Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jak se zrodila Děvčata první republikyZ knihy Jany Poncarové a Dity Pepe Děvčata první republiky. Foto Nakladatelství Wo-men

Nová kniha

Jak se zrodila Děvčata první republiky

1. 10. 2021 / AUTOR: Jana Poncarová

V dok. revue postupně představujeme knihy nominované na Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou letos bude udílet ji.hlavský festival koncem října vůbec poprvé. Požádali jsme autory nominovaných knih, aby popsali dobrodružství jejich vzniku. Spisovatelka Jana Poncarová přibližuje, jak se zrodil její literární dokument Děvčata první republiky.

Mám štěstí na kadeřnici. S Maruškou nemusím tlachat o vaření nebo seriálech. Většinou si povídáme o knihách a příbězích. Někdy na začátku roku 2019 jsme mluvily o stárnutí, ženách a babičkách. Svěřila jsem se jí, jak moc se mi stýská po rozhovorech s mojí babi, která už půlroku nežila, byla šestadvacátý ročník a vyprávěla jednu historku za druhou. Maruška se pousmála, odložila nůžky a vytáhla mobil. „Podívej, tohle je zajímavá žena. Přes devadesát. A má svůj příběh.“ Zbystřila jsem a zaostřila na sympatickou tvář její zákaznice. V tu chvíli se zrodila Děvčata první republiky, aniž bych to tušila.

Za Marií Hechtovou, která byla jen o rok mladší než moje babička, jsem zajela pár dnů nato. Přivítá mě s úsměvem, nabídne kafe a usadí ke stolku, na který položí papírové desky s krasopisně vyvedeným nápisem Vzpomínky. „Tady je všechen můj život. Všechno jsem napsala pro svou jedinou dceru, aby věděla. Možná to ale pak spálím, škrtnu sirkou a bude to. Mám teď spoustu času, proto vzpomínám a píšu. Čas je vlastně to jediné, co mám.“

Potom se na chvíli odmlčí. Mezitím si zapnu diktafon a čekám. Někdy je lepší se neptat, ale počkat. Vidím jí na očích, že přemýšlí, čím začít. Nakonec mi začne vyprávět o tom, že se mohla vydat do Austrálie, ale zůstala kvůli rodičům, zatímco její kamarádi přešli v osmačtyřicátém tajně hranice a odešli. Vdala se za hodného muže, Vladimíra. Ten se jako student zúčastnil pochodu na Hrad za Edvardem Benešem, aby nepodlehl komunistickému nátlaku. Celý život se to s ním pak táhlo a pomalu nezavadil o pořádnou práci. Rodinu živila Marie, pracovala jako učitelka.

„A kde seženeš ty ostatní?“ ptají se mě kamarádi, když jim povím o svém novém projektu, o rozhovorech se ženami, jimž už bylo devadesát. Krčím rameny, usmívám se. Vím, že je najdu. Mezitím posílám rozhovor s Marií Báře Baronové do nakladatelství wo-men a nedělám si velké naděje. Vím, že Bára si projekty pečlivě vybírá. Píše mi, že ano, a já prožiju euforickou vlnu. Nakopnutí. Píše mi taky, že mě propojí s Ditou Pepe, aby děvčata nafotila. „Víš, Jani, Dita fotí mimo jiné na starý foťák, ta kombinace bude zajímavá.“

Narozené ve dvacátých letech

Pár týdnů po rozhovoru s Marií Hechtovou přijede na návštěvu kamarád John, pilot, který kdysi pracoval na americké ambasádě v Praze. Známe se už skoro deset let a pozve mě do Kyšic, kde se bude vzpomínat na konec druhé světové války. V češtině a angličtině tu svoji báseň recituje plzeňská básnířka Hana Gerzanicová, elegantní dáma. Jednoho známého se zeptám, jestli si myslí, že už jí bylo devadesát a je tedy narozená ve dvacátých letech. Přikývne. „A má velmi zajímavý příběh.“ Když skončí oficiální část programu, vyhledám Hanu a domluvím si rozhovor. Točíme ho v její vilce v Plzni, kterou zdědila po rodičích. Hana vypráví o tom, že emigrovala do Austrálie, její muž byl hulvát, porodila deset dětí, ale jen šest se dožilo dospělosti, ale že ty děti s ní nemluví, tedy krom dcery, která s ní v domku žije. Ten příběh je tak silný a Hana tak energická, že mě nenapadne zeptat se na Marii Hechtovou. Neznaly se náhodou?

Na Hanu dost myslím, voláme si. Mezitím dělám další rozhovory. S Martou Sandtnerovou, která zpívala ve sboru v Národním divadle, s Ruth Hálovou, jež patří mezi Wintonovy děti, s Annou Holou, babičkou mojí kamarádky… A domlouváme se s Ditou, že začneme s focením. Neznáme se. Poprvé se scházíme právě u Hany Gerzanicové. Jakmile Ditu vítám u dveří, vím, že jsme na stejné vlně. A skvěle si sednou i s Hanou. V pokoji jiskří energie. Hana nás vede do své ložnice a otevře velkou skříň. Chce, abychom jí pomohly vybrat oblečení. „Mám ráda volánky, barvy, květinové vzory,“ říká a vyndává jedny šaty za druhými. Má výrazné náušnice a rtěnku. Je krásná. S Ditou se pak shodneme na jednom – Hana nám ukázala, že i v devadesáti může být žena nádherná, žádoucí.

