Jak na Johna Wilsona?

Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.

John Wilson s kamerou při natáčení série o tom, proč Newyorčané zabalují svůj nábytek do igelitů, potažmo proč věci tak posedle chráníme, až ztrácejí svůj původní význam. Foto HBO.

S publicistkou a rozhlasovou dramaturgyní Táňou Zabloudilovou (TZ), filmovým producentem Vratislavem Šlajerem (VŠ) a režisérem Robinem Kvapilem (RK) jsme si povídali, v čem je tato série výjimečná a proč v Česku vzniká tak málo výrazných dokumentárních cyklů.

V čem je podle vás série Jak na… s Johnem Wilsonem tak pozoruhodná?

TZ: Napočítala jsem několik věcí, které mi na ní přijdou skvělé. Baví mě, že se na seriál lze dívat opakovaně a pokaždé je to jiné, protože má hodně rovin. Mám pocit – stejně jako řada dalších lidí –, že jsem neviděla nic podobného. Nejdřív vás upoutají jednotlivé obrazy, které jsou vtipné – paní dávající do tašky holuba a odcházející s ním neznámo kam nebo Kyle MacLachlan, jak se snaží dostat se přes turnikety s průkazkou na metro a nejde mu to. Wilsonův komentář to posouvá do další roviny. Například v epizodě o tom, jak si lidé zakrývají nábytek, Wilson mluví současně o bariérách, jež ve městě klademe zvířatům nebo bezdomovcům, a zakončí to výrokem: „Ale prasata v New Yorku pořád můžou chodit, kam chtějí.“ V záběru vidíme dva policajty, za nimiž jde prase, které si někdo vede na vodítku, a víme, že v angličtině má slovo „pig“ více významů. Nejde ale jenom o tyhle vtipy, Wilsonův komentář je zároveň pokaždé osobitou úvahou na určité téma, jež zní až filozoficky – člověk často neví, zda si Wilson dělá legraci, nebo to myslí vážně. Nejspíš obojí zároveň. Mluví třeba o sdílení emocí, o schopnosti se emočně napojit, nebo o odvaze nespokojit se s málem. Série má naivně upřímný tón a každý díl je tak trochu i o autorovi. Navíc se to rozbíhá do různých stran, když se Wilson nechá unášet rozhovory s lidmi na ulici. Často sám říká, že mu lidé nevěří, že třeba s mužem, který v supermarketu přelepuje staré názvy některých potravin za nové, nebyli domluveni. On ale tvrdí, že opravdu nebyli, že ho objevil náhodou, protože se dává běžně do řeči se spoustou lidí. Za celou sérií je hodně práce – nejde jen o pořízení katalogu záběrů, který Wilson dával dohromady sám dva roky, a poté mu záběry pomáhali sbírat i další fotografové a kameramani. Wilson tráví dost času také povídáním s lidmi, z nichž většinu v seriálu už nevidíme.

RK: Podle mě je to příjemné proto, že to je hrozně jednoduché. Zdánlivě. V té jednoduchosti se o tom dá báječně přemýšlet, nabízí to strašně moc věcí k úvaze. V každém díle je nastolen nějaký problém nebo pseudoproblém a zároveň vždycky nabízí řešení. Wilson navíc uzavírá celou první sérii tím, že ji vztáhne k pandemii. Teď mám na mysli šestý díl, v němž chce své bytné uvařit rizoto, potýká se s tím a nakonec dojde k tomu, že člověk stejně musí dělat to, co považuje za správné. Tím se ale zrelativizují všechny návody z předešlých dílů, které najednou neplatí, protože v nové době, která nás čeká, už nemusí platit to, co platilo doteď. Je to hluboká úvaha a je krásné, že to je udělané jednoduchou formou. To, že každý díl nabízí řešení, je podle mě klíčové pro filmy obecně. Aspoň tak mě to učil Karel Vachek. Když máte nějakou věc, tak je dobré natočit nejen to, jak někdo trpí, třeba fetuje, ale ukázat filmem, co se s tím dá dělat. Jak to udělat, aby například nemusel fetovat. Film musí změnit společenský systém a každý musí dostat nějakou šanci. A to vše má být součástí toho filmu. Většinou jsou tyhle konstrukty ale strašně komplikované, protože je filmařsky těžké do toho dostat lehkost. Nadchlo mě to, že každý díl série nastolí během dvaceti šesti minut problém a zároveň ho vyřeší, navíc z pozice idiota, do které se autor stylizuje, protože jde o grotesku.
 

John Wilson v kšiltovce s kamerou při natáčení své série. V ní je naopak přítomen hlavně prostřednictvím komentáře. Foto HBO.
 

VŠ: Já si nejsem jistý, jestli jsou tam skutečně navrhovaná řešení. Ta jednoduchost spočívá podle mě v tom, že v každém díle je jedna věc, nebo myšlenka, o které daný díl je, a v podstatě u ní zůstane, i když to zabloudí zdánlivě jinam. Každopádně pocit na konci každého dílu je jeden, silný a koncentrovaný. Série se nesnaží nic moc zásadně a překombinovaně sdělit, ani nemám pocit, že by to dávalo nějaký návod, což je paradox té formy – avizovaný tutorial se v tom brzy ztratí. Má to lehkost, zároveň je to propracované, pracuje to s kontrasty, kdy Wilson něco řekne a my něco jiného vidíme v obraze, navíc to má jeden až tři plány. Autor dokáže poskládat jednoduše a lehce věci dohromady tak, že to funguje, lidi to oslovuje a spojuje. Podle mě to ale pořád ještě není takový fenomén, jaký by to mohl být, pořád to ještě nevidělo tolik lidí. Myslím si, že to druhou a další sérií poroste a bude z toho obrovský fenomén.

TZ: Já jen doplním, že podoba návodů vychází z toho, že Wilson už léta dělá podobné pseudonávody, které najdete na jeho kanálu na Vimeu a jež parodují styl youtubových tutorialů. Výsledná série pro HBO je elaborátní styl téhož. Wilson v rozhovorech říká, že dřív točil desetiminutové video třeba rok, protože to dělal jen pro kamarády a pro sebe. Poté, co podepsal smlouvu s HBO, musel zrychlit.

K tomu, že můžeme Wilsonovy rádoby tutorialy sledovat na HBO, dopomohla náhoda – setkání Wilsona s komikem Nathanem Fielderem, který Wilsonovu sérii v HBO prosadil a produkoval. Fielder sám má na Comedy Central zábavný pořad Nathan for You, který se v něčem Wilsonově sérii podobá.

TZ: Když jsem se po zhlédnutí série začala víc zajímat o Johna Wilsona a přečetla si s ním pár zahraničních rozhovorů, tak bylo patrné, že velká HBO objevila opravdu obyčejného kluka, což je vždy zajímavé. Zní to jako klišé, ale tady mi to přijde pravdivé. Sám se popisuje jako Newyorčan s úzkostmi, který donedávna natáčel videa, jen aby rozesmál své kamarády. Živil se pořizováním záběrů pro soukromá očka a natáčením specifického teleshoppingu, o němž mluví ve druhé epizodě. Jeden z jeho komediálních kousků mu ale nakonec pomohl ke smlouvě s HBO. Šlo o to, že natočil sám sebe skrytou kamerou, když se vydal na americkou Court TV, poté co zažaloval firmu, která mu nezaplatila za odvedenou práci. Film koloval po internetu a dostal se až k Nathanu Fielderovi, který proslul pořadem Nathan for You. Náhodou se prý s Wilsonem potkali v hospodě a Nathan mu navrhl, aby spolu udělali televizní show pro HBO. Musel tušit, že objevil talent, který je zajímavý taky proto, že ještě neprošel systémem, jenž by ho onálepkoval nebo jeho práci upravil. Nechal ho pracovat tak, jak je zvyklý, což je skvělé. Nathan Fielder je ale představitelem úplně jiného druhu humoru, protože při sledování jeho show je vám hodně trapně a nevíte, kdo z koho dělá blbce. Jeho show je postavená na tom, že někomu radí, jak líp provozovat byznys. Někdo třeba vlastní strašidelný dům a Fielder mu poradí, že by bylo dobré, kdyby byl tak děsivý, že by z něj lidi rovnou jezdili do nemocnice. Majiteli se to nezdá, ale Nathan najme herce, kteří se při průchodu domem hrůzy návštěvníků nějakým nedopatřením dotknou a následně jim namluví, že je nakazili smrtelnou nemocí. Vždy je to podobně bizarní a nevíte, jestli si Fielder z lidí dělá legraci, ale nakonec to vyzní tak, že blbec je on sám. V těch málo rozhovorech, které tento komik poskytl, uvádí, že se ve své komediální personě chová stejně, jako když byl teenager. Což je dost vtipná poloha, ale je to prostě jiný druh komika, než jakým je Wilson.
 

