Kultura, která není individualistická

Skupina Ukamau vznikla v šedesátých letech minulého století. Jaké byly zásady její tvorby?

V první řadě jsme se chtěli podílet na procesu transformace bolivijské společnosti po revoluci v roce 1952. V té době se Bolívie změnila ze země s feudálními rysy na buržoazní demokracii, což dalo vzniknout novým politickým i společenským nadějím. My mladí jsme byli z revoluce nadšení, zároveň jsme však kritizovali, že mnoha věcí se dosáhnout nepodařilo.

Věřili jsme však, že se nám naskýtají převratné možnosti, v čemž nás utvrdilo vítězství revoluce na Kubě. Ta byla naší spřízněnou duší, ukázala, že i země, jež je tak blízko nepříteli, se může dočkat osvobození.

Připadalo nám tak, že i osvobození naší země je na dosah, že stačí, když se připravíme a budeme bojovat. Věřili jsme tehdy v ozbrojený boj, ostatně jako celý revoluční svět. Byl pro nás jedinou alternativou, a navíc takovou, která již uspěla. Byli jsme přesvědčení, že naším úkolem coby filmařů je vytvářet politicky radikální díla. Nevnímali jsme film jako prostředek k osobní realizaci, ale jako něco, čím můžeme přispět k větší uvědomělosti společnosti. Film byl pro nás nástrojem boje.

V té době vzniklo také filmové hnutí nového latinskoamerického filmu. Jak se do něj zapojila skupina Ukamau?

První překvapení nás čekalo po uvedení našeho krátkého experimentálního dokumentu Revoluce (Revolución) na VI. ročníku Viña del Mar Festival v roce 1967. Nejeli jsme tam, ale náš film se tam promítal a nezůstal bez povšimnutí. Jedním z porotců byl slavný dokumentarista Joris Ivens, kterého film velmi zaujal a přihlásil ho na festival v Lipsku, kde získal hlavní cenu. 

Dozvěděli jsme se také, že tam bylo několik režisérů, kteří natáčejí politické filmy. Hned další rok přijel do Bolívie Carlos Rebolledo a pozval nás na setkání tvůrců latinskoamerického filmu, které organizovala katedra filmu na univerzitě ve venezuelské Méridě.

Tam jsme pochopili, že jsme součástí nesmírně důležitého procesu, protože jsme zjistili, že někteří kubánští, brazilští, peruánští, kolumbijští nebo venezuelští autoři natáčejí společensky angažované filmy. Glauber Rocha například hledal, jak ve filmu odrážet brazilskou identitu, a Octavio Getino s Fernandem Solanasem zase přišli s konceptem „třetího kina“. 

Byla to velká skupina, jež hledala další latinskoamerické tvůrce se stejným záměrem a stejným politickým postojem proti imperialismu. V Méridě jsem stejně jako někteří další spontánně pronesl krátký projev. Žádnou řeč jsem připravenou neměl, ale naše filmy Revoluce a Ukamau navodily velmi zajímavou atmosféru a ostatní mě vyzvali, abych promluvil.

„Impérium dostalo pěkně po čumáku!“

Ten film měl velký politický dopad.

Obrovský. Do té doby jsem zastával názor, že film nemůže psát dějiny, ale tenhle je změnil tím, co způsobil… Nejprve přišel šok, nikdo nevěřil, že ti dobří, přátelští a šlechetní „malí gringové“, mírové sbory, které poslal Kennedy, by opravdu mohli dělat takové věci. Nikdo nedokázal uvěřit, že prováděli venkovankám sterilizace, navíc v době, kdy byla Bolívie zemí s malým počtem obyvatel a vysokou mírou kojenecké i mateřské úmrtnosti.

Co to bylo? Tehdy bylo snadné uvěřit, že je to nějaká zákeřná lež nebo pomluva. V bolivijské společnosti to vyvolalo ostré diskuze. Vyšlo několik článků, kdy některé tato tvrzení podpořily, a některé přesně naopak. Kongres a univerzita ustanovily komise, které měly všechny skutečnosti prošetřit.

Za několik měsíců téměř ve stejném čase dvě komise potvrdily, že vše, o čem film vypovídá, je pravda, což podpořily také testy, svědectví a dokumenty. I díky tomu pak mohla vláda pod vedením generála Torrese z Bolívie tyto mírové sbory vyhnat, podobně jako to udělal prezident Evo Morales s americkou federální agenturou pro potírání drog. Impérium dostalo pěkně po čumáku!

