Letem podcastovým světem I

Moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.
18.02.2021 - Dan Moravec

Rozhovory, rozhovory, rozhovory. Dost dlouho přesně takhle vypadal podcastový svět. A z určitého pohledu pořád ještě vypadá. Je to logické, komunikujeme. Je to jednoduché, protože přehledné a „basic“. Je to levné – dva a technika v prostoru. Rozumím tomu a chápu to, ale mám zároveň radost z každého nerozhovorového podcastu. Původně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, jenomže poslouchám to, co poslouchám, tedy zpravodajství v souvislostech, a najednou mi došlo, že reflektovat chci právě ty podcasty, které si denně nebo týdně pouštím k sobě tak nějak automaticky, nejblíže, dobrovolně a rád.

Ptám se já

A přesto začnu podcastem rozhovorovým. Proč? Je rozhovor a rozhovor. A rozhovory nového podcastu Seznam Zpráv Ptám se já s podtitulem Rozhovory Marie Bastlové jsou rozhovory postavené především na autorce podcastu. Autorské, specifické, její. Jistě, takové jsou svým způsobem mnohé rozhovorové podcasty, přesně taková charakteristika se dá vztáhnout i na ně, jenže Marie Bastlová je jen jedna. Se vším všudy.

Myslím, že to je dar. Umět se ptát tak, že je až fyzicky nepříjemné dobrat se odpovědi, když ji nechcete říct. Když se vytáčíte, uhýbáte, skrýváte se. Marie aplikuje (mimo jiné) motiv prasklé desky, kdy vytrvale ťuká (chtěl bych napsat klove, ale to není vkusné), míří do jednoho bodu, zas a znovu, bez odklonu od tématu, protože CHCE vědět, je nekompromisní, dokud z toho bodu málem neteče krev. Vedení rozhovorů není pro Marii Bastlovou prací, ale povoláním. Povoláním k neúprosnému vyžadování odpovědi, se zázemím perfektní přípravy. Někdy už se zdá, že si host uleví, protože Marie prostě nemůže reagovat, ale ona nejen že může, zná totiž kontext, historii kauzy, ale jde dál a zeptá se v další vrstvě znovu. A ještě hlouběji.
 

Marie Bastlová
 

Vlastně mi to není vždycky příjemné, ale nemůžu než obdivně sledovat její postupy, vývoj, schopnost ABSOLUTNÍ PŘÍTOMNOSTI, to fluidum, které se nedá naučit, a ona ho prostě má. Držitelka Novinářské ceny prošla cestou od Českého rozhlasu přes televizní zkušenost CNN Prima News až k Seznam Zprávám. Ve všech těch štacích je autentická, profesionální, svoje, neslevuje a v podcastu Ptám se já (všimněte si toho názvu, je vlastně přesně vystihující) dostává možnost pilovat svůj osobitý styl a talent a stává se, možná nenápadně, ale s jistotou, jednou z nejosobitějších postav rozhovorové žurnalistiky u nás. Ona už jí ale je. Redefinuje v českém prostředí žánr hardtalk. A ztělesňuje jej na samé hraně možností. Nepochybuji, že o Marii ještě hodně uslyšíme, a jen si tak někdy říkám, kdy už se lidé začnou bát chodit k ní do pořadu. (Tedy, oni se bojí, ale zatím chodí.) Kdy se z účasti v takovém rozhovoru stane „razítko“ pro schopnost obstát. Myslím, že za touto hranicí už často jsme. A pro mnoho hostů lichotivá není.

Podcast připravuje Bastlová spolu s editorkou Eliškou Dokulilovou. Začíná vějičkou na rozhovor, krátkým shrnutím toho, co nás čeká. A i když znělka a podkres šlapou, vybíral bych ještě více „headlinovitě“, více bych posluchače nalákal, autorky už vědí, co nás čeká, tak nás pořádně navnaďte, zkuste být odvážnější. Střídání hlasů si sedne, bude lépe načasované a vlastně už teď funguje. Záměr je dobrý, ale potřebuje dopilovat.

Podcast Ptám se já je sledem osobitých profesionálních rozhovorů na aktuální témata, stojí na výrazné osobnosti autorky a mapuje, rozvíjí a doplňuje krátké zprávy z aktuálního dění. A vždycky se dozvíme něco, co nás nutí přemýšlet v kontextu. Jde o jeden z mála skutečných hardtalků u nás. Jednoznačně palec nahoru a zvědavost, kam se bude vyvíjet.

Podcast Studio N

Studio N, podcast Deníku N, reaguje každý všední den na aktuální dění. Je výborný v tom, jak je rychlý, pružný, zpravodajský a několikrát jsem se přistihl při tom, jak chci slyšet víc k tématu, které mě ráno zaujalo, a najdu to právě ve Studiu N (například převrat v Myanmaru či Clubhouse).