John Wilson. Foto HBO. 

Zmínila jste odlišný typ humoru – na jedné straně vlídnost Johna Wilsona a na druhé sarkasmus Nathana Fieldera. Možná by se do té druhé skupiny dal přiřadit i komik Sacha Baron Cohen se svým drsným a politicky nekorektním humorem, který předvedl třeba v obou dílech Borata. Tam se stylizuje také do „blbce“, a navíc kazašského reportéra, který „nakoukává ameryckou kultůru“, ale právě ten humor je od Wilsonovy série hodně odlišný.

TZ: John Wilson opravdu kontrastuje s generací amerických komiků, jež donedávna převažovala a v níž převládal cynický až šikanující a často mystifikační humor. Taky politicky a genderově nekorektní, ačkoliv šlo o období, kdy jsme se pořád strašili, a doteď se strašíme, tím, že kvůli politické korektnosti o humor přicházíme. Louis C. K. nebo Sarah Silvermanová a další byli přitom zvyklí říkat věci, které by dnes – minimálně v případě Silvermanové – už neříkali, ale ne kvůli tomu, že existuje nějaký diktát, ale proto, že humor se prostě v čase mění. Nekorektní humor pořád existuje, Louis C. K. naopak snad ještě přitvrdil, ale v době, kdy prožíváme několik krizí současně, už by možná některé díly pořadu Comedy Central Roast, kde se komici navzájem vtipně uráželi, asi zněly přece jen drsně. Anebo nezněly, ale dneska jsme prostě naladěni na něco trochu laskavějšího, a John Wilson tak do dnešní vystresované doby dobře padne, protože je milý, jeho tón je až konejšivý. Během pandemie nás to všechny pohladilo.

RK: Já bych se ale zastal toho tvrdšího humoru, protože si myslím, že to je jen prostředek nějakého pohybování se v realitě. Když jde o tvrdé věci, jako je třeba pandemie nebo holocaust, tak humor dovede poukázat na to, že existuje vždycky nějaké řešení – ukazuje jiný pohled na věc a to nás rozesměje. Je to lepší poloha nakládání s realitou než tragický přístup, kdy se člověk nad světem rozpláče. Když jsou věci dělané s humorem, jde o přemýšlivější polohu než opačně, kdy se tím hlavně dojmeme.

TZ: Ještě bych se ale vrátila k Nathanu Fielderovi, protože jeho show má i další vrstvy – hlavním tématem Nathan for You je americký kapitalismus, který geniálně a jednoduše demaskuje. Ukazuje, jak je byznys často postavený na vytvoření určitého dojmu, nebo vysloveně na podrazu. To je základní princip jeho show. Navíc, a to je podobné jako u České sody, si dělá legraci z různých žánrů televizních pořadů. Paroduje tam třeba show, kde si bohatý milionář hledá manželku přes televizní pořad.
 

Plakát k sérii HBO Jak na... s Johnem Wilsonem. Zdroj HBO.

VŠ: Souhlasím, že to svádí k tomu, dělit humor na určité fáze. V dlouhodobějším pohledu to je asi pravda. Ale podle mě to není tak, že by nějaký typ humoru zmizel a byl nahrazen jiným. Když se člověk třeba podívá na Netflix, tak se tam tvrdý humor hodně vrací. Jedna věc je to, o čem se mluví, co se analyzuje, a druhá to, čemu se lidé pořád smějí. Celá řada komiků se naopak vrací k drsnému humoru, zvlášť v Americe, která je v tom specifická a kde spousta proudů humoru existuje paralelně vedle sebe. To v českém prostředí opravdu neznáme. Když si dnes člověk otevře TikTok, tak je plný vykradených kousků různých vtipů. Vrací se deset dvacet let nazpátek. Narazil jsem nedávno na výběr posledních stand-upů Jimmyho Carra a jsou opravdu nesnesitelné. Wilson doplnil svět touhle polohou humoru. Je zajímavé, že v jeho sérii není hudba, jen jeho komentář, je to vlastně velmi jednoduché a svým způsobem amatérské, což může být i póza, stylizace. U stand-up komiků vychází stylizace z toho, že mluví za sebe, ale často to není pravdivé. U Wilsonovy série by mě zajímalo, zda to všechno skutečně tak bylo a zda to vzniká autenticky. Kde začíná a končí komediální persona? Může jít o stylizaci do nějaké dětinskosti a nerdství? Není to celé jen vtip na vtip? Je těžké říct, co to celé vlastně je, což je na tom taky zábavné.

TZ: Máte pravdu. Nacházíme se v období, kdy se skoro denně někdo zeptá, zda se to či ono ještě může říkat, ale stejně ten ostrý humor nikam nezmizel. Asi je to logický paradox.

Zvláštním rozměrem Wilsonova humoru je určité nerdství, často jde o bizarní způsoby náhledu na skutečnost – skrze small talky, které mu jako typickému nerdovi nejdou, nebo skrze pozorování toho, jak si Newyorčané balí nábytek do igelitů a všude staví lešení...

TZ: Připadá mi, že Wilsonova show rezonuje i proto, že zaznamenávání obrazů, vjemů a zkušeností je něco, co dnes děláme všichni – na sociálních sítích neustále dáváme vědět ostatním, nad čím přemýšlíme a co děláme. Wilson v rozhovorech tvrdí, že záběry pořizoval během dvou let v New Yorku, ale když dostal smlouvu s HBO, tak získal k ruce tým lidí, které si sám vybral a jimž dal nějaké zadání – vybral nějaké gify, karikatury či vizuální fóry, které se mu líbí, a řekl jim, ať něco podobného hledají v ulicích New Yorku. Pak následovalo pečlivé katalogizování a otagování záběrů. Podobně pečlivě si všichni katalogizujeme svůj svět, akorát jemu navíc díky tomu vznikla obecnější výpověď o lidské zkušenosti na této planetě. Nejdojemnější mi v té sérii přijdou momenty, kdy to Wilson celé vztáhne na sebe. Je schopný se z historky o tom, zda se umíme podělit o účet v restauraci, dostat k metafoře celkového fungování ekonomického systému. A neon s nápisem „Daň z příjmu“ si pak pověsí nad postel.

VŠ: Když tady mluvíme tolik o humoru, je tahle série vlastně dokument?

To je dobrá otázka. Ze samotné formy to nevytušíme. Wilson v rozhovoru pro časopis GQ říká, že dbal na to, aby záběry byly autentické, z ulic New Yorku. A věřím, že kdo se dobře dívá kolem sebe, najde v realitě řadu bizarností. Jiná věc pak je, jak jsou tyto záběry v rámci komentáře pospojovány a zda i to, jak se Wilson stylizuje a co o sobě prozrazuje, je autentické.

RK: To už je ale old school téma, zda je něco dokument, ne? Ta dělicí linka je hodně v mlze. A je jasné, že když si postavíte kameru v Brně, tak vám nikdo neřekne, jestli jde o hraný film, nebo dokument. Protože tam můžete točit něco s hercem a v druhém plánu se stoprocentně stane něco srovnatelně zajímavého, když to budete točit víc než dvacet vteřin. Každý, kdo má s natáčením nějakou zkušenost, ví, že se tyhle věci opravdu dějí. Když jste plně přítomný, tak téměř z kdekoho vykřesete nějakou unikátní situaci. Protože každý z nás je svým způsobem unikátní, byť jsme sled bizáru, komiky a trapna.
 

Tenhle výjev v žádném díle neuvidíte  John Wilson si jen mimo záběr vypůjčil prase, které venčila jedna dáma na ulicích New Yorku. Foto HBO. 
 

Ačkoliv je Wilsonův pořad hodně osobitou směsí humoru, dobře odpozorovaných situací a hlubších komentářů k podstatě naší současnosti, napadají vás nějaké paralely k jeho sérii?

VŠ: Z producentského pohledu musím říct, že člověk má sice většinou pocit, že vidí něco, co nikdy neviděl, ale obvykle jde o spojení známých věcí, které dohromady tvoří něco nového. U této série jsem se smál a to mi stačí. Je to opravdu zábavná věc. Měl jsem z toho pocit, jako by to dělal napůl Woody Allen a Petr Marek, produkoval to Jean-Luc Godard a bylo to spíš pro YouTube než HBO. Má to příjemné youtuberské flow.

RK: My tady v Česku máme podle mě něco podobného, a to je Míra Čech – kluk v červeném kulichu, který vymýšlí různé věci a říká, jak by šly věci dělat líp. Jeho videa jsou dokonalou parodií na současnou vládu, i když tu parodovat není těžké. Stylem i tou laskavostí mi to přijde podobné. V dnešní době je tento styl humoru dost příjemný. Podobně vtipné věci točí i Andran Abramjan, udělal třeba film Budovatelé říše o českých pravičácích nebo natočil film o tom, jak potkal v Praze Marka Zuckerberga, který sleduje robotickou sekačku na trávu. Ten film se jmenuje Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se. Zmínil bych i poetiku Jana Strejcovského. Těch talentů je tu víc, akorát v sobě nemají potřebu sebeprosazení, ale když je nikdo nevytáhne, jako se to stalo v případě Johna Wilsona díky HBO, tak o nich nikdo logicky neví. To je jako v politice – neexistuje negativní reklama, jen počet lajků a komentářů.

