Instituce aneb Outstituce

„Den spravedlnosti“ – tak se jmenoval scénář, jejž jsem napsal před patnácti lety v rámci série Instituce současnosti, kterou jsme vypracovali s Vítem Klusákem a Filipem Remundou, abychom se vztáhli k prostředí, v němž se potkává osobní s nadosobním, člověk s normami. Instituce totiž musí fungovat konkrétně (být pro jednotlivého občana) a zároveň obecně (být pro každého). Jedná se vlastně o náš společný autoportrét na dané téma.

Pilotní díl se měl věnovat Ústavnímu soudu (ÚS) a tématu spravedlnosti. Dále jsme se s Vítem a Filipem v konstelaci autorských osobností různých generací hodlali zabývat institucemi jako konkrétními mizanscénami třeba těchto témat: dětství, chudoba, práce, rodina, smrt, sport, stáří, umění, vzdělání, zdraví… 

„Soudce nikdy nemá pravdu, ta je vždy subjektivní. Právo lidi vnímají podle rozsouzených případů. Spravedlnost podle práva je třeba zasazovat do kontextu života.“ (soudkyně ÚS)

Ve zmíněném pojetí instituce jako autoportrétu společnosti je obsažený princip podmíněnosti. Instituci můžeme vnímat jako film svého druhu, který se průběžně natáčí podle určitého scénáře, v určité síti aktérek a aktérů, v určitém osobním a sociálním časoprostoru, jak to vyplývá například už jen z názvu knihy Zdeňka Konopáska Estetika sociálního státu. O krizi reprezentace (nejen) v sociálním zabezpečení. Problematický aspekt v pojímání institucí spočívá v důrazu na jejich takzvanou neutralitu. Například věčné spory o personální a programovou podobu České televize (ČT) ale svědčí o neexistenci konstantního, objektivního veřejnoprávního manuálu.

Za příznačný paradox můžeme považovat to, že koncepty kandidátek a kandidátů na vedoucí post ČT svou obecností popírají požadavky té samé instituce na konkrétnost podkladů i k subtilním žánrům typu reportáže. Instituce by se měly i prostřednictvím svých „scénářů“ otevírat do podoby outstituce s participativním vztahem s veřejností. Díky jedinečné celospolečenské obsahové šíři vysílání může ČT (a totéž se samozřejmě týká Českého rozhlasu) v čím dál atomizovanější době představovat prostor pro sdílení, formulování a modelování veřejného diskursu. Být místem, kde se prolínají různorodé životní perspektivy.

„Četly jste to, holky, o tom Krejčířovi? Člověk šetří celý život na auto, poctivě všechno platí, maká, a takoví lumpové se přitom mají nejlíp. Člověk se ani nikdy nedozví, jak to vlastně bylo… A syna přitom vyhodili z práce jen proto, že byl delší dobu nemocný.“ (zázemí uklízeček ÚS)

Už v roce 2000 jsem se v televizním manifestu „S vámi a proti vám“, publikovaném v Literárních novinách, pokusil možnou podobu ČT jako outstituce přiblížit. Stejně jako v případě série o institucích šlo o nerealizované návrhy, které však dodnes považuji za relevantní přihrávky k debatě o tom, jak by se mohla ČT vyvíjet, aby s odkazem na volný překlad výrazu „televize“ třeba i takto viděla dál. 

Základem měl být princip hybridnosti formátu i obsahu: konkrétní struktura scénáře programu jako podmínka pro vedení ČT; oslovení určité osobnosti nebo instituce k sestavení programu jednoho dne vysílání; přímé přenosy demonstrací komentované jejich participanty a odborníky; cyklus Bakaláři, ve kterém by hráli přímo ti, kterým se dané příběhy staly; poradní rada ČT složená z představitelů různých sociálních kontextů. Když jsem zhruba před dvaceti lety vedl program ČT Brno, podařilo se mi uspořádat aspoň jedno setkání takové rady. O dialog s televizí tehdy projevilo zájem asi dvacet osobností regionálního akademického a veřejného života, třeba environmentalistka Hana Librová, kněz a vědec Marek Orko Vácha či sociolog Ivo Možný. Vůbec se ve stejném období počátků digitalizace nepodařilo ustavit poradní radu k novým médiím a technologiím, která by pomohla udržet kontakt televize zejména s mladší, postupně se vzdalující generací.

Poradní rada, jakým byla třeba příznačně zrušená NERV, by prospěla i našim vládám. Zvláště té současné, „natáčející“ autoportrét vládní národní instituce, která „svůj“ národ popírá direktivními, z hlediska spektra vysílání likvidačními návrhy směrem k médiím nadčasové kulturně-společenské povahy. Pokud má koncept veřejnoprávních médií jako celospolečensky sdíleného prostoru přežít, musí tentokrát princip outstituce povstat od každého, komu přijde zásadní, aby se autoportrét s názvem „ANO přímé demokracii sobě“ nedotočil.

„Spravedlnost by mohla být v tom, že je každý život důležitý. A že je důležité sdílet… Ale někdy jsem z těch příběhů a lidí tak nalomená, že se ani nedívám na zprávy. Ale zároveň mě ta práce inspiruje v tom, nedat se.“ (zaměstnankyně podatelny ÚS)