I tento podcast je postavený na autorovi. A je i není rozhovorový. Filip Titlbach je výrazná osobnost a podcastu vtiskuje určitou nervnost (nezaměňovat s roztěkaností), která mi koresponduje s výrazem podcastu, s aktuálností, jistě rychlým vznikem, s postihováním reality. Neformálnost (všichni kolegové si tykají) zase koresponduje s generačním vyjádřením, vyhovuje mi přiblížením se posluchači – najednou neslyším sošné „všechnovím“ redaktory, ale profíky, kteří mají zájem o tématech mluvit. (Dříve mi vadilo střídání hovorové a spisovné češtiny, ale to už je většinou odstraněno).
 

Filip Titlbach
 

Filip umí vystihnout téma a probrat jej s kvalitními hosty, ať už jsou to kolegové, nebo odborníci z různých oborů. Zdánlivě obyčejné povídání odhaluje další vrstvy tématu (a nebojí se žádných), Filip jde dál, hlouběji a názory a odpovědi hostů se doplňují, vrství, já jdu s nimi a získávám pocit kvalitní reflexe na to které téma. Cítím uspokojení. Není to vědecky detailní a ani to není třeba, naopak jde o rozbor akorát tak hluboký a fundovaný pro moji cestu z práce, o docela přesně vyváženou míru únosnosti detailů a možností pohledu. A to je Filipova práce, musí být úžasné a zároveň děsivé mít takovou možnost, ale i zodpovědnost. Filip Titlbach roste jako samouk, ovšem čich pro detail a schopnost podívat se „jinak“ jsou dané.

Je zajímavé Studio N srovnat s Ptám se já. Výrazní tvůrci, úplně jiný přístup, žánr, ale stejná potřeba a touha dobrat se odpovědí. Pocit uspokojení mám z obou obdobný, cesty k němu jsou ale velmi rozdílné. V mé mysli se skvěle doplňují.

Studio N začíná snadno zapamatovatelnou znělkou (výhoda), kdy autor řekne: „Je ten a ten den, posloucháte …, dnes o …“ Přehledné, jasně vymezené, opakující se, hned vím a po krátkém úvodu se jde na věc. Postupné vrstvení informací vede k cíli, záměrně, Filip to má pevně v rukou. Zřejmě vlivem pandemie nabírá respondenty z různých míst a je to někdy technicky velmi rozporuplné. Kvalita obsahu versus mnohem slabší technická kvalita. Zlepšil se střih, kompozice je bez výtek, hudební podkresy si občas dovolí prodlevu ke vstřebání tématu. Když si vzpomenu na začátky podcastu, rozhodně vidím vývoj k větší citlivosti a ústrojnosti. A to mě právě baví. Studio N je totiž živé, pořád se vyvíjí, ostatně mám dojem, že Filip Titlbach ani nemůže ustrnout. Tolik k oné nervnosti, přesněji vnitřní pulzaci.

Přepište dějiny

Přepište dějiny. Aktuální, a přece historické. Historické, a přece aktuální. Sejdou se dva historici, Martin Groman a Michal Stehlík, zaujme je současné téma (epizody Boženo, nefilmuj to či Hledá se king, normalizace, vztah k Rusku, trauma Bílé hory…) a prostě si o něm povídají. Oba pánové působí opravdu, jako by si sedli a sypali to ze sebe, s humorem a neokázale. Zíráte na to množství souvislostí a bavíte se. Ale zas tak prosté to není. Je velký kumšt udělat to tak, aby to vypadalo lehce, samo sebou, vzdušně. Ta příprava musí být obrovská. Anebo ne? Nevím, ale výsledek je překvapením. Oba historici si v podcastu vykají. Detail. V dnešní uvolněné době ale takový detail parádně rámuje náladu rozhovorů, oba se přece zabývají dobou noblesní, nerozplizlou – já vím, že je to klišé, ale prostě to funguje. Slyšíte funkční chemii a právě tu noblesu. Poslouchám a vidím pány v křeslech, cítím vůni doutníků a dobrého koňaku. Skvělá iluze. A zajímá mě, co a jak dají do historických souvislostí. Já samozřejmě přeháním, je to moderní formát i moderní provedení. A prostě jim to jde.

Hned úvodní minirozhovor nás velmi nenásilně uvede k tématu. Někdy jakoby schválně trochu mimo, jednoduše, ale ne banálně. Stejně jako z celého podcastu je i zde cítit velká promyšlenost. A pak znělka. Pokaždé nová koláž, uvozující, co všechno nás čeká. Ale jaká koláž! Precizně vybrané a sestavené útržky dějin, výkřiky, prohlášení, citáty i citace, a někdy i sranda, ale na takové ploše velmi funkční! Navnadí i prozradí, ale zdaleka ne všechno, a končí výkřikem názvu podcastu. Ta práce je parádní, profesionální, opět použiju slovo promyšlená a úplně se jako bývalý rozhlasák tetelím, jak zmáknuté to je a že to vypadá jako dělané levou zadní. Nemylme se, není.
 

Martin Groman a Michal Stehlík
 

Jak se dost často vymezuji proti rozhovorům, tak tady si opět protiřečím, protože oba pány je radost poslouchat. Jsou připraveni, vědí, ale předávka pocitu a informací a souvislostí není vůbec akademická. Je uvolněná, pohotová a oceňuji humor, kdy něco uvedou tím, že to říct nechtějí – například jak neříct slovo suchoprd.

Debatují-li o Boženě Němcové, nemluví jen o ní, ale i o zkreslení dobových pohledů, o akcentaci stejného, ale v každé době jinak (série Božena – ano, dnes je to sex). Úvahy nad tím, proč si pořád namlouváme, že jsme (jako Češi) nejlepší, dostávají netušené souvislosti, jsou rozebrané z různých úhlů a pořád se u toho bavíte. Zajímají vás informace, dozvíte se je, ale nikdo vám nic nenutí, naopak, získáte pocit, že jste na to přišli také, s nimi, s historiky. Je to báječný pocit, protože si povídáte rovnocenně. A pořád se tím bavíte. Půl hodiny je tak akorát.

Podcast Přepište dějiny je svým způsobem veřejnoprávní formát – moderní, a zároveň tradiční. Tohle se oběma pánům povedlo skloubit a propojit a tím povýšit na novou kvalitu. Moc mě zajímá, jestli jim nedojde dech, protože propojení toho, co žijeme, s minulostí je nejen zákonité, ale i nutné. K pochopení. A je-li souputníkem pochopení inteligentní zábava, palec nahoru.

Podcast Týdeník Respekt

Podcast Týdeník Respekt. Jednou týdně, vybrané téma (nebo několik), Hana Řičicová a její hosté – většinou redakční kolegové. Ale nejen oni. Baví mě „Respekt kvalita“ obsahu, pestrost pohledů na jednotlivá témata (volby, otrávená Bečva, románová kronika Šikmý kostel, dezinformace…), výběr je někdy neočekávaný, o to více jsem zvědavý. Hana se nebojí třeba ze zvukového nedostatku udělat přednost. Je svoje. Přirozená.

Poměrně bezvýrazná znělka: „Je pondělí tolikátého a tolikátého a vy posloucháte …, tentokrát o …“ Co taky vymýšlet, Hana nás hned uvede do tématu, ptá se, skládá, posouvá. A zvuk je někdy špatný (například rozhovor s Karin Lednickou), to je škoda, protože reportážní ráz podcastu sluší a změny žánrů také. I Haniny otázky dotáčené ze studia zní občas plechově. Přitom obsah – klasické skládačky názorů a rozhovorů s předěly – funguje. Dobře volení hosté. Prokládání zvukových záběrů a citací je trochu pomalejší, ale to vnímám jako přednost. Mám čas přemýšlet o řečeném, srovnávat si to, a především si v době někdy prapodivně vyvažované za každou cenu cením názoru, který je přirozeně vyvážený a obhajitelný.
 

Hana Řičicová
 

Podcast Týdeník Respekt je velmi zajímavým a samonosným „doplňkem“ (to nemyslím zle) stejnojmenného časopisu a webu. Hana Řičicová očividně ví, co a proč dělá. S příjemnou energií. Obsahově na úrovni. Jenom na tom zvuku a někdy i na práci s předěly a hudbou by bylo dobré ještě zapracovat.

Vinohradská 12 

Vinohradská 12 je jednoznačně špička. Moderní, živý, rychlý, pestrý a veřejnoprávní podcast v tom nejlepším slova smyslu a s Lenkou Kabrhelovou. Mně je jasné, že na rozdíl od předešlých podcastů má Vinohradská 12 výhodu obrovského zázemí Českého rozhlasu. Ale ani taková výhoda sama o sobě nezaručuje úspěch a kvalitu. A obojího je tady vrchovatě. A to díky Lence Kabrhelové. Je přesná hlasově i projevem, výběrem témat, kdy se neobává pozvat kolegy z jiných, i konkurenčních, médií, odhalovat témata a skládat je do souvislostí i proti sobě. Je to tak svižné a výborně sestříhané (kdo jim dělá timing?). Čekali byste překryvy citací, které končí echem? Ne? Je to tam, zvukové vychytávky, které ale nepůsobí samoúčelně. Jsou velmi často velmi přesně tam, kde podpoří výpověď, podtrhnou význam. Skvělé. Hudba neruší, dokresluje, všechno je podřízeno účinku, tématu. A pak ticho a Lenka jde rázně dál, opět se ptá. Používá koláže, archivy (no jasně, Český rozhlas, má je k dispozici), nenechá nás vydechnout, protože tenhle podcast TEPE. Je odrazem toho, co rychle žijeme a co se tak rychle mění. Ale zároveň zůstává za všech okolností přehledný. To už je umění, vrcholně profesionální práce. A já vím, že to nejde srovnávat, ale tohle mě zajímá a baví mnohem víc než jakékoli rádio. Naprosto zasloužený Podcast roku 2020 ve veřejnoprávní sekci, protože takhle má vypadat moderní špičková práce. Jen se ptám, jestli jde tohle ještě posunout. No jde, pokračovat v neztenčené intenzitě dál.
 

Lenka Kabrhelová




   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.