Knihu Děvčata první republiky uvádí motto: „Užívejte si každé vteřiny života. Na nic nečekejte a říkejte si: Teď jsem šťastná. Teď. Teď. Teď. V tomhle okamžiku.“

Druhý den fotíme Annu Holou a ještě před tím Marii Hechtovou. Jedeme za ní do Dobřan, kde žije u své jediné dcery. Vítá nás huňatý retrívr, který nás pak všude doprovází. Je hezky, budeme fotit venku. Dita si vyžádá Mariiny zápisky, také je nafotí, kdyby se do knihy hodily. Znovu jimi listujeme. Marie opět vypráví o tom, že mohla odejít do Austrálie. Tentokrát se zarazím, zachvěju. „A neznala jste náhodou Hanu z Plzně?“

Marie nakrčí čelo, přemýšlí. „Nějakou Hanu jsem znala,“ připustí. Ptám se potom, zda se jeden z těch kamarádů, kteří přešli hranice, nejmenoval náhodou Hons. Jmenoval. Marie se mračí. Nemá na něj pěkné vzpomínky. Volám pak Haně a říkám jí, co jsem se dozvěděla – Hons byl totiž její muž, právě za ním odešla do emigrace. Obě ženy se chtějí setkat, aby si pověděly svoji verzi příběhu. Jenže než k tomu dojde, začne pandemie koronaviru, všechno se uzavře. Občas si volám s jednou a pak s druhou. Hana leccos, co její muž skrýval kdesi v sobě a co možná souviselo s jeho výbuchy vzteku, pochopí a děkuje mi za to. Kniha je už pár měsíců hotová, když mi svěří další temná tajemství ze svého manželství, ale slibujeme si, že to už zůstane jen mezi námi.

Užívejte si každé vteřiny života

I ostatní ženy, dohromady jsem jich vyzpovídala devět, prožily fascinující příběhy. Neopakovatelné, jedinečné. Třeba Ruth Hálová, která se narodila do židovské rodiny v Českém Krumlově a její prozíravá maminka pro ni zajistila místo ve vlaku, jenž z Prahy vypravil sir Nicholas Winton. Za ní jsme s Ditou přijely na podzim. Na její zahradě zrovna odkvétaly pozdní růže. Na klíně chovala pejska. Byla plná energie. Jenže krátce nato zemřela. A rozhovor nám už neautorizovala, respektovaly jsme její přání a v knize se neobjevil. Zážitek nám ale zůstal.

Ani Anna Houšková z Plzně už nežije. Moc ráda chodívala do jedné kavárny v Plzni na Klatovské třídě. Právě tam jsem se s ní sešla. Přemluvila mě, abychom si daly štamprli. Povídala mi o cestách, o životě, o svém muži. Mimochodem, s Annou mě propojil můj dlouholetý přítel, dnes devětadevadesátiletý Earl Ingram, který v roce 1945 osvobozoval Plzeň. Anna tehdy byla mladá dívka. Nesetkali se, nezamilovali se, poznali se až v devadesátých letech, kdy padla železná opona a v Plzni se zase mohlo svobodně říkat, že ji osvobodili Američané.

Docela jiný prožitek války pak měla děvčata z Ostravska a Těšínska. Zajela jsem za nimi v lednu 2020 a Dita je hned vyfotila. Bylo to o fous. Pak přišla pandemie. Svět se zavřel. Bylo to za pět minut dvanáct. Pracovala jsem na textech, Dita na fotkách, Bára začala dávat do kupy tým, shánět peníze. Spustili jsme crowdfundingovou kampaň, aby kniha vůbec mohla vyjít. A podařilo se. Jen křest, na který jsme chtěly všechna děvčata pozvat, kvůli sérii lockdownů nebyl. Každé z nich jsme ale knihu odvezli, předali ji a společně se z ní radovali.

Občas si voláme. Nejvíc s Hanou, která pořád píše básně, a také s Martou, jež moc ráda čte a poslouchá hudbu. Právě ona je autorkou motta, které celou knihu Děvčata první republiky uvádí: „Užívejte si každé vteřiny života. Na nic nečekejte a říkejte si: Teď jsem šťastná. Teď. Teď. Teď. V tomhle okamžiku.“

Myslím, že Marta krásně shrnula to, co děvčata ve svých příbězích odvyprávěla: žít tady a teď i přes veškeré těžkosti, které život zákonitě přináší. Možná, že to je recept na dlouhověkost, po kterém jsem při rozhovorech se ženami 90+ tak nějak podvědomě pátrala.