TZ: Já nemám tendenci si spojovat téma českých dokumentů s Johnem Wilsonem, protože ho vnímám v tradici amerických komiků. Ačkoliv přímo před kamerou nevystupuje, stojí za ní a mluví, pro mě je to americká comedy show. A tahle tradice u nás chybí, ale zase máme tradici angažovaných dokumentů, často tvořených autory, kteří se nebojí před kameru vystoupit a jsou u toho i vtipní. Takže pak už je jen škoda, že nejsou tolik známí, jak tu zaznělo.

Jak jsou na tom podle vás obecně dokusérie v Česku? Máme takové, které by se mohly stát nebo se staly fenoménem? Nyní nemám na mysli audiodokumenty, kde vnímám i u nás stoupající zájem posluchačů a počet kvalitních dokusérií, třeba v Českém rozhlase, ale i v rámci Audionautu, například Pohřešovanou Petra Hátleho...

VŠ: Vznikla celá řada dokusérií a různých dokuvěcí, ale nestal se z toho fenomén. A je to dané poptávkou a tím, kde se ty série vysílají. Mám ale pocit, že poslední dobou se to trochu mění, sleduji to podle toho, jaké projekty po nás v Bionautu nyní televize chtějí – takové před rokem ještě nechtěli. Má na to vliv také stále sílící audio – audiověci ukazují, že tu je publikum, které vítá jiný typ vyprávění. Zvyšuje to důvěru diváků a cítím i posun na audiovizuálním trhu, otevírají se dveře novým věcem, ale může to souviset s fenoménem dokumentu na Netflixu, který je obrovský a ovlivňuje řadu lidí a otevírá představivost. V tuhle chvíli u nás takový fenomén není, vznikají jednotlivé krátké či delší dokumenty, kde funguje komunikace s divákem jinak, a větší fenomény se z toho nestávají. Mě při sledování Wilsona napadal Karel Žalud, který kdysi točil podobně nerdské věci. Film Když Bůh hledal Karla, kde vystupuje, mě moc bavil a říkal jsem si, že by to mohl být první díl nějaké série, která zkoumá téma nejen víry, ale i středoevropského kontrastu mezi zeměmi, jako je Polsko, Slovensko a Česko... Možná kdyby Petr Marek natočil něco podobného, mohl by z toho být fenomén. Nevím, proč se toho české HBO nechopí. Ale Petr Marek samozřejmě netrpí na nějakou neobjevenost.

RK: Taky se ukazuje, že to je asi fakt těžký, dělat něco vtipného s lehkou rukou.

Neplánujete ve vaší produkční společnosti Bionaut nějakou obdobu toho, co jste novátorsky rozjeli pod hlavičkou Audionautu v audiu, totiž dokumentární série postavené autorsky, jako byla Hátleho Pohřešovaná?

VŠ: Nyní máme v Bionautu ve vývoji asi šest dokusérií, kde se film prolíná s audiem, bude se to doplňovat. Sleduji poslední dobou větší zájem televize o věci, které mě samotného baví dělat v nehrané tvorbě. Obecně se mění trh, přístup i divák. Televize je osvobozující i limitující tím, že tam je ambice i poptávka, a je dobré, když se potká originální autorský pohled s formátem, který rezonuje a má nějaké diváky. Je to obousměrné. Ale mám poznámku k tomu autorství – je to taková zavádějící kategorie. Autorství se používá sebedefiničně, emancipačně od padesátých, šedesátých let. Do výsledku Wilsonovy série mluvilo víc lidí, třeba lidi z HBO nebo Nathan Fielder, kteří ovlivnili třeba to, kolik bude mít série dílů nebo jak budou epizody dlouhé. Audiovize je týmová práce a představa, že za audiovizuální věc zodpovídá pouze jeden člověk, je píárová lež. To není možné, i Wilson má spoustu lidí, kteří mu dotáčejí záběry.
 

