DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jak zní zamrock?Pátrání po Jagarim

Speciál Jednoho světa

Jak zní zamrock?

14. 5. 2021 / AUTOR: Zuzana Gruberová

O nespoutané éře zambijského psychedelického rocku podává svědectví snímek Pátrání po Jagarim. Režisér dokumentu Gio Arlotta prozrazuje, jak se setkal s legendární zambijskou kapelou WITCH a co to je zamrock.

Co vás přivedlo ke kapele WITCH?

Poprvé jsem slyšel hudbu Emmanuela Jagariho a kapely WITCH, když mi kamarád poslal přes Facebook písničku. Poslechl jsem si ji a byl jsem z ní vedle. Hudbu ze Zambie jsem si představoval úplně jinak a hodně to rezonovalo s tím, co se mi tehdy líbilo. Začal jsem se tím zabývat, poslouchat toho víc a zjistil jsem si něco o zamrocku. A když mě kamarádi pozvali na výpravu po Africe kvůli propagaci čtyřkolek, řekl jsem si: Kdy se zase dostanu do Zambie? Našel jsem online rozhovor s Jagarim a napsal jsem člověku z časopisu It’s Psychedelic Baby, který ho dělal. Poslali mi Jagariho e-mail, napsal jsem mu a brzy nato jsme se potkali. Okamžitě jsme si padli do noty. Je to svéráz. A mě opravdu zajímala jeho hudba i to, jak a proč vznikla a za jakých společenských okolností se zrodil hudební žánr zamrock.

Co vás nejvíc zaujalo na hudbě kapely WITCH? 

Zaujala mě hlavně směs stylů – je to rozhodně západní hudba konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, spíš tvrdší rokenrol, jaký hrály psychedelické kapely, které jsem poslouchal, třeba Jimi Hendrix nebo Black Sabbath, Deep Purple, Grand Funk Railroad. Všechny tyto kapely měli muzikanti z WITCH rádi. Natočili pět desek, vlastně sedm, když počítáme pozdější dvě v disko stylu. 

Váš film začíná jako odysea. Kdy jste si uvědomil, že máte dost materiálu pro celovečerní dokument?

Na začátku jsem myslel, že s Jagarim natočím krátký klip, kde bude hrát písničku na malebném místě v Zambii. Pak jsem zvažoval krátký dokument o kapele a o Jagarim. A nabalovalo se to na sebe. Po první cestě jsem měl hodně materiálu ze dvou týdnů natáčení v kuse. Točil jsem sám s kamerou a mikrofonem. Měl jsem toho sice dost, ale zajímal jsem se hlavně o samotnou hudbu a o to, jak vznikala. Možná jsem moc ujížděl na tom, jaké byly nahrávací techniky a jaký měl kdo styl a podobně. Naštěstí jsem potkal Tima Sprenga. Je to producent, který mi pomohl se scénářem. A ten říkal: „Gio, máš tu zajímavé věci, ale fascinující je i ta lidská stránka, protože Jagari měl pestrý život.“ Začali jsme to rozvádět a zamýšlet se nad tím, jaké to je být stárnoucí rockovou hvězdou na Západě a v Africe. Jagari dnes hledá v přírodě drahokamy a v listopadu mu bude sedmdesát let. Když jsem přestal točit, uvědomil jsem si, že mám dost materiálu, protože mám odpověď na všechny své otázky. Měl jsem všechny záběry, které jsem chtěl, i všechny věci, které mi umožnily pochopit Jagariho, Zambii a zamrock. A v té chvíli jsem asi věděl, že to bude celovečerní film.

Měli jsme asi 200 hodin materiálu pro film dlouhý 88 minut. Děkuji Kačce, naší skvělé střihačce, která se mnou celý rok prohlížela materiál, střihala, vyhazovala a přidávala, než nám z toho vyšel vítězný tvar. 

Jak může tak populární kapela jako byla Witch skoro na 40 let zmizet a co bylo příčinou jejího pádu?

Pokud jde o konec kapely WITCH, sešlo se víc faktorů. Byla to nejslavnější kapela sedmdesátých let v Zambii, plnila stadiony, byla v novinách i v televizi. Byli to zambijští Beatles, nikdo nebyl slavnější. Ale stalo se několik věcí. Koncem sedmdesátých let už byla Zambie nezávislá, ale několik okolních zemí pořád bojovalo za osvobození. Jedna z nich byla Rhodesie. A Zambie poskytovala útočiště bojovníkům za svobodu z Rhodesie. Rhodesijská armáda shazovala bomby na ty, kteří tyto bojovníky skrývali. Proto tam zavedli zákaz vycházení a museli mít na oknech a na dveřích tmavé závěsy nebo desky, aby je díky zatemnění neviděla letadla létající nad městem. Zákaz vycházení byl od šesti večer do šesti ráno. To nesvědčí živé hudbě, protože večer nemohou být koncerty. 

Navíc se objevilo disko jako hudební styl, který přišel do módy, zatímco rock tam byl na ústupu. Lidé trošku ztratili o tuto hudbu zájem. Jagari se chtěl zlepšit jako muzikant a začal studovat hudbu na univerzitě. Nemohl zároveň hrát v kapele a studovat, takže kapelu postupně opustil. Jagari byl rocková hvězda, nedělal disko. A taky byl tou dobou v Zambii velký hladomor, bylo tam hodně ekonomických problémů. Lidé si museli vybrat, jestli utratí výplatu za hudbu, nebo za jídlo, a přirozeně volili jídlo. Smůla byla i to, že Zambie patřila k nejpostiženějším zemím při epidemii AIDS v osmdesátých letech. Hodně hudebníků, kteří vyznávali uvolněný životní styl, zemřelo v souvislosti s AIDS. Řady muzikantů prořídly. Byla to těžká doba a vybrala si svou daň. Je taky třeba chápat, že WITCH neposlouchali jinde než v Zambii. Možná v Botswaně nebo v sousedních zemích, ale nedostala se do Evropy ani do USA. Tuto kapelu ve světovém kontextu nikdo neznal, dokud nezačaly začátkem tisíciletí znovu vycházet jejich desky. Kolem roku 2009 se objevily pirátské desky a v roce 2012 i ty oficiální. Tak ta hudba našla cestu k lidem, jako jsem já. Jsem rád, že můžu teď vypovědět, jak tato hudba vznikla. A doufám, že jí spousta snad ještě vznikne.

Vrátil se Jagari po natáčení trvale k hudbě? Jste s ním dál v kontaktu?

Ano, jsem s ním v kontaktu prakticky každý týden, protože kapele dělám manažera. Měli jsme turné, jezdili jsme po Evropě. Také jsme hráli v Moskvě, v Jižní Africe a měli jsme turné po USA, které dopadlo moc dobře. Pak přišla pandemie a teď se toho moc neděje. Ale jednáme o natáčení nového alba a po něm určitě chystáme turné, takže tento příběh zdaleka nekončí.

Pátrání po Jagarim