Vztek jako oprávněná emoce. Neplacené volno
Režisérka Paula Ďurinová přiváží do Karlových Varů už druhý film. Po loňském debutu Lapilli se letos v sekci Proxima objeví Neplacené volno – dokumentární esej o pocitech vyhoření i kolektivním vzteku, která paralelně s Vary premiéruje také v hlavní soutěži na festivalu FIDMarseille.
Ann Cvetkovich ve své knize Depression: A Public Feeling, která byla jednou z inspirací pro můj film, pojednává o tom, jaké může mít vyjadřování emocí kolektivní a veřejný dopad. Film Neplacené volno se zrodil z mé osobní zkušenosti s úzkostí, depresí, a zejména s momentem vyhoření, který přišel před několika lety. Potřebovala jsem pochopit souvislosti toho, co se stalo. Kromě terapie jsem začala číst ziny, eseje a teorie, které kritizují privatizaci duševního zdraví a zaměřují se na jeho politický rozměr. Zapojila jsem se také do několika podpůrných a diskusních skupin v Berlíně, které s tímto přístupem pracovaly. Do té doby jsem byla zvyklá myslet si, že to, co prožívám, je můj osobní problém, který si musím vyřešit sama.
Jednoho večera jsem se setkala s kamarádkou Elianou, a ta mi vyprávěla o vyhoření, které nedávno zažila. Bylo to fascinující i děsivé zároveň – sdílet v této zkušenosti tolik společného. Obě nás zajímalo, které části našich prožitků mohou mít systémový původ. Eliana souhlasila s tím, že ve filmu svou zkušenost reflektuje. Filmem jsem chtěla vytvořit jakousi pauzu – okamžik zastavený v čase a prostoru, kdy můžeme zpětně reflektovat minulé zážitky a odrazit se od nich při hledání širšího kontextu. Během tohoto procesu se individuální postava mění ve skupinu lidí.
Znovu se propojit s vyprávěním
V určitém bodě jsme projekt přerušili, protože můj život ovlivnil zármutek ze smrti prarodičů. Cítila jsem potřebu vyrovnat se s tím skrze médium filmu, z čehož vznikl můj první celovečerní film Lapilli. Když jsem se vrátila k Neplacenému volnu, musela jsem najít způsob, jak se s vyprávěním znovu propojit. Dívala jsem se na natočený materiál a navštěvovala místa v Berlíně, která byla spojena s určitými vzpomínkami – místa, kde jsem kdysi zažila panický záchvat a později jimi znovu prošla, nebo prvky ve městě, které mi nějak pomáhaly soustředit se, když jsem měla zahlcené smysly.
Inspiroval nás opakující se charakter úzkosti a deprese; každá nová zkušenost v sobě nese vzpomínku na tu předchozí a zároveň vytváří očekávání té příští. Při střihu jsme s tímto motivem cirkulace a smyčky vědomě pracovali. Tím, že jsem aktivně vstoupila do již natočeného materiálu, jsem zároveň cítila určitý návrat kontroly. Začala jsem doslova znovu přetáčet některé záběry z obrazovky, ořezávat, vytvářet nové kompozice. Uvědomila jsem si, že právě tímto způsobem se po pauze vracím ke svému projektu.
"Cítila jsem stále silnější vztek a uvědomila si, že to není destruktivní emoce, ale něco velmi soustředěného a oprávněného."
Tichá facilitace
Velkou inspirací pro mě byly různé podpůrné skupiny v Berlíně. Chtěla jsem dát dohromady skupinu lidí, kteří se na začátku navzájem neznali. Eliana se v určitém bodě filmu stává součástí tohoto kolektivu. Nejprve jsme natáčeli se širší skupinou, z níž se postupně vyprofilovala menší sestava: Jasmine, Sam, Alžběta a Eliana. Společně s Jasmine jsme rozvíjeli metodu „tiché facilitace“. Jasmine byla součástí skupiny, ale zároveň hrála důležitou roli v usměrňování diskuse bez vytváření hierarchie. Dohodli jsme se na několika pravidlech: například že nikdo nemusí cítit tlak mluvit, že momenty ticha jsou naprosto v pořádku a že natáčení přerušíme, kdykoli to bude potřeba. Filmový štáb byl zároveň otevřený tématům, kterými se skupina zabývala, a často jsme během přestávek sdíleli i vlastní zkušenosti.
Berlín nyní v sobě nese i jinou vrstvu vzpomínek, které se každý týden znovu tvoří – kvůli bezprecedentní policejní brutalitě, k níž dochází ve veřejném prostoru vůči lidem, kteří vyjadřují solidaritu s Palestinou. Cítila jsem stále silnější vztek a uvědomila si, že to není destruktivní emoce, ale něco velmi soustředěného a oprávněného. V rámci konceptu přetáčení – výběru konkrétního prvku nebo aspektu již existujícího obrazu – jsem pracovala s nalezenými záběry z protestů, nepokojů či demonstrací. Ty ukazují lidi, kteří bojují společně, podporují se navzájem, nacházejí metody subverze a v tomto procesu znovu definují dynamiku moci – byť třeba jen v utopické rovině.