John Wilson s jedním z protagonistů epizody o tom, jak na small talk. Snímek ze série Jak na... s Johnem Wilsonem. Foto HBO
 

RK: Podle mě ale existují výrazní tvůrci, kteří se nebojí a vystupují i před kamerou, v českém kontextu můžeme jmenovat třeba Bohdana Bláhovce, Martina Duška, Jana Strejcovského nebo Helenu Všetečkovou. Tito autoři jsou tak silné osobnosti, že se v prostředí České televize těžko domluví. Nedostanou příležitost udělat něco bez kompromisů. Prostředí pro to není vstřícné. Nebo tam dokonce nesmí. A moc jiných platforem tady nevidím. 

VŠ: České prostředí je ale podle mě prostupnější. Je třeba dodat, že tu strašnou rychlostí doháníme způsob, jak otevírat určité věci a témata, jak je vyrábět a dělat. Když to srovnáme s dobou před deseti lety, posouváme se rychle dopředu. Mám chuť vnímat vše pozitivně. Covid-19 to všechno navíc zrychluje a budu rád, pokud toho využijeme. Skleněné stropy se tady prorazily, ale projeví se to za rok dva, až ty věci vzniknou. Televize si teď všímají rychleji věcí, které fungují a mají nějaké diváky. Poslední dobou jsem začal během svých schůzek v televizi ohledně nových projektů říkat, že je mi přes čtyřicet, mám rodinu a přijdu si sám jako starší cílovka, takže by se mohlo taky někdy něco posuzovat podle mojí generace, nejen podle mladších či starších. A myslím si, že už to tak je. Diváci jsme teď my, ta hlavní skupina. To je doufám docela pozitivní. 

TZ: Taky to nyní vnímám jako nadějné, optimistické a zajímavé období a nemám potřebu si stěžovat, co se týče audiovizuální české produkce.

Napadá mě k tomu jedna závěrečná otázka, kterou si kladu už více než rok. Pozoruji, že někteří čeští kritici častěji reflektují seriálovou tvorbu na Netflixu či HBO – například Moje učitelka chobotnice, Pán tygrů  než autorské dokumentární výpovědi třeba na DAFilms nebo na světových dokumentárních festivalech. Zajímalo by mě, jak to vnímáte. Jsou seriály a popkulturní formáty schopny lépe postihnout realitu, v níž žijeme? Nebo je to dáno pandemií a současnou všeobecnou oblibou streamovacích platforem typu Netflix?

VŠ: To není Netflixem. Česká kritika obecně málo objevuje. Málo hledá, co je zajímavé. Mrzí mě, že kritici věnují pozornost průměrné české televizní seriálové tvorbě, například Hlavě medúzy nebo Životu na zámku, ale třeba úplně ignorovali film Beaty Parkanové Chvilky. Teď tedy mluvím o hrané tvorbě, protože ten problém je obecnější. Ale jsou tu kritici, kteří hledají zajímavé věci, třeba právě Táňa Zabloudilová nebo Martin Šrajer. Součástí kritiky či publicistiky je objevovat čtenářům něco, co stojí za sledování a o čem se nepíše. V tom dlouhodobě máme problém, v devadesátých a nultých letech to prakticky u nás nedělal nikdo a je to škoda. Určitě se to zlepšuje generační obměnou kritiků a také mírou soustředěnosti. Navíc objevovat něco na Netflixu je asi snazší než to hledat třeba na DAFilms, protože to vyžaduje větší intenzitu a větší míru nerdství. Je dobré samozřejmě upozorňovat na televizní mainstream, jako jsou Kukačky. Za producenty poslední dobou hodně řešíme reflexi toho, jak věci vznikají a jak se o nich uvažuje. Chce to víc hledání a objevování. Mě by opravdu zajímal pohled předních kritiků na relevantní věci, ale Hlava medúzy to není. Měli by taky přestat myslet tolik na clickbaity.

TZ: Já vnímám ještě jeden rozměr toho, proč se kritici dnes věnují třeba Životu na zámku. Mají potřebu být političtí, mluvit o tématech, která jsou pro veřejnou debatu důležitá, přestože samotný seriál za moc nestojí. I filmy na Netflixu, které se snaží vystihovat to, co se zrovna děje, si lidi automaticky přitáhnou. Kritici se tak občas vyjadřují spíš k politice doby než k samotným dílům. Některá autorská díla zase třeba nejsou tak aktuální ve své výpovědi. Ale to už je možná moc velká generalizace...
 





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

6.20Jen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila Boháčková
5.20Kontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila Boháčková
4.20Tvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková

starší články

1.21DOK.REVUE
18. 03. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková