DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Klimatická změna je nepopiratelnáIncendios. Foto Martin Trabalík

Rozhovor, Speciál Jednoho světa

Klimatická změna je nepopiratelná

4. 4. 2022 / AUTOR: Zuzana Gruberová

Režisér filmu Incendios Martin Trabalík popsal natáčení požárů v Bolívii i to, co můžeme udělat pro záchranu planety.

Co vás přimělo odjet do Bolívie natáčet o hořícím pralese? Byla to spíš fascinace destrukcí planety, nebo vás zajímalo spíš hrdinství hasičů, kteří tam proti požárům bojují? Nebo to bylo ještě jinak?

Sešlo se tam několik okolností. Já se snažím věnovat se projektům s nějakou sociální nebo humanitární tematikou. Tohle je problém, který se týká nejenom lesů, ale i lidí, celého našeho světa. Hledal jsem téma, které bych mohl zpracovat, a když vypukly požáry, tak jsem měl jasno. V tu dobu mě zajímala i Amazonie jako taková, chtěl jsem ji vidět. Poslední, asi rozhodující faktor byl, že jsem potkal režisérku Geraldinu Zambrana Velezovou, dali jsme se do řeči zrovna v době, kdy vypukly požáry. Z ní pak vypadlo, že je z Bolívie, tak jsme se dohodli, že ten projekt uděláme spolu. 

Můžete říct pár slov o své kolegyni spolurežisérce a jaké to pro vás było, pracovat ve dvojici?

Její přínos vnímám hlavně v tom, že jsem se skrze ni dostal  blíže k tématu, pomohla mi zorientovat se v terénu. Konverzace s místními byla jednodušší, spoustu rozhovorů ze začátku vedla ona. Ale potom jsme se rozdělili – ve spoustě věcí jsme se neshodli, měli jsme odlišné názory na to, jak tu práci vykonávat. 

Jak jste se rozhodl pro konkrétní místo natáčení?

Bylo to v oblasti Chiquitanie, což je region, který se nachází na jihovýchodě Bolívie. Tam probíhaly asi ty nejhorší požáry. Zároveň je to oblast zajímavá tím, že bolivijský prales tam přechází do suššího chiquitánského lesa, který je jedinečný svojí biodiverzitou a je to největší a nejzachovalejší suchý tropický les. Je specifický bohužel i tím, že je daleko náchylnější na požáry, jelikož to není velký deštný prales.

<b><i>Incendios</i></b>. Foto Jeden svět

Jak dlouho jste tam strávil?

Točil jsem asi dva měsíce, ale s hasiči jsem strávil něco kolem dvou týdnů. Bylo to posledních 14 dní, než přišel déšť, který požáry uhasil, což bylo štěstí pro všechny. Ty ohně byly obrovské, byla tam asi třicet kilometrů dlouhá stěna ohně, která postupovala. Ne vždycky ten požár hoří plnou silou, někdy oheň spíše prorůstá tím lesem. Nicméně stejně je to něco, s čím si lidi často nedokážou poradit.

Z filmu se dozvídáme, že je v bezprostřední blízkosti požáru dost vysoké riziko zadušení, protože pokud se dým valí ze všech stran, může být velmi složité se dostat tam, kde se dá normálně nadechnout. Bál jste se, nebo dostal jste se do takové situace?

Když jsme přijeli na místo posledního požáru, tak tam byl udušený muž, farmář, kterého zřejmě ten dým překvapil na poli. Já jsem to do filmu nedostal, přišlo mi to hloupé, vlastně jsem to ani nevnímal jako etické. A ani ostatní si nepřáli, abych to nějak zachycoval. Nicméně riziko udušení bylo asi největší. Obklopí tě dým, člověk velmi rychle ztratí vědomí a je konec.

Vy jste nosil nějakou masku, když jste natáčel v bezprostřední blízkosti požárů?

Dobrovolníci mívali spíš takové provizorní masky nebo šátky, ne vždycky měli k dispozici nějaké profesionálnější masky.

Existovalo tam něco jako normální natáčecí den, nebo spíš přicházelo každý den něco nového?

V takových situacích neexistuje normální natáčecí den. To si myslím, že platí pro všechny účastníky podobných katastrof, ať už jsou to živelné pohromy, nebo humanitární krize – nikdy netušíte, jak ten den bude probíhat. Byly dny, které jsme proseděli na základně, čekali jsme, co bude, a nic se nedělo. Naopak byly dny, kdy jsme sedli do auta, jeli přes půl země a pak jsme byli až dlouho do noci nebo do rána u hašení požáru. Jedna z největších výzev pro kameramana je energie. Jak získat a udržet baterky na živu, jak získat přístup k elektřině, aby člověk mohl fungovat. Proto je třeba myslet dopředu aspoň o pár okamžiků, aby se podařilo dobře zachytit situaci.

Martin Trabalík. Foto Eva Kořínková/Jeden svět

Spoustu práce na filmu jste dělal vy sám – kameru, scénář, režii, střih. Je pro vás jako pro mladého filmaře, který se pouští do takhle univerzálních témat, tady v Česku dostatek finanční a jiné podpory? Nebo se do toho pouštíte sám, protože máte pocit, že nemáte odkud získat zdroje?

Nějaké finance jsem získal z crowdfundingového projektu, ale zjistil jsem, že to s sebou taky nese svá úskalí. Vy sice získáte nějaké peníze, ale zase těm lidem slibujete nějakou odměnu. Zabere to strašně moc času. Bylo hrozně těžké něco natáčet a zároveň vést nějaký crowdfundingový projekt. Myslím ale, že podpora tady je. Jelikož začínám, tak pro mě byla jediná možnost ten film udělat. Teď už mám něco za sebou a můžu třeba žádat o granty na nějaké složitější projekty. Nicméně celou dobu práce na filmu jsem doufal, že to dílo vytvořím, a pak se mi třeba práce zaplatí – s tím už jsem se tedy rozloučil. Nedává mi to moc smysl – dají se získat poměrně vysoké finanční částky skrze granty na dílo, které člověk třeba ještě ani nenatočil, ale je těžší získat nějakou podporu na něco, co už je natočené. Myslím, že tohle by mohlo být nějakým způsobem zohledněno. Ve chvíli, kdy přijdou požáry v Amazonii, nebo jako teď válka na Ukrajině, tak filmaři v podstatě nemají jinou možnost, než udělat to na vlastní pěst, pokud chtějí točit. 

Co může udělat obyčejný člověk, když chce pomoct v tomhle velkém příběhu klimatické změny?

Já jsem ten film točil s myšlenkou, že není pro publikum, které tu situaci zná – i když spousta lidí to ocenila, ale pro mezinárodního diváka tady v Čechách i jinde po světě. Ty kroky jsou vlastně docela jednoduché, často je to jen o určitém uskromnění se, které ne vždycky musí být náročné. Myslím, že velká část lidské energie se plýtvá na zbytečnosti. Kdyby se odstranily zbytečnosti, tak by najednou lidi viděli, že ty prostředky jsou a že není tolik potřeba tu planetu drancovat. Můj kamarád má velmi zajímavou stránku, která se jmenuje Kroky pro klima, na kterou každý může zajít a velmi jednoduše si spočítat nebo zjistit, jakým způsobem by mohl změně klimatu pomoci. Jsou to poměrně jednoduché věci jako jíst míň masa, používat víc hromadnou dopravu, zbytečně nelítat na dovolenou do Paříže na víkend, ale jet vlakem. Nemyslím si, že ty kroky jsou tak náročné, ale je potřeba, aby si to lidé začali uvědomovat a aby to téma opravdu vzali za své. Protože změna klimatu je už teď asi nepopiratelná a myslím, že všechny naše dosavadní problémy můžou být velmi lehko zastíněny tímto problémem, který pravděpodobně nabyde ještě větších rozměrů.