcastem U Kulatého stolu. Jak rozdílné jsou. Dva na jednoho, ale úplně v jiné atmosféře (ta nevznikne sama, musí se vytvořit).  V Brocastu uvolněná, ale takovým způsobem, že jsem vtažený do rozhovoru, do dění, jsem s nimi. U Kulatého stolu rád poslouchám, nechám se vést, dozvídám se, ale v Brocastu  jsem uvnitř. Každý přístup má své opodstatnění, baví mě oba, ten brocastový ale subjektivně víc, Adam a Tomáš mě vzali mezi sebe, někdy se přistihnu, jak si říkám, že by se mohli zeptat na to nebo ono, a oni to vzápětí udělají. A je to celé takové v dobrém slova smyslu domácké, přirozené, mužské. A zase dobrý zvuk. Chválím.

Na druhou stranu jdou „bráchové“ v dramaturgii hostů na jistotu (proč ne), zatímco autoři U Kulatého stolu vyvažují konzervativnější přístup k rozhovoru množstvím opravdu zajímavých lidí a témat, které (mám pocit) jinde v takovém množství neuslyšíme. V tom je podcast Martina Klesnila a Patrika Fialy mimořádný.

Všechny tři letos nejvýše oceněné autorské podcasty mají podobu rozhovorů. Jsou náročné na přípravu, empatii, projev, autenticitu i dramaturgii, ale jsou to prostě rozhovory. Nic proti nim, jsou vedené a dramaturgované nápaditě, profesionálně, osobitě, zábavně. Jen si postesknu, že bych příští rok rád slyšel v autorském podcastu nějakou pecku typu Pohřešované, Matematiky zločinu nebo Sádla. Čekám na zvukově i obsahově vypiplanou autorskou vizi, ze které si sednu na zadek a budu se tetelit, jak úžasný přístup tentokrát autor/ka zvolil/a. A obstojí to samo o sobě a zároveň před posluchači. Masterpiece.

---

1) Z výzkumu Nielsen Admosphere a Evropy 2 vyplynulo, že termín „podcast“ či „podcasting“ zná 94 % respondentů ve věku 15–39 let. Výrazně narostla znalost těchto termínů v cílové skupině 30–39 let. Respondenti, kteří podcasty znají, je pak používají maximálně aspoň jednou týdně. Vyšší poslech podcastů oproti situaci před rokem byl zaznamenám ve věkové skupině 20–29 let.

Mohlo by vás zajímat: