Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnem
Janis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?
Příběhy lidí, kteří se potýkají s postižením, mohou děsit, vyvolávat lítost, nebo úctu. Odráží se v nich kolektivní strach ze smrti, utrpení, samoty nebo vyloučení či síla překonávat bariéry. Dokument Dany Smržové Chci tě, jestli to dokážeš (2019) konfrontuje diváka s fyzičností těžce deformované mladé ženy. Portrét hudebního souboru The Tap Tap, Postiženi muzikou (2019) v režii Radovana Síbrta, zase tematizuje fyzické omezení jako sociální bariéru. Snímek Sólo (2019), jenž letos na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava zvítězil v sekci Česká radost, je jiný. Zobrazuje handikep, který není vidět. Porouchaným „orgánem“ je lidská mysl.
Portrét argentinského klavíristy trpícího schizofrenií představuje napínavé detektivní pátrání. V Praze žijící francouzský tvůrce Artemio Benki se místo dramatických situací zaměřuje na tichou observaci. Duševní krajinu Martína Perina prozkoumává v pomalu plynoucích kompozicích. Trpělivě sleduje všednodenní bytí postavy, která působí jako nehybný objekt, pod jehož povrchem je však hmatatelně cítit vnitřní napětí a chaos. Perinovy ruce, které si neustále hrají s cigaretou, nebo vyklepávají na desce stolu či okenní tabuli pomyslnou skladbu, přehlušují dusné bezdialogové ticho a prozrazují nervozitu a bezmoc. Poté, co se klavírista sedmkrát předávkoval, schoval se před světem i sebou samým do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Zdi svého útočiště nyní opouští a vrací se do bezútěšné, nejisté a pro něj nebezpečné svobody. Čeká na něj pustý, rozestavěný a neútulný dům, který je ve stejném stavu jako jeho vnitřní svět.
Co když však právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí, zatímco zdravý rozum člověka naopak udržuje v bezpečné a milosrdné iluzi? Mysl má magické schopnosti, dokáže vyvolávat démony a propadat se do nicoty, nebo stoupat do nadpozemských výšin a napojovat se na vlnu všeobjímající harmonie. Dobře to dokládají scény, v nichž Perino otevírá svůj vnitřní svět lidem. Když přednáší na vysoké škole, hraje v klubu nebo na večírku, obličeje v publiku zvážní, získají soustředěný výraz, zahledí se do vlastního nitra. Jako by Perinovy melancholicky klidné skladby představovaly setkání s něčím blízkým a zároveň nedosažitelným. Posluchači se stávají svědky čehosi bytostně soukromého, zastavil se pro ně čas.
Benki si uvědomuje, že vnitřní svět jeho postavy je obtížně sdělitelný či racionálně uchopitelný, a nabízí mnohem víc než rozbor lékařské diagnózy. Duševní nemoc proto nahlíží nikoli z hlediska psychiatrie nebo sociologie, ale z pohledu filozofie a téměř náboženské mystiky. Místo vysvětlujících dialogů přibližuje Perinovu životní zkušenost především silou prožitku. Tušený paradox lidské existence, pohybující se mezi bytím a nebytím, výstižně pojmenovává postava kněze v úvodní scéně. Člověk je jako váza. Je křehký, může se rozbít, ale přesto tu ještě je.