… a to vše díky politickému filmu. Vaše filmy navíc plnily při promítání a různých debatách i vzdělávací roli. V manifestu K třetímu kinu (Hacia un tercer cine, 1969) Getino a Solanas píší, že revoluční film diskutuje s lidmi o politice a vybízí je k činnosti. Jak tady v Bolívii probíhaly produkce a promítání filmů?

Je to přesně tak. Uvědomili jsme si, že natáčet filmy nestačí. Filmy mohou být velmi revoluční, ale pokud slouží jen k tomu, aby vyhrávaly ceny na festivalech nebo působily na lidi ve městech, odporují svému záměru. Takže jsme vymysleli, jak je dostat mezi lidi: během přípravy dalšího filmu propagovali všichni členové skupiny Ukamau filmy v továrnách, ve školách, na venkově, v dolech…

Celých osmnáct let jsme se snažili dostat své filmy do odlehlých částí země. Velmi nás to obohatilo a hodně jsme se toho naučili. Ostatně stejně jako během natáčení filmu Krev kondora (Yawar mallku), kdy jsme poprvé pochopili, že domorodí obyvatelé mají kulturu, jež není individualistická, a že se řídí konceptem demokracie založené na moci lidu. Prožili jsme si to na vlastní kůži.

Uvědomili jsme si, že individuální protagonista nedává v domorodé komunitě Kečuů nebo Ajmarů žádný smysl a že musíme docílit kolektivního protagonisty, což se nám podařilo ve snímku Odvaha lidu (El coraje del pueblo). Ve filmu Skrytý národ (La nación clandestina) máme individuálního protagonistu, ale zde je to předem promyšlené, protože tento aktér žije a umírá jen proto, aby se stal součástí celku. Skutečným protagonistou filmu je komunita a Sebastián se snaží vykoupit, aby mohl být její součástí.

Jak filmy přijaly samotné domorodé komunity?

Jeden z našich prvních filmů, Krev kondora, který jsme natočili, abychom domorodé obyvatele varovali před ilegální sterilizací, nedopadl dobře. Nikoli proto, že by mu neporozuměli (rozuměli mu, přestože děj není lineární a obsahuje flashbacky). Všem však scházela myšlenka kolektivní zkušenosti, film se totiž soustředil na individuálního hrdinu. Když jsme pak ale natočili Odvahu lidu, ohlas byl úplně jiný, vnímání filmu během projekcí bylo intenzivnější, a u snímku Skrytý národ pak ještě víc. Když jsme jej promítali v Cinematece, diváci se ptali: „Jak to, že se tam znovu objevuje Sebastián? Vždyť už je mrtvý!“ Oni tu hru totiž nepochopili. V baru pro obyčejné lidi v Limě by se na to nikdo nezeptal, pro Ajmary to bylo něco zcela přirozeného. Ukázalo se, že už rozumíme kulturním kódům tohoto lidu.

„Zkrátka jsme neměli peníze, jen víru a nadšení.“

Vaše filmy jsou politické už při svém vzniku. Co byste řekl k práci svého týmu a ke vztahu s domorodými komunitami?

Nejdřív jsme se museli poprat s finanční stránkou věci, protože v době, kdy jsme začínali, bylo natočení filmu daleko dražší než dnes. Ukamau jsme natáčeli na 35mm film na tichou kameru, která byla velká a těžká, potřebovali jsme čtrnáct velkých náhradních baterií, zvuk jsme nahrávali na perforovaný magnetický pásek, všechno bylo hrozně drahé.

Zvládli jsme to, protože se do toho vložil stát, ale když jsme pracovali na Krvi kondora, měli jsme vážné finanční problémy, protože nás stát už nepodporoval. Byli jsme to jen „my“ a nikdo jiný. Měli jsme maličký rozpočet, tři sta dolarů na film, což by dnes bylo zhruba tisíc dolarů, měli jsme kameru s jediným objektivem o ohniskové vzdálenosti 35 mm, byl tam hluk a my jsme neměli zvukový rekordér…

Zkrátka jsme neměli peníze, jen víru a nadšení. Štáb se kvůli tomu slušně pohádal a někteří, například Soria, se báli, že skončíme v base. A pak mi to došlo a řekl jsem jim: „Z basy se za nějakou dobu dostaneme, ale to, že jsme ten film nenatočili, nás bude deptat navěky. Takže ho natočíme, a hotovo!“ A natočili jsme, a později čelili obrovským problémům. 

Vzpomínám si, že když jsme skončili s natáčením v komunitě Cata, neměli jsme peníze na zaplacení štábu. Producent opakovaně jezdil do La Pazu, ale peníze sehnat nedokázal. Byl 30. prosinec a všichni přátelé se chtěli vrátit za svými rodinami, aby s nimi oslavili konec roku.

Řekl jsem jim: „Já neodjedu, nemůžu odjet, protože bych se zachoval stejně jako bílí a mestici, kteří domorodé obyvatelstvo využijí a pak zmizí. Takže tady zůstanu jako rukojmí, nemůžu z této komunity odjet dřív, než se vrátíš z La Pazu s penězi, kterými těm lidem zaplatíme.“ A jeden asistent na to řekl: „Já tady Jorgeho nenechám, zůstávám taky.“ 

Takže jsme zůstali, a málem umřeli. Poslední den v roce totiž uspořádali v komunitě obří pařbu, kde všichni pili hořící alkohol. Jim to nic nedělalo, ale my jsme si spálili jazyky, loupala se nám z nich kůže. Byli jsme tak opilí, že jsme spali na zemi, neměli jsme ani sílu dojít do postele. Je div, že jsme tam tehdy neumřeli, zachránilo nás jenom to, že jsme byli mladí. Nemohli jsme to odmítnout, nebyli jsme žádní ochlastové, ale bylo to pořád samé „kamaráde, brácho, brácho…“, každý si se mnou chtěl připít, musel jsem se napít úplně se všemi, s celou komunitou. Takže nás to přišlo pěkně draho!

Některé filmové skupiny, jako například argentinská Grupo Cine de la Base, jejímž členem byl i Raymundo Gleyzer, měly úzký vztah s revolučními organizacemi. Byla i vaše skupina v kontaktu s místními organizacemi?

Ne, a důvod je jednoduchý. Levice v Bolívii byla, a já si myslím, že stále je, velmi málo levicová. Je to levice složená z vůdců, kteří se nedokázali zbavit nadřazeného chování vůči domorodcům. Proto pohrdali tím, co jsme s domorodými obyvateli vytvořili. 
Vzpomínám si na rozhovor s jedním intelektuálem, jehož nebudu jmenovat. Tento skvělý a inteligentní muž mi řekl: „Ne, mýlíš se. Všichni se mýlíte. Je špatné vychvalovat kulturu domorodých lidí, musíme je vnímat jako proletáře a udělat z nich revolucionáře. Musí se vzdát svých tradic, ty patří minulosti a ubližují jim. Jsou to maloměšťáci a vlastníci půdy, a my je musíme začlenit mezi sebe a udělat z nich revolucionáře.“

Tohle řekl velký vůdce bolivijské levice. Jak bychom mohli mít vztah s lidmi, kteří si myslí tohle? Proto neuspěli. Nikdy nepochopili svou vlastní zemi, protože hluboko uvnitř jsou to rasisti.

„Zvládli jsme to jen díky ochraně místních lidí, kteří nás varovali.“

Jak probíhalo samotné natáčení? Jsou vaše filmy přímo spojeny s hnutím domorodců?

Nejen s jejich hnutím, ale přímo se samotnými komunitami, například s hornickými svazy. Tak jsme natáčeli Odvahu lidu, jinak to udělat ani nešlo, tvůrčím způsobem se na filmu podíleli. Copak jsme mohli říct třeba Domitile Chungaře, že „musí mluvit takhle“? To přece nejde! Museli jsme naslouchat tomu, co říká, respektovat, co potřebuje říct, a odvětit: „Dobře, sjedeme to znovu.“ Nic víc.

Zapojení hornických svazů bylo zásadní. Bez jejich aktivní podpory bychom ten film nenatočili. V mnoha ohledech nám poskytovaly ochranu, protože pracovat tam bylo velmi nebezpečné. V té době byl důl Signo XX pod kontrolou bolivijské paramilitární jednotky Rangers, kterou měl pod dohledem Siles, a bylo to období, kdy byl mimo jiné zabit Che Guevara. Kdyby tihle lidé zjistili, že u sebe máme zbraně a lítáme tam uprostřed noci ve vojenském oblečení, okamžitě by nás zabili. Zvládli jsme to jen díky ochraně místních lidí, kteří nás varovali.

Přiběhli za námi a volali: „Jde sem armáda!“ Schovali jsme všechny zbraně, zalezli dovnitř a nechali hlídky projít. Takhle jsme natočili Odvahu lidu, a natočili jsme ji velmi rychle. Od chvíle, kdy jsem v Yungasu během dvou týdnů napsal scénář, až po premiéru na filmovém festivalu v Pesaru uplynuly čtyři měsíce. Je to dvouapůlhodinový film s tisícovkami komparzistů, pyrotechnikou, efekty a rekonstrukcí války. Dodneška nechápu, jak jsme to dokázali, protože když bych si představil natáčení takového filmu dnes, tak bych řekl, že se to nedá stihnout dřív než za rok.

Jaký měl ten film v té době dopad?

V Bolívii měl premiéru o sedm let později, v roce 1978. Myslím, že to byla docela síla… Pořád byla u moci armáda a po týdnu, kdy film v kinech běžel a začal společnost oslovovat, ho nechali sestříhat a zcenzurovat. A ještě předtím, dva dny po premiéře, reagoval tisk na obvinění velitele armády, generála Arceho, článkem, ve kterém se psalo, že vše, co tento pomlouvačný film o armádě říká, je lež a snůška pomluv pronášených teroristickou skupinou zvanou Ukamau, jejíž lídr by měl tato tvrzení veřejně odvolat.

Následující den jsme v týchž novinách zveřejnili svou odpověď veliteli armády: „Generále Arce, nemůžeme odvolat pravdu, a pokud nám chcete hrozit civilně-vojenským soudem, rádi k němu přijdeme, protože nám poskytne příležitost bolivijskou společnost seznámit s několika dalšími dokumenty a svědectvími, které se nám už nevešly do filmu.“ A takhle to skončilo, velitel armády se odmlčel a zakrátko se náš film vrátil na plátna.

„Film jako nástroj k uchování vzpomínky, jinak to nebylo možné.“

Měli jste nějaké další problémy s represemi ze strany diktátorského režimu?

Samozřejmě že ano. Opakované výhružky po telefonu: že mě zabijí, že jsem revolucionářská svině, že mi zavřou hubu. Pak nás v Sopocachi vykradli a sebrali nám filmy i další materiály. Figurovali jsme na seznamu lidí, kteří mají být zabiti, byli jsme na třetím místě po boku Luise Espinala. Museli jsme se schovávat, když jsme šli po městě, hledala nás armáda, museli jsme nelegálně odejít ze země a strávit sedm let v exilu… Cena byla hodně vysoká.

Co se od vzniku skupiny ve vašich filmech změnilo?

Původně šlo filmům skupiny Ukamau v prvé řadě o přímou konfrontaci, v té době totiž nikdo ještě neměl televizi. Když došlo v roce 1967 k událostem, které nás inspirovaly k natočení Odvahy lidu, noviny otiskly o masakru v San Juanu akorát krátkou zmínku, že tam tři lidi zemřeli při potyčce mezi policií a opilými dělníky. Nikdo to nijak nenapadl, nikdo to neuvedl na pravou míru, žádná organizace, dokonce ani Federace horníků, prostě nikdo.

Právě tehdy jsme se rozhodli, že natočíme Odvahu lidu, protože to bylo prostě barbarství. Byla to vzpomínka, která se vytrácela, a přitom šlo o politicky motivovaný masakr hnaný imperialismem… A nikdo neřekl ani slovo.

Proto jsme ten film natočili, mou rolí tehdy bylo využít film jako nástroj k uchování vzpomínky, protože jinak to nebylo možné. Pak přišla demokracie a my jsme upustili od přímé konfrontace, natáčíme filmy s větší hloubkou, jako například Skrytý národ nebo dalších, které se dotýkají témat identity nebo rasismu.

Přeložila Petra Ocelková

Rozhovor byl původně publikován v časopisu Comparative Cinema (2016, r. 6, č. 9)